Nový začátek?

Máme deset let „po rozvodu“ a mnoho českých i slovenských občanů se ještě s novou skutečností nesmířilo. Mnohému v rozhovoru ještě ujede nyní již nic neříkající slůvko „československý“ a „Československo“. Nic neříkajících, nebo jediných smysluplných? To je otázka, která se dere na jazyk kdekomu. Málokdo je však schopen a ochoten hledat odpověď bez emocí a obviňování. Měl spojený stát „dvou bratrských národů“ Čechů a Slováků šanci na dlouhodobou existenci? Nebo byl naopak jen účelovým slepencem, v nějž neměla víru ani jedna strana? Nebo je pravda někde uprostřed? Je vůbec jaká pravda?

Uherský stát

Začátek zůstává zahalen šerem, neboť jej musíme hledat kdesi před tisícovkou let. Mocný slovanský stát známý jako Velká Morava se definitivně rozpadl pod tlakem nepřátel. Morava spolu s českým knížectvím a později královstvím zaujala místo uznávané evropské monarchie. Území Slovenska bylo naopak překryto nově zformovaným uherským státem a stalo se Horní zemí, nesvéprávnou administrativní součástí Uherského království. Přesto si tamní obyvatelé neuvěřitelně udrželi svoji kulturu a především svůj jazyk. Tak se stalo, že si mohli v 18. století, až k tomu dozrál čas, uvědomit svoji národní identitu. Od konce 18. století probíhal po celé Evropě proces nazývaný národním obrozením. Dotkl se i uherského státu a pro Slováky měl mít osudový význam. Z Uhrů se totiž stali Maďaři a ti si uvědomili svoji národní svébytnost i její znaky. Protože je lákala myšlenka velkých Uher, rozhodli se „předělat“ na Maďary i nemaďarské spoluobyvatele. Slovákům udeřila osudová hodina. Pokud chtěli zůstat svébytným národem, museli zachránit svůj jazyk. Jenže tu byl klíčový problém, jaký jazyk to vlastně měl být?

Spisovným jazykem na Slovensku totiž zůstala čeština, nakonec kodifikovaná Biblí kralickou do podoby biblické češtiny. Když pak šlo o zachování Slováků jako slovanského kmene, naskytla se otázka: setrvat na češtině anebo…? Katolické Slovensko mělo odpor k jazyku husitů a protěžovalo západoslovenský dialekt, bernoláčtinu. Slovenským evangelíkům to nevadilo. Jak ale zajistit, aby se Slováci domluvili mezi sebou navzájem? Garantem musí být jediný jazyk. V tom byla nepochybně zásluha Ľudovíta Štúra, který nakonec dosáhl toho, že se Slováci stali národem s vlastním jazykem. Zapříčinil tak ovšem nevůli velké části slovenské inteligence i českých obrozenců. Mezi vzdělanci se dlouhodobě udržovalo povědomí jakési česko-slovenské vzájemnosti, ale nezřídka bez praktického významu. Až spisovatelé probudili vědomí, že tato sounáležitost má dostat i věcný obsah a iniciovali vznik spolků a organizací, které podporovaly tisk slovenských publikací, poskytovaly stipendia slovenským studentům na českých školách. Současně však česká politika sledovala Slovensko kriticky a viděla v něm problém. Zřetelně to vyjádřil František Ladislav Rieger, když Slovensko odepsal pro předpokládaný odpor Maďarů, kterému nemínil čelit. Snahy o uznání historického státního práva pro Čechy totiž ve stejné otázce Slováky diskvalifikovaly. Historické státní právo nahrávalo Maďarům, z hlediska historického patřilo Slovensko vždy k Uhrám. Slováci se mohli dovolávat maximálně práva národů na sebeurčení, ale to začalo být aktuální až během 1. světové války. Proto si na Slovensku získal takovou autoritu Masaryk, který požadoval úpravu státoprávního uspořádání především na základě přirozeného práva národů. Jestliže na české straně vládla ke Slovensku jistá opatrnost, také slovenské politické kruhy netoužily po sblížení s Čechy bez výhrad. Nejvíce obav měli pochopitelně slovenští katolíci, ale i Národní strana se obávala českého pokrokářství a radikalismu. Obě země a jejich národy se sbližovaly, ale racionálně nevylučovaly rozpory, a proto byly rezervované. Změnu přinesla až světová válka.

Rozpad Rakouska-Uherska

Vypuknutí války vyhrotilo národnostní situaci v podunajské monarchii. Bylo totiž zřejmé, že ať již Rakousko-Uhersko válku vyhraje, nebo ne, přinese její konec zvětšení národnostního tlaku jak ze strany německé, tak maďarské. V případě vítězství by vládnoucím kruhům ve Vídni a v Pešti nebránilo nic v realizaci čistě německo-maďarského soustátí, ale ani v případě prohry si nemohli být Češi a Slováci jisti. A na kom jiném by se mohla vybít bezmocná zlost poražených, než na jejich nevinných poddaných. Společné ohrožení vedlo k tomu, že se politické reprezentace česká a slovenská za války názorově sblížily. Daleko aktivnější v tomto směru byla politická reprezentace v zahraničí, neboť doma ohrožení vedlo k pasivitě, na Slovensku do poloviny roku 1918 téměř bezvýhradné, v českých zemích podmíněné. Za války vznikly dva dokumenty, z nichž pak čerpaly oba směry, nacionálně slovenský i československý. Pittsburská dohoda proklamovala federativní stát, v němž bude mít Slovensko svůj sněm, svoje soudy a slovenština tu bude státním jazykem. Protože dokument vznikl ve Spojených státech, nechali si signatáři otevřená zadní vrátka a připojili klauzuli o tom, že „podrobná ustanovení ponechávají se osvobozeným Čechům a Slovákům a jejich právoplatným představitelům“. Přesto byla (a je) Pittsburská dohoda Mojžíšovými deskami slovenských nacionalistů a současně dokladem podlosti nebo přinejmenším věrolomnosti českých politiků včetně Masaryka, který dohodu signoval. Druhý dokument, nešťastně formulovaná tzv. Martinská deklarace, která vznikla 30. října 1918 z iniciativy téměř úplné politické reprezentace Slovenska, nahrává zase díky svým tvrzením o „slovenské větvi českého národa“ čechoslovakistům. V textu však není fakticky přihlášení se ke společnému (natož centralistickému) státu, neboť formulace deklarace jsou velmi vágní. Navíc kolem celého dokumentu, jeho obsahu a okolností přijetí vznikne tolik nejasností, že o deset let později zadělají na velký skandál.

Dnes je však jasné, i když se o tom v prvním plánu zásadně nehovoří, že žádné deklarace nemohly vyrvat Slovensko Maďarům, pokud by je chtěli ubránit a měli k tomu mezinárodní podmínky. Slovensko bylo anektováno, připojeno bojem, i když ne v boji se Slováky, ale s Maďary. Pro české „osvoboditele“ mělo být od počátku alarmující, že velká část obyvatel své osvobození nepřijímá s nadšením, jen lhostejně. Tito lhostejní paradoxně tvoří dodnes na Slovensku rozhodující politickou sílu.

Masarykovo Československo

Československo se ještě před přijetím ústavy z roku 1920 konstituovalo jako demokratický stát. Neopominutelným faktem však je, že Vavro Šrobár, ministr s plnou mocí pro Slovensko, vládl tady až do počátku roku 1920 fakticky jako diktátor. Opravňovalo jej k tomu maďarské nebezpečí a lhostejnost většiny slovenského obyvatelstva, ale na druhé straně byl vnímán nikoliv jako Slovák, ale jako vyslanec Čechů, Prahy, prostě těch sokolů a husitů. To vztahy zostřovalo. Ústava, která znala jen „československý stát“, „československý národ“ a paradoxně i „československý jazyk“ (i když se jím myslela čeština v Čechách a slovenština na Slovensku), nesplňovala slovenské tužby. Nikdo také nevysvětlil Slovákům, že tato jednota je proklamována zejména navenek, aby se Československo nesetkalo už od počátku s nevolí velmocí, které neměly důvěru ke zmenšenému Rakousku-Uhersku, pokud by s sebou neslo dál národnostní problémy. Zejména pojem „československého jazyka“ musel připadat všem slovenským národovcům jako facka. „My Slováci máme pech / najskôr Maďar, potom Čech“. Na Slovensku mělo proto od počátku živnou půdu autonomistické hnutí, které požadovalo vlastně to, co bylo již slíbeno v Pittsburghu. Mělo podporu přibližně třetiny slovenských voličů, kteří však zcela umírněně nekladli vyšší požadavky, než bylo „právo na autonomii“. Jen několik slovenských politiků postavilo svoje vystupování na opakovaných žádostech slovenské autonomie, mezi nimi Andrej Hlinka, šéf Slovenské lidové strany, Vojtěch (Béla) Tuka, zastupující ovšem maďarskou iredentu, nebo Martin Rázus, předseda Slovenské národní strany. Protože však stále hrozilo nebezpečí maďarské iredenty, nezískali nikdy masovou podporu.

Nástup Hitlera

Na Slovensku tedy nevládl „duch separatismu“, jak se snaží prezentovat někteří čeští politikové se špatným svědomím nebo pamětí. Nezavládl bez výhrad dokonce ani v době nejvypjatější, v letech 1938 a 1939. Od počátku 30. let se sice atmosféra zhoršovala, ale to obecně v souladu s všeobecným zhoršením politického klimatu v Evropě. Protičeské hnutí se pochopitelně aktivizovalo, ale ony skupinky výtržníků a křiklounů byly jen kulisou zápasu, který stejně jako v případě tzv. fotbalových fanoušků probíhá jinde. Koncem listopadu 1938 byl schválen zákon o slovenské autonomii, který mimochodem ležel v parlamentu už od června. Obsahově tento zákon nemohl pohoršit ani zarytého centralistu, neboť na Slovensko přesouval jen minimum okrajových pravomocí. Autonomie republiku nijak neoslabila, větším problémem bylo, že obě poloviny státu začaly fungovat na jiných principech. Na Slovensku totiž Žilinská dohoda zrušila demokratické parlamentní uspořádání a vložila všechnu moc do rukou jediné strany. Z tohoto pohledu nemohl společný stát tak jako tak dlouho fungovat. Nebyl totiž homogenní. Nemohlo ale fungovat ani autonomní Slovensko. To se prokázalo vzápětí. Nejprve se na ně vrhli Maďaři a Poláci, kteří si předtím netroufali, a Vídeňskou arbitráží je důkladně obrali. Česká strana se přestala o Slovensko zajímat s jedinou výjimkou na počátku března 1939, kdy proti vzbouření v Bratislavě postavila vojenskou diktaturu generála Homoly. To však byl za dveřmi 14. březen. K vyhlášení samostatnosti byli Tiso a slovenský sněm fakticky donuceni Hitlerovým Německem. Na obranu proti Maďarům také rychle přijali německou „ochranu“. Zdaleka ne všichni slovenští předáci souhlasili se samostatností. I šéfredaktor Slováka Karol Murgaš připustil, že při vyhlašování slovenské samostatnosti panovala mezi poslanci Slovenského sněmu deprese a slavnostní akt se podobal spíše pohřbu.

Menšina občanů přivítala osamostatnění, ale většina se nakonec nechala zpracovat státní propagandou. Přispělo k tomu i hospodářské oživení a fakt, že země netrpěla přídělovým systémem. Nacionální hesla pozvedala národní sebevědomí. Odtud dodnes pramení švýcarský mýtus a představa řady nezkušených nebo zavilých nacionalistů o „zlaté éře“ Slovenska. Opozici vládnoucího režimu na Slovensku tvořily paradoxně protikladné síly: bývalí agrárníci (jako čechoslovakisté) a komunisté (jako odbojníci z principu). Spojovala je snaha vymoci pro osvobozené Slovensko lepší postavení než v době 1. republiky. V Košickém vládním programu také takové postavení svému národu zajistili, když se do formulace o „rovném s rovným“ dostalo vyhlášení „bratrského svazku dvou rovnoprávných národů“. Byl to však prázdný pojem, což následně dokázaly pražské dohody. Pojmy zůstaly, ale jejich obsah byl vyprázdněn. Bylo to možné tím spíše, že slovenští komunisté od počátku svoje národní zájmy programově zrazovali a demokraté zase doplatili na to, že se stali stranou, která pojala všechny nekomunisty, tedy silou nesourodou a pro minulost svých představitelů snadno napadnutelnou. Asymetrický model: Slovenská národní rada a Sbor pověřenců neměly na české straně partnerské orgány, nevznikly z vůle Slováků. Existovala i Česká národní rada, ale ta byla jako nepohodlná sovětské straně i české emigraci hbitě zrušena. Slovensko však mělo specifika, která se nesměla zdůrazňovat. Protisovětské nálady podtrhlo „osvobození“ Slovenska Rudou armádou, jejíž málo disciplinované oddíly se tu chovaly jako na dobytém území. Češi dávali najevo, že oni válku vyhráli, zatímco Slováci nikoliv a mají být vděční za to, že se díky Čechům dostali na druhou stranu linie oddělující úspěšné od poražených. Na Slovensku také tradičně chyběly kádry, takže na významných postech přetrvali představitelé slovenské republiky, kteří pochopitelně nedělali zrovna pokrokovou politiku. Tato specifika se však oficiálně nedeklarovala, aby nedráždila jak Sovětský svaz, tak „široké vrstvy pracujících“.

Vítězný únor

Po komunistickém převratu v roce 1948 bylo zřejmé, že stát je nadále centralizován. V okamžiku, kdy se všechny rozhodovací pravomoci přenesly na ÚV KSČ, bylo zbytečné diskutovat o asymetrickém modelu, kompetenci Národního shromáždění, Slovenské národní rady, vlády či Sboru pověřenců. Slovensko však bylo i za socialistické éry předmětem diskriminace. Negativně se tu pociťovalo „odhalení“ nikdy neexistujících buržoazních nacionalistů, které Praha provedla přímo pod tlakem Moskvy a které postihlo právě ty kruhy na Slovensku, které se angažovaly v protiněmeckém povstání. Gustáv Husák dostal do budoucna důležité body a vzájemné česko-slovenské vztahy další trhlinu. V 60. letech dodal munici pro hlubší roztržku i prezident Antonín Novotný, který netajil své antipatie ke Slovensku a Slovákům. Obrodné hnutí, které jej svrhlo a zahájilo Pražské jaro, bylo z velké části vedeno z ponižovaného a uráženého Slovenska. Proto se dostal do čela KSČ Alexander Dubček. A proto se tak rychle pracovalo na zákonu o federaci. Slovensko však řešilo dilema co dříve: demokratizaci nebo federalizaci. Vybralo si to druhé a pro občany udělalo dobře. Federální uspořádání nemělo valného významu v okamžiku, kdy se opět o všem rozhodovalo na jediném místě: v předsednictvu ÚV KSČ. Normalizační režim však na Slovensko nedopadl tak tvrdě jako na české země, i když se dnes tvrdí něco jiného. On totiž hřích vlastenectví neváží tolik jako zločin demokratizace. Normalizační režim se nezdál na Slovensku tak tvrdý, stačilo jen neprovokovat, občan se nemusel ani ponižovat. A okupace byla oslazena federací.

Konec socialistického i československého státu

Svržení režimu v roce 1989 otevřelo cestu ke skutečnému uplatnění zákona o federaci. Bylo zjevné, že se budou muset novelizovat některé pasáže o hospodářské centralizaci, ale z hlediska státoprávního byl zákon v pořádku. Tu se ale, zdánlivě jako blesk z čistého nebe, snesla „pomlčková válka“. Když na jaře 1990 jednalo Federální shromáždění o novém názvu republiky, začali si slovenští poslanci (podobně jako v roce 1938) vynucovat do tradičního názvu země vložení pomlčky, tedy Česko-slovenská republika. Česká strana byla tradičně uražena a připadalo jí to iracionální. Reminiscence na rok 1938 učinily z této drobnosti začátek procesu, který pak možná vedl k úplnému rozkolu. Není možno popisovat jednotlivé kroky, které se odehrály v průběhu let 1990—1992. Jisté je, že si část slovenských politiků postavila jako jeden z hlavních cílů vytvoření samostatného slovenského státu, i když někteří cynicky přiznávali, že na jeho realizaci nespěchají, spíše by si přáli nejprve stabilizovat zemi hospodářsky. Později to vyvolalo známý výrok Miroslava Macka o slovenském státě s českou pojišťovnou. Česká strana ustupovala v otázkách, které se jí zdály malicherné (zmíněná pomlčka), i v otázkách, které byly závažnější, ale umožňovaly zachovat federaci. Jako legitimní pociťovala potřebu upravit kompetence národních úřadů na úkor federálních. Od srpna 1990 se vedla jednání na nejvyšší úrovni, dokonce za účasti prezidenta republiky. Špatný dojem budil fakt, že se nevydávala podrobná komuniké o jednání. Česká veřejnost podezřívala své politiky z přehnané ústupnosti a na Slovensku naopak doufali i ve věci, které ve zprávách nezazněly. Tzv. kompetenční zákon z prosince 1990 nic nevyřešil. Upravil spíše formálně zákon o československé federaci a spíše zkomplikoval rutinní agendu, neboť rozšířil prostor ke kompetenčním sporům mezi federálními a republikovými orgány. Na Slovensku se objevila myšlenka uzavření státní smlouvy mezi oběma republikami, ale konkrétní znění nebylo předloženo. Na české straně celkem oprávněně zazněla připomínka, že právnicky lze něco takového podniknout až v okamžiku samostatnosti obou subjektů. Pozdější české námitky však již tak ostré nebyly, neboť narážely na neústupnost slovenských vyjednavačů, zejména premiéra Vladimíra Mečiara. Dodnes se vedou spory o roli prezidenta federativní republiky Václava Havla. Je však patrné, že v okamžiku, kdy nebyl v roce 1992 díky slovenským poslancům zvolen prezidentem společného státu, spolehl se i on na to, že bude alespoň prezidentem České republiky. V průběhu roku 1992 šlo spíše jen o to, aby rozdělení, se kterým počítaly v té době obě politické reprezentace, proběhlo bezbolestně. Chvíli se jako problém jevilo hospodářské vyrovnání v poměru 2:1, ale i tam byly nakonec obroušeny hrany v osobních jednáních premiérů obou zemí: Václava Klause a Vladimíra Mečiara. Jestliže se na konci roku 1992 hovořilo o tom, že případné referendum by mohlo odhalit fakt, že společný stát již nechtějí Slováky znechucení Češi, zatímco jeho pokračování si přejí Slováci znechucení dosavadním vývojem, nebylo toto tvrzení daleko od pravdy. Myšlenka referenda se však používala spíše jako strašák. Nikdo si netroufal odhadnout, jak by nakonec dopadlo. My však již výsledek známe. Deset let působí ve střední Evropě dva samostatné státy. Jak dlouho ještě?

Problémem zůstává, že jsme se do otázky rozpadu Československa všichni zabrali správně masochisticky, asi jako když jsme se chodili vyplakat na lipanské pole či bělohorská úbočí. Cožpak ale není možno na 1. leden 1993 pohlížet jinak? Každý konec je přece současně i začátkem. A začátek v sobě má stejně geneticky zakódován nějaký konec. Nebude ten konec současně novým spojením Čechů a Slováků, ale už pod jiným vývěsním štítem?