Nikdo nikdy nezasáhne?

„Je to stejné, jako byste někoho pozvali na oběd a pak ho zavraždili.“ Jana Dušejková prostě nemá ráda lovce; pytlák nebo myslivec, prašť jak uhoď. „Kůň, který na silnici zdech, volá k nebi o krev nás všech,“ varují verše Williama Blakea. Může se pak někdo divit, že lovci končí předčasnou a bídnou smrtí? Má si to příroda donekonečna nechat líbit? Mají se srny donekonečna dívat na to, jak lidé vraždí jejich družky?

Román Olgy Tokarczukové Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých je ulítlý jen na první pohled, ale možná ani to ne. Patrně jej neskousnou sympatizanti strojního inženýra René Descartesa a polští katoličtí myslivci. Ovšem, co na tom záleží? Autorka, mimochodem jedna z nejvýraznějších postav současné polské literární scény, předkládá příběh stárnoucí a nemocné ženy, jež bydlí v zapomenuté osadě Plošina uložené vysoko v kopcích na polsko-českém pomezí. Nečekejte však sentimentální story ochranářky zvířat, která při toulkách zádumčivou krajinou nadčasově rekapituluje svůj život. Spisovatelka totiž svou hrdinku Janu Dušejkovou obdařila koňskou dávkou ironie ke světu i k sobě samotné. Proto může pronášet věty hodné radikálních aktivistů Earth First!, aniž by se čtenář cítil trapně, a především — aniž by jejich obsah automaticky zavrhl jako extremistický čili nehodný pozornosti. Milovnice astrologie a televizních pořadů o počasí vtipně a trefně komentuje život nejen v lufťácké osadě, kde se stará o chaty letních návštěvníků, ale i v městečku, kam dojíždí za třeťáky základní školy na hodiny angličtiny. V Janě Dušejkové se sympaticky mísí vypravěčská poetičnost s drsností, se kterou boří myslivecké posedy, bojkotuje hony a vykazuje faráře z kazatelny, když už nemůže poslouchat „to strašné pokrytectví“.

Na Plošině však líný tok obvyklých událostí zčeří několik záhadných úmrtí lovců. Ze světa odcházejí neméně dramatickým způsobem, než jaký sami uštědřovali svým obětem. Stopy kolem mrtvol ukazují na pomstu. A Jana Dušejková ví své, jenže ji nikdo nechce vyslechnout. Na pomstu přírody, která se na to zabijácké šílenství už nemůže dívat. Dobře jim tak, chtělo by se říct. Dostali, co si zasloužili. Zločin a trest. Jenže tak snadno se z toho čtenář nedostane, Olga Tokarczuková mu totiž připravila… ale to se nesluší prozrazovat. Snad jen, že posouzení viny či neviny není rozhodnuto a uzavřeno na stránkách románu, ale s posledními řádky se přesouvá do života těch, kteří právě zaklapli knihu.

Jsou věci, kterým je těžké přihlížet. Někdo přece musí něco udělat. Jana Dušejková ví, že „nikdy nikdo nezasáhne“. Nikdo to prostě za nás nevezme. Ani srny ne, jak kdysi dávno v 7.G věštil Jiří Dědeček. A ani jeleni, protože „jelen, co nemá nikde stání, duši před starostmi neuchrání“.

Olga Tokarczuková: Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých, překlad Petr Vidlák, Host, Brno 2010.