Obchod se smrtí

Obchod se zbraněmi není samovolně proudícím, neovlivnitelným mechanismem. Většinový podíl na světovém trhu se zbraněmi je vytvářen několika málo desítkami mamutích společností. Jejich sortiment se zpravidla pohybuje od nejlehčích, ručních zbraní, až po „superničivé” a velice složité zbraňové systémy. Za kontrakty, které tyto firmy uzavírají, stojí především jejich obchodní zájmy, nikoliv až dojemná obava o bezpečnost klienta, hlásaná jejich reklamami.

Představitelé těchto firem jsou přímo mistry ve vytváření bezpečnostních rizik, potenciálních ohrožení a podobných situací zvyšujících šanci na tučný zisk. V rámci tržní nestrannosti se nezajímají o to, kdo zbraně potřebuje, čile obchodují s diktátory všeho druhu, nabízejí své výrobky oběma stranám válečných konfliktů, nehledí na dodržování mezinárodních embarg, ani na politické důsledky svých obchodů, neštítí se často ani korupce. Hlavním a jediným měřítkem je zisk.

 Na zbrojařských veletrzích, jako je například brněnský IDET, se však tyto firmy snaží veřejnosti představit jako seriózní podnikatelé, kteří nemají s používáním svých výrobků v praxi nic společného. Zbraně jsou zde prezentovány jako jakékoliv jiné zboží. O jejich skutečné užití se buď taktně mlčí nebo je zahalováno eufemismy jako „bezpečnostní technika“, „obranný mechanismus“ apod. Na otázku, kdo dodává zbraně agresorům, když všichni vyrábí jen obrannou techniku, vám nikdo z nich upřímně neodpoví.

Když se dva perou…

Nejčastějším způsobem, jak bez rizika profitovat z krvavého válečného konfliktu, je dodávat zbraně oběma znesvářeným stranám. Navzájem se ničící zbraně téhož výrobce, který rád obratem dodá nové, utvářejí nekonečný koloběh nabídky a poptávky. Toto zbrojařské perpetum mobile je téměř dokonalé. Háček je snad jen v tom, že na obou stranách je konečný počet lidí . To však nemění nic na faktu, že vítězem je vždy zbrojařská firma.

Během desetiletého íránsko-iráckého konfliktu byly obě válčící strany zásobeny čínskými zbraněmi. Čína v této strategii pokračuje i nadále, prostřednictvím státní firmy NORINCO v roce 1999 zásobila zbraněmi jak Thajsko, tak i Barmu. Podobně se chová i ruská státní společnost Rosvoorouzhenie, která zase současně dodává zbraně do Turecka i na řeckou část Kypru, které jsou již od roku 1974 prakticky v permanentním konfliktu. Stejná firma dodávala také zbraně v době válečného konfliktu na území bývalé Jugoslávie, a to jak do Srbska, tak do Chorvatska. Taktéž Etiopie a Eritrea mezi sebou válčí stejnými ruskými letadly od firmy Rosvoorouzhenie.

Kdo maže…

Smlouvy o dodávkách zbraní znamenají pro výrobce nemalé příjmy, a tak pro uskutečnění výnosného obchodu často neváhají používat i korupčních praktik. To, co by si ve svých domovských zemích obchodníci se zbraněmi jen těžko mohli dovolit, se v jiných zemích stává takřka normou.

V roce 1995 se jeden z největších výrobců letadel americká firma Lockheed Martin Corporation přiznala k úplatkům, které jí měly zajistit kontrakt na dodávky do Egypta. V tomtéž roce se ruské Rosvoorouzhenie stalo objektem vyšetřování na základě podezření z daňových úniků, podvodů a korupčních praktik. Sumy, které při korupci končí v kapsách různých úředníků, se pohybují hodně vysoko, svědčí o tom i částka 2 miliardy dolarů, které zaplatili na úplatcích francouzští výrobci zbraní během roku 1994 jen proto, aby si udrželi své kontrakty.

Zakázané ovoce…

Rada bezpečnosti OSN ve snaze utlumit válečné konflikty v různých koutech světa či přispět ke zefektivnění mezinárodního tlaku na režimy porušující lidská práva vyhlašuje embarga na dodávky zbraní. Mnohé zbrojařské firmy si však se zákazy tohoto typu hlavy nelámou. Jistý zisk převáží politické a ekonomické důsledky dopadající na trpící obyvatelstvo zasažených regionů. Například izraelská firma Israel Military Industries dodala licenci na výrobu svých útočných pušek Galil do Jihoafrické republiky v době apartheidu, kdy bylo na J. A. R. uvaleno embargo na veškeré dodávky zbraní. Podobně francouzská firma Dassault Aviation dodala 32 letounů Mirage F-1 do Libye (rovněž pod embargem OSN).

Zbraně diktátorům

Dodávky do zemí, kde zuří občanská válka, a do zemí, kde jsou u moci diktátorské režimy, které porušují lidská práva, jsou pro zbrojařské firmy nevysychajícím zdrojem příjmů.

Například Indonésie byla v době diktatury generála Suharta cílem mnohých transferů zbraní. V této době bylo humanitárními organizacemi dokumentováno rozsáhlé porušování lidských práv ze strany vládnoucí diktatury. V sedmdesátých letech tam dodala francouzská firma Giat 100 lehkých tanků a 200 bojových vozidel pěchoty. Americké firmy Lockheed Martin Corp. a General Electric se podílely na dodávce  letounů F-5 a F-16, které byly použity na okupovaném Východním Timoru. Svá letadla Douglas A-4 Skyhawk dodala Indonésii také americká firma MC Donnel Douglas. Dodávky pro indonéský režim docházely také například ze Švýcarska. Ve výzbroji indonéské armády jsou mimo jiné kanóny firmy Oerlikon.

Dalším příkladem může být Kambodža, kde k porušování lidských práv dochází i po pádu Pol Potovy diktatury. Na vyzbrojování této země se podílí mimo jiné také česká firma Aero Vodochody s dodávkami letadel L-39. Také izraelská Israel Aircraft Industries spolupracovala na těchto kontraktech, navíc pak modernizovala pro kambodžskou armádu letouny MIG-21. Česká republika také krátce před vyhrocením krize v roce 1997 dodala do Kambodže 40 tanků T-55 a 26 obrněných transportérů OT-64.

Zemí, do které vyváží velké množství světových zbrojovek a kde jsou současně (takřka bez povšimnutí mezinárodních institucí) porušována lidská práva je Turecko. Zbraně do Turecka dodávají firmy jako Rayethon, United Defence a Litton (USA), Israel Military Industries a Israel Aircraft Industries (Israel), Dynamit Nobel a Heckler & Koch (Německo), Oerlikon (Švýcarsko) či francouzský Giat. Také Česká zbrojovka vyzbrojila svými pistolemi vzor 75 tureckou policii kritizovanou za porušování lidských práv.

Obchody a militarismus

Obchod se zbraněmi svým dopadem také zvyšuje militarizaci společnosti. V prvé řadě je militarismus způsobem, jak obecně přistupovat k jakýmkoliv konfliktům; a to konfliktům na všech úrovních – od nejosobnějších až po ty mezinárodní či globální. Řešení problému podle zákonitostí militarismu znamená násilně „přesvědčit“ druhou stranu o své pravdě, přesněji řečeno, pomocí síly, moci a dominance „odstranit“ problém, bez ohledu na jeho podstatu. Problematická situace je sice potlačena, její základ však vyřešen být nemusí. Naopak, ve své potlačenosti se stává daleko komplikovanějším a podstatně hůř řešitelným.

Militarismus je propagován a šířen v současné společnosti nejenom skrytými socializačními a dalšími mechanismy, ale také naprosto konkrétními kroky a činy konkrétních lidí a institucí. Jako příklad může posloužit letošní první červen, Mezinárodní den dětí. Při jeho příležitosti se v Brně konala ukázka armádní bojové techniky a bojového umění. To vše pro děti! Podobně slouží propagaci militarismu také zbrojařské veletrhy, jako je brněnský IDET, kde se (jak již bylo výše poznamenáno) zbrojaři představují jako seriózní podnikatelé. Tomuto pomáhají i mnohé státní instituce (např. různá ministerstva), které poskytují zbrojařskému veletrhu (ale také předvádění vojenské techniky dětem během Dne dětí) svou záštitu.