Obalizace

Za problémem s obaly nestojí nějaká baličská posedlost producentů zboží, ale tvrdé ekonomické tlaky. Že to nemají návrháři ani výrobci vůbec jednoduché, dosvědčuje studie Vývoj a výzvy obalového designu v novém kontextu distribuce, která vznikla u příležitosti loňského mezinárodního obalového veletrhu EMBALLAGE. Autoři pro svoji analýzu oslovili dvacet odborníků: designérů, výrobců, sociologů, distributorů a vědců ze západní Evropy, USA, Japonska a Jižní Koreje. Jen v roce 2004 se na světový trh dostalo přes 80 tisíc nových výrobků, především potravin, nápojů a kosmetiky. A marketing hovoří jasně: zákazník je zahlcen a znuděn, výrobek proto musí prodat především obal. Reklama v médiích či na billboardech má totiž mnohem menší vliv, nakupující se rozhoduje až v obchodě. A proto musí obal zákazníka svádět, přinutit ho, aby začal snít o kvalitách produktu, který má před sebou. Nové trendy však začínají zohledňovat i to, jakým způsobem se obaly odeberou na poslední odpo­činek.

Nové trendy

Zmiňovaná studie předpovídá příchod nové éry, která bude klást důraz na další osud použitého obalu. Podle autorů analýzy je vyloučené, že v budoucnu na trhu uspějí výrobky, které nebudou mít tzv. eco-friendly obaly. Ty se v obchodech objevují už nyní a nahrazují důvěrně známé plasty. Co mají společného? Snadno se rozkládají na neškodné látky a lze je tedy kompostovat. Můžeme je rozdělit do dvou skupin podle toho, z čeho se vyrábějí — buď pocházejí čistě z biomasy, nebo obsahují určitý podíl biodegradabilního polymeru z neobnovitelných zdrojů, třeba ropy nebo zemního plynu.

Do první skupiny patří třeba polylaktid (známý pod obchodním názvem NutureWorks PLA), který se vyrábí fermentací hlavně z kukuřičného škrobu. Jako zdroj cukru však může dobře posloužit i bramborový, obilný nebo řepkový škrob, případně i odpady, na­příklad melasa nebo syrovátka. Využití tohoto bioplastu limituje pouze jeho nižší teplota měknutí. To v praxi znamená, že se nemůže plnit teplými potravinami a vydrží teploty zhruba do 41 °C. V kompostu se rozloží asi za dva a půl měsíce. Do polylaktidových lahví začala stáčet pramenitou vodu například britská společnost Belu i BIOTA Brands of America, stejných obalů využívá i americký řetězec obchodů s biopotravinami Wild Oats Markets. Svým zákazníkům přitom nabízí jejich odběr a likviduje je ve vlastní kompostárně.

Pod značkou Mater-Bi se ukrývá zástupce druhé skupiny kompostovatelných plastů. Obsahuje podle druhu 40—95 % škrobu, nejčastěji kukuřičného, a zbytek tvoří biologicky rozložitelné plasty z neobnovitelných zdrojů, jež výslednému materiálu dodávají odolnost proti vodě, pevnost či elasticitu. V domácím kompostu se rozloží za zhruba měsíc a půl. Firma BioBag International se zastoupením téměř po celé západní Evropě a Severní Americe vyrábí z Mater-Bi celou řadu produktů určených převážně na shromažďování bioodpadu. V Česku totéž nabízí společnost HBABio — od sáčků, tašek, pytlů až po nádobí na jedno použití. Na serveru www.ekodomov.cz si můžete objednat dokonce i kompostovatelné kuličkové pero, jež vyrábí britská společnost Personalised Pens.

Obalové bizarnosti

Kompostovatelné plasty však dávají smysl pouze v případě, pokud samotný obal dává smysl. Britský deník Independent v polovině ledna zahájil diskusi o obalech, které se neslučují s normálním uvažováním — a jako ilustraci zvrhlých praktik neúnavných baličů uvedl tuřín, „pro pohodlí zákazníků“ zabalený v samosmršťovací fólii. Ten si pak doma stejně musíte ještě oškrábat, protože jde o kořenovou zeleninu.

Reakce na sebe nenechaly dlouho čekat, hned následující den se čtenáři podělili o své zkušenosti. A tak jsme se mohli dozvědět, že v odděleních ovoce a zeleniny se do plastu balí snad úplně všechno: kromě tuřínu také květák, pastinák, okurky, houby, hlávkový salát, zelí, kapusta, brokolice, rajčata, pomeranče, jablka… Mezi opravdové kuriozity lze zařadit jednotlivé banány na plastikovém tácku zabalené do fólie (řetězec Morrisons — u nás jsme ovšem zaznamenali stejný úkaz třeba v brněnské Delvitě) nebo polovina již oplastikované okurky, která byla po rozříznutí zabalena do plastu podruhé (Sainsbury‘s).

Britští čtenáři si také stěžovali, že nechtějí kupovat jablka v balení po čtyřech na umělohmotném tácku, že jim přijde nenormální dávat nákup čítající všeho všudy jedno jablko do igelitové tašky zdarma, a také se pozastavovali nad tím, že během pobytu ve Francii se s balením ovoce a zeleniny do plastu vůbec nesetkali. Že by ti jinak věčně stávkující Francouzi byli ochotni přežít trochu toho zákaznického nepohodlí zrovna kvůli nějaké ekologii? Nebo spíš pro ně bude plastikový tuřín něco podobného jako pro české štamgasty pivo v PET lahvi? Abychom však Francouze nepřechválili, třeba právě bonboniéry s francouzskými názvy obsahují tolik vrstev různého obalového materiálu, až je člověk překvapen, když se nakonec přece jen probojuje ke svému kousku čokolády.

České obchody ve zbytečném balení výrobků za těmi britskými příliš nezaostávají. Během procházky mezi regály nedá práci si povšimnout, že jablka na táccích a v plastu vypadají lépe než ta v přepravkách — a i zde si jeden kus krásnějšího jablka těžko koupíte. Když si zapomenete tašku, prodavačka v pekařství vám ochotně dá igeliťák s půlkou chleba a igeliťák se dvěma houskami do třetího igeliťáku, aby se vám to lépe neslo — a vaše odmítnutí ji překvapí. Více obalů zdarma rovná se lepší služba zákazníkům? Zdá se, že zatím nikdo nemá důvod si to nemyslet.

Revoluce proti nepřátelským obalům

V Británii je to ale jinak: když Independet nastolil zbytečné obaly jako veřejné téma, provinilí obchodníci se brzy ocitli v obklíčení. Na jedné straně vládní regulace, na straně druhé zákazníci, kteří nechtějí za zbytečný obal platit dvakrát (nejprve v ceně zabaleného výrobku a následně ve formě poplatků za likvidaci domovního odpadu) a kterým se nelíbí zbytky fólií poletující povětřím, dětské hřiště zaneřáděné sáčky od hamburgerů nebo zátiší s hromadou nerozšlapaných tetra-packových krabic. A kteří tuší, že když oni sami vyprodukují čtvrt tuny odpadů ročně, pak všichni obyvatelé jejich města dohromady vyprodukují těch tun příslušný násobek, a tudíž ta spalovna za kopcem nesmrdí pro nic za nic. Je jednoduché si spočítat, že když už obal, tak ekologický — a nejlépe ovšem žádný.

S ekologickým hlediskem tak hledisko estetické skutečně úzce souvisí, občas ale jinak, než si iniciátoři dnešní záplavové vlny obalů představují. Britský přístup k zelenině někomu může přijít pohodlnější, při manipulaci méně špinící a také tak nějak naleštěně exkluzivnější, francouzský zase láká přímým kontaktem s kouskem přírody už během nákupu — a balení věcí do plastu považuje za kýčovitý nevkus, nejen proto, že se pak ten plast všude povaluje. Ve věku obalizace tak proti sobě stojí průmyslová krása igeliťáků a přírodní krasa, která se bez nich obejde. Prosadí se nakonec šarm svobodné zeleniny, nebo nás převálcují hordy tuřínů, zotročených pod rozpínavou nadvládou průhledného obalu? Staneme se Plastic People of the Universe, nebo začneme balit méně a ekologičtěji?

RÁMEČEK 1

Společně zabalíme zeměkouli

Ten grif prodavaček známe patrně všichni, po vyřčení sumy mechanicky sáhnou po sáčku či tašce patřičné velikosti, kterou položí vedle zakoupeného zboží, případně je rovnou do ní naskládají. Ať o to zákazník má, nebo nemá zájem. „Přijde vám to málo zabalené?“ ptám se prodavačky v DM drogerii, která mi právě souká jednu zubní pastu — beztak už ve dvojitém balení — do malého sáčku s logem zaměstnavatele. „Prosím?“ zaregistruje můj dotaz. „Proč mi to automaticky dáváte do sáčku?“ „My musíme.“ V marketingovém oddělení firmy se pak dozvídám, že balení je „součást služeb pro zákazníka“, které mají „zpříjemnit nakupování“. Podobně to pro týdeník Respekt vyjádřila mluvčí společnosti Tesco Jana Matoušková: „Tašky patří mezi takové drobnosti, které učiní zážitek z nákupu intenzivnější.“

Tento intenzivní zážitek však supermarkety přijde celkem draho: Matoušková Respektu prozradila, že v roce 2005 prodejny Tesca rozdaly sto milionů tašek za 31 milionů korun. A redaktor zmíněného týdeníku si bryskně vypočítal, že by takovým množstvím igelitu „bylo možné v půlmetrovém pruhu dvaapůlkrát obtočit rovník“. To ještě nevěděl, že se loni počet rozdaných tašek zvedl o dalších 40 milionů kusů, takže by ten rovník obtočil dokonce třiapůlkrát. Ne všechny obchodní řetězce však sdílejí stejnou plastovou strategii, všem však dělají těžkou hlavu náklady a starost, aby si neodradily zákazníky. Podle Aktuálně.cz lze dostat k nákupu tašku zdarma v Delvitě (než ji převezme Billa), v Globusu, Hypernově a v Tescu, na rozdíl od Alberta (zvažují ale změnu), Billy, Intersparu, Kauf­landu, Lidlu a Plusu. Zajímavé jsou však závěry z rozhovorů s tiskovými mluvčími jednotlivých řetězců. Ti, u nichž se tašky nerozdávají, poznamenávají, že by si jejich náklady museli zákazníci beztak zaplatit v ceně zboží. Ostatní pak igelit zdarma vnímali jako výhodu, jež nechtějí svým klientům odepřít. Že by měli na tašky zvláštní fondy? Nebo si toto zpříjemnění ná­kupu zákazník stejně nakonec u kasy zaplatí?

Válku plastovým taškám a obalům vyhlásil server reusablebags.com, jehož heslem je „přines si svoji vlastní tašku“. Na jeho horní liště se nemilosrdným tempem navyšuje číslo, které udává počet právě spotřebovaných tašek na planetě. Ročně se toto množství pohybuje v rozmezí 500 miliard až jednoho bilonu kusů. (Otázka pro zdatné počtáře: Kolikrát bychom do tohoto plastu mohli zabalit zeměkouli?) Většina igelitu po jednom použití končí na skládkách či ve volné přírodě, kde jsou v podstatě nerozložitelné. Každý rok kvůli plastovým obalům zahynou řádově stovky tisíc mořských živočichů (třeba želv nebo velryb), jež si je spletou s potravou a „intenzivním zážitkem“ se udusí. Podle zmíněného serveru však otázka nestojí, zda plast, papír nebo třeba jiný materiál — jediným skutečně ekologickým řešením je nosit do obchodu svoji kvalitní tašku, která vydrží i několik let. Jak k tomu ale donutit veřejnost? Odpověď našli Irové už v roce 2002 a podle dosažených výsledků, byla patrně správná. Jednoduše plastové tašky zdanili, díky čemuž jejich spotřeba klesla o 90 procent. Stejný postup zvolilo také Irsko, Tchaj-wan, Zanzibar, Skotsko a další země (v roce 2013 například Čína — pozn. red.).

RÁMEČEK 2

Pod taktovkou EKO-KOMu

Český systém třídění obalů funguje zatím jen krátce, jeho prehistorie je však poměrně dlouhá. Už v roce 1993 začalo ministerstvo průmyslu a obchodu připravovat obalový zákon. Tehdejší návrh byl celkem revoluční: zakazoval obaly z PVC, stanovil konkrétní cíle pro omezení produkce obalů, za které měli mít odpovědnost výrobci a obchodníci. O rok později převzalo štafetu ministerstvo životního prostředí, které na návrhu spolupracovalo s čerstvě vzniklým Českým průmyslovým sdružením pro obaly a životní prostředí (ČPSOŽP). Založilo jej jedenáct převážně nadnárodních korporací, například Coca-Cola, Henkel, Procter & Gamble či Pepsi-Cola. „ČPSOŽP nechtělo omezovat množství obalů ani znevýhodňovat nějaký typ před jiným. Stejně tak odmítalo zvýhodnění recyklace před spalováním. Odpovědnost za obalový odpad chtělo vedle průmyslu přenést také na spotřebitele, obce a stát,“ říká Ivo Kropáček, odpadový expert Hnutí DUHA. Návrh zákona nakonec skončil u ledu a několik let se víceméně nic nedělo. Ale protože jsme chtěli vstoupit do EU, museli jsme dostát unijní směrnici včetně jejích požadavků na množství znovu využitých obalů.

ČSOŽP už v roce 1997 založilo neziskovou akciovou společnost EKO-KOM, jež měla podle vzoru západních evropských zemí podporovat separaci obalů. O dva roky později podepsalo MŽP s ČPSOŽP dohodu, jež sice odkazovala na plnění některých ustanovení odpadového zákona z roku 1997, fakticky však předjímala tehdy zatím rozpracovaný návrh zákona o obalech. Ten totiž počítá s fungovaním státem autorizované obalové společnosti, která bude zajišťovat zpětný odběr použitých obalů. Tedy přesně to, čím MŽP pověřilo EKO-KOM. Producenti totiž mají ze zákona povinnost část svých obalů znovu využít. Mohou toho dosáhnout vlastními silami, k čemuž skoro nedochází, nebo prostřednictvím členství v EKO-KOMu. Ten od producentů vybírá poplatky za každý kus produkovaného obalu, jež pak přerozděluje obcím na systém třídění, například jim platí za tunu vyseparovaného odpadu. Koncem roku 2001, kdy parlament schválil obalový zákon, sdružoval EKO-KOM už šest set podniků se 46 % podílem produkce spotřebitelských obalů dodaných na trh a uzavřel 2700 smluv s městy a obcemi, v nichž žilo zhruba 80 % populace. Na jaře dalšího roku požádal o autorizaci. Náskok, kterého EKO-KOM dosáhl díky smlouvě s MŽP, jej katapultoval do monopolního postavení. V roce 2005 už kontroloval 80 % všech obalů a počet zapojených obcí se zvedl na 5300 (97 % populace).

Obalový zákon převedením odpovědnosti na výrobce sice nastartoval třídění, zároveň však vůbec neřeší prevenci vzniku obalů ani nepodporuje jejich opakované použití. „Stejnou strategii zastává EKO-KOM,“ říká Kropáček, „navíc ještě podporuje spalování směsných komunálních odpadů, prý nemá smysl recyklovat více než 50 % odpadů.“ Podle Kropáčka by bylo lepší, kdyby každý druh obalů měla na starost jiná firma. „Když EKO-KOM inkasuje peníze od producentů do jednoho balíku, ze kterého je pak přerozděluje obcím, může dojít například k tomu, že třeba výrobci papírových obalů dotují třídění plastů. Tím se stírá ta odpovědnost. Pokud je třídění plastů ekonomicky náročné, měli by producenti takových obalů platit výrazně vyšší poplatky nebo přejít na šetrnější balicí techniky.“

Působnost EKO-KOMu končí u vyseparovaných surovin, jak s nimi naložit dál si už obce musejí vyřešit samy. Například Ostrava nesehnala odběratele na vytříděné plasty, takže je spaluje cementárna v Hranicích na Moravě jako náhradní palivo.

RÁMEČEK 3

A ty se ptáš, co dál

Tetra-Pack
Složení nápojových kartonů (75 % papíru plus plastová a hliníková fólie) znesnadňuje jejich recyklaci. V Česku se vyseparované obaly zpracovávají dvojím způsobem. Pa­pírna v Bělé pod Bezdězem (a donedávna také Kappa Packaging Czech v Žimrovicích) z nich získává celulózu pro další výrobu papíru. Zbytek se spaluje nebo sklád­kuje. Druhý způsob spočívá v rozdrcení kartonů a lisování za tepla do desek, které se používají nejčastěji ve stavebnictví. Je­diná linka u nás funguje v Hrušovanech u Brna

Papír
Podle studie Hnutí DUHA Lepší recyklační služby ušetří 110 tun starého papíru zhruba jeden hektar osmdesát let starého lesa, přičemž se při zpracování uspoří asi 26 % energie.

Než se papír z kontejnerů dostane do zpracovatelských firem, projde dotřiďovací linkou. Zvlášť se balíkují kartony, zvlášť bílé papíry, zvlášť časopisy nebo třeba noviny. A protože je vytříděný papír globální surovinou, putuje tam, kde nabídnou nejlepší výkupní cenu. Může se tedy stát, že ten český skončí například ve Francii. Z tuzemských společností zpracovávají sběrový papír Brněnské papírny, které z něj vyrábějí sešity nebo balicí materiál. Recyklovaný papír do kopírek a tiskáren ještě loni v létě dodávaly na trh Krkonošské papírny, kvůli malému zájmu jej však stáhly z nabídky. Velkým odběratelem vytříděné suroviny jsou papírny ve slovenském Harmanci, ročně zpracují kolem 50 tisíců tun materiálu na toaletní papír.

Plasty
V kontejnerech se shromažďují odpadky z různých druhů plastů a s touto směsí nelze naložit jinak, než ji rozsekat, roztavit a nalít do forem. V Česku odpadní plasty zpracovává jen málo firem. Společnost Transform Stod z nich například vyrábí palety, odvodňovací systémy a kabelové žlaby. Transform Bohdaneč zase na­bízí zatravňovací dlažbu, plotové lišty nebo třeba kanalizační výpustě. MOSEV plast dodává i protihlukové panely, lavičky, obrubníky či květináče.

Ve sběrových kontejnerech v roce 2005 skončilo zhruba 35 % plastových obalů (vyjma PET lahví).

Sklo
Sklo je 100% recyklovatelný materiál, může být přetavováno prakticky donekonečna. Jedna tuna vytříděného skla ušetří 1,2 tuny minerálů, které by byly potřebné na jeho výrobu z přírodních surovin. Zároveň se uspoří 43 % energie.

Pro další zpracování skla je nezbytné, aby obce umožňovaly třídit čiré a barevné sklo zvlášť. Výroba čirého skla totiž vyžaduje pouze čiré střepy bez jakýchkoli příměsí. Smíchané sklo lze použít už jen na výrobu zeleného skla, o které však není velký zá­jem. Přebytky se zpracovávají na minerální kamenivo, které se využívá ve stavebnictví. Separované sklo dotřiďuje a čistí firma AMT Příbram, od ní pak surovinu berou sklárny Vetropack Moravia Glas a Avirunion Teplice.

PET lahve
Z použitých PET lahví se v Česku vytřídí necelá polovina, zbytek končí na skládkách nebo ve spalovnách. Zatímco u nás existuje více firem, které petky dotřiďují podle barev a rozsekají na takzvané chipsy, pouze Silon Planá nad Lužnicí tuto drť dál zpracovává. Vyrábí z ní polyesterové (silonové) netkané textilie, které se používají ve stavebnictví, například při stavbě dálnic. Zhruba 80 % petkové drtě však končí v Číně, jejímž výkupním cenám tuzemský Silon jen těžko konkuruje. Čínský polyester z českých PET lahví najdeme v mnoha výrobcích tamní provenience — ve spacácích, tričkách či třeba fleesových bundách.

Známé technologie sice umožňují ze starých petek vyrobit nové, nízké teploty při zpracování však nemohou garantovat likvidaci případných mikroorganismů.