O máchovském projektu Jaroslava Anděla

Na přelomu loňského a letošního roku (15. 12. 2004—23. 1. 2005) uspořádal Památník národního písemnictví v Praze v románských prostorách Strahovského kláštera výstavu Jaroslava Anděla Poznamenání cest Karla Hynka Máchy 1976—1980. Výstava koncepčně a obsahově navazovala na autorovu dřívější prezentaci Cestou s K. H. Máchou v Galerii výtvarného umění v Roudnici nad Labem (1978), která představila jeho autorskou reflexi Máchova legendárního putování z Prahy do Krkonoš v podobě souboru kontaktních fotografií. Jaroslav Anděl ji uskutečnil v letech 1976 a 1977 v průběhu pěti dnů.

Současná výstava soubor těchto snímků rozšířila o další, které Anděl na trase Máchovy krkonošské cesty vytvořil v průběhu následujících tří let, tj. do roku 1980. Podstatně se však od ní odlišila způsobem prezentace. Předchozí instalaci fotografií na panelech nahradila jejich scénická projekce pomocí tří promítacích přístrojů na kamenné zdi tmavých klášterních sálů. Jaroslav Anděl pojal svou pražskou výstavu jako instalaci integrálně spojenou s románskými prostorami kláštera, která evokovala cosi z příznačné atmosféry Máchovy romantické poezie, spjaté s tajemnými místy věkovitých českých hradů a klášterů. Dimenzi Máchova putování krajinou se navíc pokusil navodit prostřednictvím textového fragmentu z Máchových deníků Poznamenání cest, jehož jednotlivá slova, vytištěná na pruzích papíru, vyskládal souvisle podél stěn výstavních sálů.

V kontextu českého akčního a konceptuálního umění 70. let zaujímá máchovský projekt Jaroslava Anděla důležité místo a zajímavě se uplatňuje i v širším rámci dobového evropského umění. Zrcadlí se v něm Andělova dvojí erudice — konceptuálního a akčního umělce-fotografa a zároveň historika umění, kterého vždy zajímaly filosofické a kosmologické otázky. Jaroslava Anděla přitahuje více než Máchova tajemná osobnost a jeho životní příběh především svět jeho imaginace a způsob vnímání krajiny a Země, jejichž aktuálnost si začal v 70. letech uvědomovat ve spojitosti s celosvětovým probuzením ekologického vědomí.

Touha po jednotě člověka a přírody

Podobně jako tehdejší britští akční umělci chodci, například Richard Long či Hamish Fulton, kteří spatřovali své předchůdce v proslulých jezerních básnících anglického romantismu, zejména ve Williamu Wordsworthovi, našel Jaroslav Anděl a spolu s ním někteří další čeští umělci (například Miloš Šejn) svého předchůdce v romantickém básníkovi Karlu Hynku Máchovi, vášnivém chodci a poutníkovi, který prošel křížem krážem českou krajinu. Motivací a smyslem Máchových dlouhých procházek a putování nebylo přitom jen hledání stop slávy dávné národní minulosti, ale z dnešního hlediska nepochybně ještě více reflexe tehdy radikálně se měnící situace člověka ve světě, která souvisela s jeho novým, měnícím se vztahem k přírodě: „Duch lidský a příroda jedno byvše, rozpadly se věkem. Příroda jde věčnou, mírnou, zákonní cestou svou, člověk ale zrušil všecky stopy, které k ní vedou, pozbyv tím původního ladu a podstaty.“ (K. H. Mácha)

Mácha a další romantičtí básníci, filosofové i vědci začínají tehdy reflektovat počínající výrazný konflikt mezi člověkem a civilizací na jedné a přírodou na druhé straně, který byl již v té době jasně viděn jako střet mezi ekonomickým rozvojem a zachováním přírody. Máchovy básnické metafory, naplněné živou smyslovostí i hlubokou emocionalitou, vyjadřují v reakci na tuto situaci (obdobně jako je tomu u ostatních romantiků, například německého malíře Caspara Davida Friedricha a básníka Ludwiga Tiecka) touhu po jednotě člověka a přírody, člověka a Země. Můžeme říci, že se v nich zrcadlí cosi z prapůvodního participačního stavu lidského vědomí, jak to názorně dokládá jedna citace z Máchových deníků, v níž oslovuje Zemi: „Já s tebou a v tobě cítím, jako ty ve mně.“ Tuto zvláštní psychickou atmosféru, kterou nacházíme v Máchových verších, bychom mohli dát také do spojitosti s pojmem „holotropního vědomí“ transpersonálního psychologa Stanislava Grofa, jak to učinila Daniela Hodrová.

Příroda jako všeobjímající osobnost

V Máchových básních a denících najdeme více takových příkladů, které poukazují na jeho vnímání krajiny a Země jako živého organismu, jako živé bytosti. Svědčí o tom i citát z básníkových deníků, který si Jaroslav Anděl zvolil za motto své výstavy: „Lidé myslí na zemi a tudy jakoby i ona myslela; oni jsou co žilky mozku atd.“ Anděl si v 70. letech uvědomil podnětnost této Máchovy imaginace ve spojitosti s novou vědeckou teorií Gaia anglického badatele Jamese Lovelocka, který v ní pojímá Zemi jako složitý celistvý superorganismus, jehož je lidstvo nedílnou součástí.

V souvislosti s Lovelockovou hypotézou, která výrazně přispěla k růstu globálního zájmu o životní prostředí, bychom mohli ocitovat jednu pozoruhodnou větu Máchova současníka, amerického filosofa Henry Davida Thoreaua: „Příroda je tak nesmírná a všeobjímající osobnost, že jsme dosud nikdy nespatřili jediný z jejích rysů.“Od Thoreaua, jednoho z nejpronikavějších kritiků nastupujícího modernismu, který odkryl esenciální afinitu mezi divokou přírodou a druhem Homo sapiens a ukázal lidstvo jako nedílnou součást evolučních toků přírody (Max Oelschlaeger), vede přímá cesta k Lovelockovi a k probuzení ekologického vědomí v 70. letech 20. století. Dnes si o to více uvědomujeme, že to, co nás spojuje s Thoreauem, Máchou či ostatními romantiky, je právě řešení krize ztráty našeho důvěrného kosmologického pouta k přírodě a k univerzu, což mělo v dalším vývoji západní civilizace za následek zvěcnění přírody v neživotný objekt určený výhradně pro lidské potřeby a zájmy. Karel Hynek Mácha tuto krizi bolestně prožíval jako ztrátu bytostného charakteru přírody. O to těžší je dnes pro nás pociťovat nějakou vděčnost k „neživému“, „mechanickému“ světu, jehož představou jsme ovládáni. Východisko z této krize hledá například současná geomancie jakožto „spirituální věda živého“.

Živá inspirace

Andělova Cesta s Karlem Hynkem Máchou, jak ji prezentoval na své výstavě v Galerii v Roudnici nad Labem, představuje vůbec nejdelší chodecký projekt v kontextu českého akčního umění 70. let, jenž je po této stránce srovnatelný s obdobnými akčními realizacemi obou zmíněných Britů, byť jej autor rozdělil do dvou etap, které uskutečnil s odstupem jednoho roku: 15.—17. 8. 1976 a 20.—21. 9. 1977. Jaroslava Anděla v tomto ohledu překonal až v roce 1993 František Skála svou pěší cestou z Prahy do Benátek, která byla evidentně rovněž v podtextu reminiscentním máchovským projektem.

Pro Andělovu Cestu s Karlem Hynkem Máchou je však charakteristické, že v ní jako autor zůstává skryt za osobností básníka. Anděl nepodává svědectví o vlastních osobních prožitcích krajiny a nespecifikuje ani konkrétní místa a reálie, které na svých fotografiích zaznamenává, i když jde většinou doslova o locus comunes Máchovy poezie — Kokořínské údolí, Bezděz, Krkonoše (z jeho lakonických referencí se přesně nedozvíme, která místa navštívil během prvních tří dnů ani během následujících dvou dnů své cesty v dalším roce, nebo aspoň odkud kam v kterém roce došel). Andělovým záměrem je zjevně především stopování Máchovy obraznosti. Hledá v krajině charakteristická místa, scenerie, reálie či stopy, které básníka oslovovaly a z nichž vyrůstala jeho charakteristická a jedinečná poetika. Nicméně právě proto, že se jedná o projekt svou povahou rekonstrukční, by podle mého názoru bylo vhodné, kdyby autor nabídl návštěvníkovi výstavy, zvláště pak tomu, jenž Máchovu poezii nezná, klíč k jeho možnému čtení. Jaroslav Anděl to činí pouze v doprovodném textu k výstavě, v němž uvádí, že soubor jeho promítaných fotografií se člení do celkem dvanácti kapitol, z nichž každá je spojena s určitým citátem z Máchových textů. Například: 2. „Tichá krajino… propastí se mi zdáš.“ 3. „Rozličné podoby zvířat podivných i zpotvořelých postav lidských… vzhlížeti se zdají, dutýma za putujícím tudy se dívajíce očima.“ 4. „…kamenné hnáta a lebky…“; 5. „…zříceniny Bezdězské.“ 8. „…kůra jeho strašlivé tvoří podoby.“ 9. „Já miluji květinu, že uvadne…“Nicméně v samotné výstavě je básník Mácha, jemuž je projekt věnován, v tomto ohledu málo přítomen. Stačilo by, kdyby autor učinil zmíněné citace volnou součástí instalace výstavy, a umožnil tak divákovi, aby si je mohl sám synopticky spojovat s jednotlivými promítanými obrazy.

Dalo by se také uvažovat o tom, do jaké míry jsou Andělem vybrané citace pro Máchovu obraznost klíčové, respektive zda mezi nimi v tomto ohledu nějaké další důležité nechybí (za sebe bych připomněl pro Máchovu imaginaci zásadní motivy noci a hvězdné oblohy, jezera a zrcadlení). Podstatnější však je, že Jaroslavu Andělovi se v jeho máchovském projektu podařilo vyhmátnout vedle ekologického poselství i obecnější význam básníkovy pouti z Prahy do Krkonoš, kolem níž se točí téměř celá jeho poetika, a poukázat tak na Máchovu inspirativnost, která je pro nás dodnes živou výzvou.