Nevzdělaná společnost

2. prosince 2009 /

Konrad Paul Liessmann ve své Teorii nevzdělanosti dokládá, že v nynějších reformách vysokých škol a vědy již nejde o tradiční ideu vzdělanosti, ale o řízení, kontrolu a potlačování svobodného ducha.

Myšlenka vzdělanosti ve službách pokroku a lidských práv byla patrně největším přínosem evropského osvícenství. Právě z vědy, tehdejší hnací síly, čerpaly svou energii všechny pozdější technologické i společenské změny. Věda vedle technických aplikací sytila všeobecnou vzdělanost lidí. Zdálo se, že právě tato funkce postupně osvítí a kultivuje celou společnost.

Dopadlo to ovšem jinak. Vzdělání se sice stále rozšiřuje, ale zároveň se nebezpečně rozevírají nůžky mezi rychlým vědeckotechnickým pokrokem a stagnací obecného lidského vědění. Dobré všeobecné vzdělání, které bylo kdysi podmínkou rozvoje osobnosti a demokracie, a které se v globalizované kultuře stává předpokladem politické vůle veřejnosti, se vytrácí. Většina lidí na vzdělání jako moudrost rezignuje, pouze sbírá informace.

Konrad Paul Liessmann ve své Teorii nevzdělanosti dokládá, že v nynějších reformách vysokých škol a vědy již nejde o tradiční ideu vzdělanosti, ale o řízení, kontrolu a potlačování svobodného ducha. „Reformátory vzdělání všeho druhu pojí jediné, a to nenávist k tradičnímu pojetí vzdělanosti. Je jim očividně trnem v oku, že by lidé mohli získat vzdělání neúčelové, souvislé, obsahově ukotvené v tradicích velkých kultur, které by je nejen formovalo, ale také by jim umožnilo nezávislost na diktátu doby a módních vlnách. Vzdělaní lidé by totiž byli všechno jiné než bezproblémově fungující, flexibilní, mobilní a týmově svázané klony…“

Liessman nás poutavě provází neutěšenými poměry na evropských univerzitách, které se tolik podobají těm českým. Souhlasím například s jeho tezemi, že „v současné době se neodehrává přechod od průmyslové společnosti ke společnosti vědění, ale právě naopak — vědění je prudkým tempem industrializováno“. Nebo že se vzdělání „stalo ideologií sekulárních společností, které se nemohou opřít ani o ná-boženskou transcendenci, ani o revoluční imanenci“, že už „nejde o vzdělání, nýbrž… o povrchní slátaninu vědění, která postačí právě tak k tomu, aby byli lidé flexibilní pro pracovní proces a disponibilní pro zábavní průmysl“. Za zamyšlení stojí také skutečnost, že se školy „stávají náhradou za rozpadající se rodinu“.

Liessmann prokázal odvahu říci mnohé nepříjemné pravdy. Dobře zná nynější problematiku vědy a vysokého školství, píše poutavě, vzbuzuje důvěru, a byl právem v Rakousku vyznamenaný titulem Vědec roku 2006. Jeho knize však chybí aspoň náčrt pozitivního východiska. Nynější úpadek vzdělání pouze konfrontuje s jeho tradičním osvícenským modelem. Zcela se však vyhýbá nutnosti obsahové změny vzdělání pro současnou globalizovanou kulturu.

Konrad Paul Liessmann, Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění, Praha, Academia 2008.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2022 vychází v 2. polovině prosince.