O dvou překvapivých pohledech na naši krajinu

Oslovuje nás krajina? Možná naše rodná, která se nám vtiskla do srdce, ale již dávno není doménou básníků. Můžeme ji vnímat jako krajinu líbeznou, žírnou, ale i nehostinnou, nepřirozeně jednotně usměrněnou, výrobní nebo průmyslovou. Snahu vrátit takto užitkově pozměněnou krajinu do fungující součinnosti člověka a přírody vyjadřují dvě knížky z roku 2008: Říční krajina a její ekosystémy a Zemědělství a krajina — cesty k vzájemnému souladu. Obě jsou zakotveny v hlubokých teoretických i praktických znalostech ekologie krajiny i organismů a obě definují následky chamtivého a protipřírodního využívání pozemků i vod, jež jsou často již nevratné. Cesty k nápravě však ještě existují a v kritických návodech je největší přínos obou knih.

Říční krajina je v současné ekologii novým pojmem. Zahrnuje nejen řeku, ale i všechna boční ramena a tůně, podzemní vodu, nivy, sedimenty i lidská sídla, která se zde nacházejí. U nás se rozkládá na deseti procentech rozlohy státu. Vnímavý čtenář nevychází z údivu, jaké funkce říční krajina v přírodní i silně zabydlené krajině vykonává, od geofyzikálních základů přes hydrologické projevy, včetně protipovodňových opatření, až po třeba rekreaci, dopravu či energetiku. Kniha nabízí i mnoho kulturně-historických rámců pro pochopení vzniku i zániku dávných civilizací ve světě. Její největší prioritou je však hluboký vědecký přínos do nauky o krajině, kde představuje nový fenomén nejen ekologický, ale i vysoce promyšlený návod pro tvorbu a ochranu krajiny bez násilného spoutání vodní sítě do betonových koryt.

Zemědělství a krajina je stále aktuální téma. Zejména u nás, kde stát sceloval pozemky do stohektarových bloků bez ohledu na reliéf krajiny či vodní režim, čímž se nejen povážlivě rozšířily seznamy ohrožených druhů, ale s jejich stanovišti zmizela i tvář krajiny a její identita. Bylo nutné hledat analogie v evropském prostoru, kde je péče o přirozený vzhled a fungování krajiny tradiční: v Rakousku, Švýcarsku, Německu. Autorský kolektiv se podílel na vytvoření originální knihy o ochraně krajinného rázu i o zakládání přírodě blízkých biotopů zemědělské krajiny. Zahraniční praxe zakládání květnatých pásů a pestrých úhorů na orné půdě na nás může působit jako fata morgana, rozhodně však nejde o rezignaci na ekonomické priority. Proč by nemohli naši tradičně vnímaví zemědělci uplatnit podobný styl renesance „krajiny našeho srdce“?

Autorka je profesorkou ekologie (viz 7.G 3/2006). Otakar Štěrba a kol.: Říční krajina a její ekosystémy; Bořivoj Šarapatka, Urs Niggli a kol.: Zemědělství a krajina — cesty k vzájemnému souladu, obě vyšly v roce 2008 v Nakladatelství Univerzity Palackého v Olomouci.