O Zuzance a Modrém měsíci aneb Proč je dobré čichat k hlíně

Když k nim chcete dojet, nelekněte se kopců a toho, že můžete snadno zabloudit – z údolí White River se po místních polňačkách musíte dostat pořádně vysoko a taková ta navigace, co se přilepí v autě na přední sklo a velí vám vpravo vlevo, z toho má pořádně zamotanou hlávku a nakonec se rozpláče a vzdá to, zatímco vy to vzdát nesmíte.

Suzanne, ta ví všechno…

Suzanne jsem nejdřív poznala jako houslistku a cellistku Old Sam Peabody Bandu. Hubená, blonďaté prošedivělé vlasy stažené do culíku, neurčitého věku. Neviděla jsem ji jinak než s úsměvem… ne, opravdu si ji nevybavím s vážnou nebo zamračenou tváří. Pusu má od ucha k uchu, vrásky od smíchu, kosmetické firmy na ní zaručeně nevydělaly ani dolar. Když jsem se začala zajímat o místní potraviny a projekt Farm to School aneb Z farmy rovnou do školy, dozvěděla jsem se, že rozhodně musím zajít za Suzanne Long, na její farmu totiž jezdí děti z místních škol. A když jsem začala zkoumat, jak fungují farmářské trhy a místní CO-OPs, jakési družstevní prodejny potravin, hádejte, co jsem se dozvěděla: běž za Suzanne, ta ví všechno. A taky vyučuje hru na housle a cello.

Nejvíc se o farmě a Zuzance dozvím, když tam půjdu aspoň na jeden den pracovat, říkala jsem si. Suzanne souhlasila, že práce je vždycky dost a přitom budeme mít čas si povídat, a tak jsem upekla rebarborový koláč jako příspěvek k obědu, oblékla rozdrbané džíny a vydala se na cestu. Na první pohled nevypadá farma nijak výstavně – nejnápadnější jsou dvě veliké dřevěné stodoly (obě by potřebovaly hodně opečovat), pole a fóliovníky jsou trochu stranou. Suzanne s Timem a dětmi Shonou a Lucasem bydlí v malém domku opodál.

Psi říkali, že můžu dál, a tak nakukuju – v první stodole Shona, krásná, asi osmnáctiletá holka, pere salát. Právě dostudovala střední školu, bere si rok volna (rozumějte: rok práce na farmě) a pak nastupuje na Dartmouth College, obor environmentální studia. Co se salátu týče, nepředstavujte si naše hlávky – tady se tomu říká greens a je to směska všeho možného zeleného – lociky jakési, rukoly a ještě něčeho, co neznám a vypadá to jako pampeliška, ale není to pampeliška a chutná to výborně, a to vše se sklízí po jednotlivých lístcích, když dorostou asi deset centimetrů. Dneska jde dodávka do místní školy v South Royaltonu a je třeba něco navíc, protože učitelé mají večer mejdan a chtějí taky greens z Luna Bleu, a tak bereme se Suzanne škopky a nože a jdeme řezat, aby Shona měla co prát a ukládat do síťových pytlů, a přitom povídáme.

Máme rádi své farmáře

Na farmě teď pracuje celkem sedm lidí – Suzanne s Timem, Russ, který je tu jako jediný mimo rodinu zaměstnán trvale a bydlí dole ve městečku, dobrovolnice Stella (je tu na tři týdny za stravu a byt, práce na farmě ji baví a chce se od Suzanne naučit co nejvíc), učni Jennifer a John (bydlí v jedné ze stodol) a pak Shona. „Farma nás uživí,“ směje se Suzanne, „ale je to jen tak tak.“ Chovají krávy na maso, na porážku je vozí asi 45 minut jízdy na jatka s bio certifikací, kde maso i zpracují, a Suzanne si pak jen vyzvedne nachystané balíčky. Zákazník si taky může koupit maso přímo ze dvora – celý kus, půlku nebo čtvrtku, a v tom případě probíhá porážka a zpracování masa přímo na farmě. Podle Suzanne je to pro zvířata nejlepší, jsou „doma“, nebojí se. Je zřejmé, že bez hygienických a veterinárních předpisů, které u nás drobným zemědělcům lámou vaz, se tady docela dobře obejdou. Kromě krav chová Suzanne dvě prasnice (sídlí ve vyřazeném koňském boxu uprostřed bahniska a vypadají spokojeně a velmi těhotně) a v kurníku a výběhu pod lesem asi sto třicet slepic – o vejce je velký zájem.

Hlavní příjem má však farma ze zeleniny. Suzanne s Timem (a týmem) nepracují s distributory, ale dodávají zeleninu (a maso a vejce) do místních „družstevních“ obchodů a do několika restaurací. Dále prodávají na třech farmářských trzích v okolí, konaných v každé druhé vesnici nejméně jednou týdně a nabízejících různé místní potraviny – zeleninu, maso, sýry, pečivo, med, javorový sirup a na jaře taky sadbu; a též v systému takzvané Community Supported Agriculture (CSA) – pracovně lze asi přeložit jako „zemědělství podporované místní komunitou“ aneb „Máme rádi své farmáře“.

CSA – podržím se s dovolením místní zažité zkratky – plní celkem tři cíle: umožňuje místním lidem přístup k čerstvé zelenině v bio kvalitě, podporuje místní farmáře (rozkládá část rizika spojeného s hospodařením mezi více podílníků v rámci CSA) a chrání zdejší krajinu před zastavěním. Chcete mít v sezóně pravidelně jednou týdně bedničku čerstvé zeleniny? Vstupte do systému CSA – vyplňte jednoduchý formulář, vyberte si velikost svého podílu (tedy kolik zeleniny chcete ve své bedničce dostávat), pošlete peníze na účet farmy nebo se se Suzanne dohodněte na splátkách, a je to. Zeleninu si můžete vyzvednout přímo na farmě nebo na několika odběrových místech v obcích pod kopcem. Zelenina je vždy sezónní, ale vybrat si nemůžete – v bedničce zkrátka najdete to, co se zrovna urodilo. Obvykle jde ale o pestrou a kulinárně inspirativní směs: v červnu například salát, brokolice, špenát, rebarbora, ředkvičky a šalotka, v červenci nastává čas hrášku, okurek, dýní, nových brambor, mrkvičky, zelených fazolí a česneku. Když se úroda vydaří, jsou bedničky hodně plné, když se nevede, tak je zeleniny méně – podílník sdílí riziko hospodaření se „svým“ farmářem, pomáhá farmě přestát horší roky a společně se radují z těch dobrých. „Hodně zle ještě nikdy nebylo,“ usmívá se spokojeně Suzanne. V roce 1993 začínali s dvaceti podílníky, pak jich poměrně dlouho měli okolo sedmdesáti a teď z farmy pravidelně odebírá zeleninu sto rodin.

Bio v nouzi

Systém CSA má ale další zajímavosti: chcete si část svého podílu odpracovat? Proč ne, práce je na farmě pořád spousta. Patříte k rodinám s nízkým příjmem nebo procházíte zrovna obtížným životním obdobím, kdy je kapsa prázdnější než obvykle, ale přesto chcete jíst zdravé místní potraviny? Není problém: přihlaste se jako podílníci a požádejte místní organizaci NOFA (Severovýchodní biofarmářská asociace) o finanční podporu. V takovém případě musíte být pod hranicí příjmu, který NOFA stanovuje jako maximální – jste-li například dvoučlenná domácnost, váš společný měsíční příjem nesmí být vyšší než 2210 dolarů. CSA též otevírá prostor pro solidaritu: chcete podpořit finančně slabší spoluobčany, aby se mohli stát podílníky, jedli zdravé místní potraviny a podporovali svého farmáře? K ceně svého podílu přidejte něco navíc, a tento dar bude využit k zaplacení podílu lidí v nouzi. Jakpak to asi tak funguje, ptám se mírně skepticky, a Suzanne mě ujišťuje, že dobře – asi třetina podílníků se na této solidaritě podílí a své podíly „přeplácí“. Pěkné, že? CSA funguje i v zimě, a zeleninu si můžete skladovat buď sami, nebo vám ji za mírný poplatek skladuje farma.

Prodej zeleniny do škol tvoří malou část faremních příjmů, ale Suzanne považuje spolupráci se školami za hodně důležitou a i když má hromadu práce, školákům na farmě se věnuje. Přijíždějí několikrát ročně, vždy tak, aby jim to ladilo s probíraným učivem, a Suzanne se postará, aby měli ruce od hlíny a v nosech ty správné farmářské vůně i pachy. V zimě pak ráda chodí do škol a osvěžuje výuku svými farmářskými zkušenostmi.

Zaručený serotonin

Greens jsme nařezaly, Shona vyprala a napytlovala a už jsou na cestě do školní jídelny. Přesazujeme rajčata (výtvarnice Jennifer vytvořila na pracovním stole z hlíny nádherné veliké srdce), z pole sklízíme zbytky zapomenutého loňského pórku a s Jennifer probíráme život. Pochází z Nevady, dlouho žila v Oregonu, výtvarné umění studovala rok v Itálii a pak pracovala a pracovala, až najednou nevěděla proč vlastně, a tak si řekla, že je čas dát si pauzu a trochu se porozhlédnout kolem sebe. K tomu rozhlížení si vybrala farmu Luna Bleu a stala se tu na půl roku učnicí. Je jí třicet, ale vypadá na šestnáct, pihatý nos a pěkný úsměv. Sprchujeme těhotné prasnice (tolik blaha jsem žádné živé bytosti nezpůsobila ani nepamatuju), nosíme vodu slepicím, naháníme dvě zaběhlé (bez úspěchu, jsou ve formě) a sbíráme vejce (bylo jich celkem dvacet šest a když jsem sáhla do tmy kurníku a nahmatala ještě teplé vajíčko, vybavil se mi dávný zážitek – stojím s babičkou na dvoře, asi tak pětiletá, a ona mi vede ruku do šera pod slepičí tělo, a pak ta oblost a teplo v dlani!).

K obědu jsme se sešli pod stromem na lavici, dělíme si chleba a salát a sýr, jablka s burákovým máslem (hubeňouři nechť je zkusí, stojí za to) a můj koláč jako zákusek. Nahlížím do domu – zdá se, že Suzanne má v prioritách jasno, na polích a ve fóliovnících panuje dokonalý pořádek, zatímco doma s Timem zjevně zastávají názor, že uklizený dům je známkou promarněného života. Všichni vypadají spokojeně, klidně a jaksi soustředěně – nedá mi to a vyptávám se Suzanne, jakže to přijde? To je tím, vysvětlují mi a smějou se s plnýma pusama, že z hlíny, chápeš, se vylučují jakési látky, které podporují tvorbu serotoninu, no a to je ti pak pořád veselo. Jo, chápu, tak proto se mi odtud nechce…

S hlínou za nehty

„Neplánujeme žádný velký růst,” vysvětluje mi Suzanne. „Vysázeli jsme jabloňový sad, Russ po tom strašně toužil, zvládli jsme to sami bez půjček a to nás těší. Zeleninu pěstujeme takovou, jakou chtějí naši zákazníci a jakou nás baví pěstovat – nakonec se vždycky shodneme. Lidem, kterým se naše zelenina a maso zamlouvá, ale nejsou odtud, radíme, aby si našli vlastního farmáře co nejblíž místu, kde žijí. Vůbec nejradši jsme, když lidi přijdou sem, za námi, když vidí, jak farma funguje… internet je příjemná věc, ale osobní kontakt nenahradí.”

V neděli se se Suzanne vidím znovu na zkoušce bandu. Úsměv na opálené tváři jako vždy, upracovanou rukou s hlínou za nehty vede smyčec po strunách a mně najednou přijde, že její hře líp rozumím…je v ní ten daleký rozhled po krajině, vůně hlíny a teplo právě sneseného vajíčka.

Internetové stránky farmy najdete na http://www.lunableufarm.org/

Více fotografií pak na http://blazenahuska.rajce.idnes.cz/Luna_Bleu/

Text vznikl v rámci Fulbright-Masarykova stipendia. Autorka pracuje jako konzultantka v oblasti udržitelného rozvoje, zapojování veřejnosti a ochrany přírody a krajiny. Žije v Oldřichově v Hájích v CHKO Jizerské hory.