Není číslo jako číslo

10. dubna 2008 /
Průmysl možná mění podnebí, ale teplota vždycky stoupala a klesala, takže nejde o nic nového. Planeta se očividně ohřívá, ale ještě neznáme příčinu. Dvě poznámky, které patří hlavně do repertoáru novinových komentářů. Ale poukazuje na ně i řada poměrně zasvěcených lidí. Právě proto ilustrují pár důležitých nedorozumění. Mají společné nejen téma — údaje z teploměrů, ale i příčinu: v české debatě chybí čísla.

Ano, globální průměrná teplota přirozeně stoupá a klesá. Vezměme třeba poslední tisíciletí: teplý středověk, chladné následující období včetně takzvané malé doby ledové v 17. století, pak šly průměry zase nahoru. Jenomže důležité samozřejmě nejsou změny, nýbrž jejich velikost.

Rekonstrukce podnebí v minulém miléniu se mírně liší, nicméně shodně potvrzují, že amplituda průměrných teplot na severní polokouli až přibližně do roku 1950 činila zhruba 1 °C. Nejteplejší a nejchladnější období se tedy nelišila o více než jeden stupeň. Kalkulace s devadesátiprocentní pravděpodobností ukazují, že pokud koncentrace skleníkových plynů poroste dosavadním tempem, začátkem druhé poloviny tohoto století teploměry vystoupají o 3 °C, plus minus 1,5 °C. Při vyšších emisích se teplota do roku 2100 vyhoupne o — no, sice nevíme přesně o kolik, ale správné číslo je někde v rozpětí 2,4—6,4 °C. Každopádně by tedy šlo o výkyv, jaký minulé tisíciletí ani zdaleka nepoznalo. A teď jiné srovnání: průměrná globální teplota na vrcholu poslední doby ledové byla asi o 4—7 °C nižší než dnes. Pro nadcházející století se tedy bavíme o skoku, který velikostí odpovídá zhruba polovině rozdílu mezi současností a věkem, kdy dnešní Varšavu, Berlín, Londýn a New York pokrývaly jeden až dva kilometry ledovce. Prostě není změna jako změna.

Nabízí se námitka: nejde tedy o nic nového. Příroda se s tím vyrovnala v minulosti, vyrovná se i teď. Nějak patrně ano. Planeta už podobné výkyvy zažila. Jenomže tehdy na světě nežilo šest miliard lidí. Globální změny podnebí jsou v prvé řadě humanitární problém.

Během poslední stovky let se teplota zvýšila asi o 0,7 °C. Kdo za to může? Těžko říci, na podnebí totiž působí přírodní výkyvy i emise skleníkových plynů, dí s alibisticky neutrálním výrazem v tváři mnohý komentátor. Hm. Ano. Jenomže ono jde velikost těch i oněch přibližně kvantifikovat. Vědci to ještě neumí do detailu. Ale něco už říci mohou: většinu oteplování po roce 1950 prostě nejde vysvětlit pouze přirozenými faktory.

Ale hlavně to není důležité. Řada lidí si představuje, že vědci sledovali rostoucí čísla na teploměrech, začali uvažovat o příčině a usoudili: že by skleníkové plyny? Ale vůbec ne. Postup byl přesně opačný. Že více oxidu uhličitého znamená vyšší teplotu, objevil John Tyndall v roce 1859. Že spalování fosilních paliv by tedy mělo ohřívat planetu, na to první upozornil švédský nositel Nobelovy ceny za chemii Svante Arrhenius roku 1896, a jal se počítat důsledky. Že jde výhledově o velmi velký průšvih, říkali američtí vědci už v padesátých letech. Ale současný měřený rapidní růst teploty začal až zhruba před čtvrt stoletím, tedy daleko později.

Prognózy, co se může stát během příštího století, totiž vycházejí ze známého vlivu skleníkových plynů na fyziku atmosféry, a potažmo teplotu. Nikoli z extrapolací dosavadních trendů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2020 vyjde v 2. polovině srpna.