Otazníky nad alternativami ke globalizaci

O co vlastně jde účastníkům oné velké, divoké, nadnárodní a pojízdné demonstrace, která loni v září zavítala na skok i do Prahy? Jestliže z masových médií může člověk občas získat alespoň nejasnou odpověď na otázku „Proti čemu protestují?“, už vůbec se nedozví odpověď na následnou otázku „A co vlastně chtějí?“. Proto i mnozí z té menšiny lidí, kteří chápou, že demonstranti nedělají kravál jen tak pro nic za nic, mají pocit, že stejně nenabízejí žádnou pozitivní alternativu.

Tento dojem není zcela pravdivý. Ve skutečnosti je takzvané (a nepřesně zvané) antiglobalizační hnutí velmi plodné v předkládání dílčích konkrétních návrhů, ať už na změnu jednotlivých pravidel fungování mezinárodních finančních institucí, anebo na jejich nahrazení jinými institucemi. Vedle toho bývá slyšet také mnoho obecných hodnotových deklarací a vágních frází o humánnějším světě založeném na spolupráci a toleranci. Pravda však je, že zatím jen zřídka z této změti mnohdy protichůdných návrhů a sladkých snů vyvstalo něco jako konzistentní alternativa k ekonomické globalizaci, nebo alespoň k její dnešní podobě. Téměř chybí alternativní politická vize, která by spojila jednotlivé konkrétní návrhy do smysluplného celku a která by snad byla i lépe mediálně uchopitelná. Za její absencí stojí podle mého názoru poněkud zastřený fakt, že různé proudy hnutí zastávají ve skutečnosti diametrálně odlišné a vzájemně neslučitelné ideály.

Prázdné humanistické proklamace určitě za takovou alternativu považovat nelze. Je to však asi jediný společný jmenovatel, na němž se může shodnout tak široká koalice skupin sahající v různých momentech od odborářů po radikální ekology, od obhájců lidských práv po komunisty či od nábožensky založených skupin po anarchisty.

Dílčí požadavky

Nejprve si krátce shrňme hlavní požadavky, které se nejčastěji objevují v různých variacích na čelném místě agendy většiny angažovaných nevládních uskupení i v akademických návrzích. Zdůrazňuji, že všechno jsou to pouze dílčí návrhy, které dohromady nepředstavují alternativní vizi k ekonomické globalizaci.

1) Transformace brettonwoodských institucí

Mezinárodní měnový fond, Světovou banku a Světovou obchodní organizaci je nutno podle různých návrhů radikálně reformovat, demokratizovat a podřídit OSN, nebo dokonce úplně zrušit. Jinak řečeno je potřeba vytvořit novou mezinárodní hospodářskou architekturu podobného historického významu, jaký mělo ustavení brettonwoodského systému v roce 1944.

2) Oddlužení třetího světa

Splácení dluhů finančně vyčerpává chudé země, zároveň prohlubuje jejich závislost na bohatých zemích a mezinárodních finančních institucích a nutí je otevírat ekonomiku a orientovat se na vývoz produktů s nízkou přidanou hodnotou. Je proto třeba dluhy nějakým způsobem smazat, podle různých návrhů u většího či menšího počtu zemí, s podmínkami nebo bezpodmínečně, okamžitě nebo postupně.

3) Zavedení Tobinovy daně na mezinárodní finanční transakce

Jednalo by se o daň ve výši jedné desetiny až půl procenta, která by byla uvalena na mezinárodní finanční transakce. Původně ji navrhl ekonom James Tobin v roce 1978. Kdyby se tuto malou daň podařilo zavést v globálním měřítku, mohla by plnit dvě důležité funkce. Za prvé by silně znevýhodnila krátkodobé spekulace, a snížila by tak  nestabilitu finančních trhů. Za druhé by vynesla nezanedbatelné množství prostředků na financování sociálního rozvoje třetího světa. Fungovala by tedy i jako jakýsi globální přerozdělovací mechanismus. (Podobně by mohla fungovat například i globální daň z emisí oxidu uhličitého.)

4) Globální prosazení pracovního a ekologického zákonodárství

Je třeba přijmout taková mezinárodní pravidla, která by vynutila dodržování minimálních pracovních a ekologických standardů i ve třetím světě. To je ovšem velice problematický požadavek. Jakkoli krásně zní efektivní zákaz dětské práce, ekologicky nejvíce destruktivní výroby a povolení nezávislých odborů, mnoho chudých států se obává, že by to zrušilo jejich hlavní komparativní výhodu, a tak ohrozilo jejich konkurenceschopnost. Nevnímají standardy jako pomoc, ale jako další trest. Proto při jednáních Světové obchodní organizace tyto návrhy odmítají a považují je za protekcionistické opatření bohatých zemí. Navíc lze na vnucení takových mezinárodních standardů pohlížet jako na další unifikující opatření, které porušuje princip subsidiarity, a v zemích, kde většina obyvatel žije v absolutní chudobě, je zcela nerealistické. Část alternativních programů se proto tomuto návrhu vyhýbá.

Peníze jako řešení?

Vedle těchto hlavních návrhů se občas objevují i různé další. Radikální program pro antiglobalizační hnutí sestavil například belgický ekonom Eric Toussaint1 . Navrhuje další způsoby, jak získat ještě více prostředků pro chudé země: ze zlatých rezerv MMF a SB a dále vyvlastněním jak domácích, tak zahraničních kont zkorumpovaných diktátorů, jako byl zairský Mobutu.

Co má řada návrhů společného, je předpoklad, že k řešení problému globální nerovnosti a ekologické destrukce jsou potřeba především peníze. Peníze, ona „univerzální děvka“, jak říká Marx, mají vskutku dobré předpoklady být dalším, byť nepřiznaným společným jmenovatelem hnutí.

 Jenže – co s penězi? Peníze nejsou alternativní vizí k ekonomické globalizaci. Ta by musela stanovit nejen prostředek, ale především cíl. K jakému dlouhodobému cíli by měl třetí svět využít prostředky ušetřené z odpuštěných dluhů a získané z přerozdělovacích mechanismů? A jakým směrem by měl působit nový ekonomický řád? V představách o tom se kritikové a odpůrci ekonomického liberalismu a globalizace zcela rozcházejí. Bude nový ekonomický řád podporovat hlubší integraci ekonomik, nebo jejich odpojování? Měl by to být kapitalistický řád, nebo nějaký jiný? A co se bude financovat z přerozdělených peněz? Rozvoj třetího světa? Ale jaký rozvoj a k čemu? Industrializační rozvoj zaměřený na „dohánění Severu“, nebo nějaký jiný?

Někteří vidí například hlavní výzvu 21. století v tom, zda bohaté země najdou vůli k realizaci nového globálního Marshallova plánu, který by pomohl vybudovat infrastrukturní bázi nejchudších zemí světa. To ale stěží může být vize ekologického hnutí.

Problém je v tom, že na nějaké souvislejší a promyšlenější vizi se celé široké a nesourodé hnutí nemůže ani přibližně shodnout. Může se maximálně zhruba shodnout na dílčích návrzích, na obecných lidských hodnotách a potřebách a na kouzelném proutku v podobě peněz.  V tomto směru typický (a velmi pochybný) je výrok viceprezidentky hnutí ATTAC Susan George na konferenci nevládních organizací v Bangkoku v březnu 1999:

 „A další dobrá zpráva je, že venku se točí spousta peněz a jen drobný zlomek, směšný, nekonečně malý podíl by stačil na zajištění slušného života pro každého člověka na Zemi, na poskytnutí univerzální zdravotní péče a vzdělání, na vyčištění životního prostředí a prevenci dalšího ničení planety, na překlenutí propasti mezi Severem a Jihem – alespoň podle UNDP, které volá po nicotných 40 miliardách dolarů ročně. To je upřímně řečeno pakatel.“

Mezi protikladnými utopiemi

Myslím, že v diskusích o globalizaci, třetím světě a globální ekologické krizi se dnes projevuje několik utopických (v dobrém slova smyslu) ideálů. Tyto utopie jsou ve vzájemném protikladu bez ohledu na to, zda jsou otevřeně hlásány svými zastánci, nebo zda působí jako skryté předpoklady jejich myšlení. Je důležité je proto jasně rozlišovat.

Nejprve je zde samozřejmě ekonomický liberalismus. Utopií ekonomického liberalismu je svět, kde zboží, kapitál, technologie a služby proudí zcela volně přes všechny hranice. Neviditelná ruka trhu zajistí, že bohatství postupně „prokape“ i mezi ty nejchudší a konečně jednoho dne snad napraví i všechny ekologické problémy.

Jak je tomu mezi kritiky této dominantní utopie dnešního světa? Někteří kritizují pouze volnotržní liberalismus, ale nejsou proti globální ekonomické integraci jako takové. MMF a Světová banka nejsou podle nich špatné samy o sobě, ale na šikmé ploše se ocitly až kolem roku 1980, kdy je ovládli ekonomičtí liberálové. Tyto reformisty nalezneme obzvláště mezi odboráři, sociálními demokraty a akademickými kritiky. Věří, že globalizaci lze dát taková pravidla, aby působila ve prospěch všech. Věří zkrátka v globalizaci s lidskou tváří. K tomu je potřeba univerzalizovat instituce sociálního státu. Utopií reformistů je tedy celosvětová společnost blahobytu pro všechny.

 Jiní protestují i proti ekonomické globalizaci jako takové, ať už s volným trhem či s lidskou tváří, tedy proti zvětšování a zrychlování toku zboží a kapitálu přes hranice států. Domnívají se, že tento proces je primárně politický a lze ho zastavit.

 Někteří z nich jsou dokonce proti samotnému kapitalismu, jehož je globalizace pouze (už dalším) vrcholným stadiem. S kapitalismem je třeba pokojně nebo revolučně zúčtovat a nahradit ho novým společenským řádem. Sem patří ve skutečnosti celá řada utopií (anarchismus, komunismus, permanentní revoluce…), mezi nimiž jsou, jak známo, notoricky nepřekonatelné rozdíly. Tento nesourodý antikapitalistický proud přinejmenším vizuálně dominoval na hlavní demonstraci S26 loni v Praze.

 A konečně někteří jsou proti ekonomickému růstu, bez ohledu na to, zda k němu dochází v kapitalismu nebo v jiném systému, a zda je to v globalizované ekonomice nebo v národních ekonomikách izolujících se za bariérou cel a dalších protekcionistických opatření. To je definiční znak radikálně ekologického přístupu. Utopií radikálních ekologů jsou trvale udržitelná, decentralizovaná a relativně soběstačná společenství s nulovým růstem. Jejich politickou alternativou vůči globalizaci je lokalizace, jak je nastíněna například v knihách amerického ekonoma Davida Kortena When Corporations Rule the World nebo britského ekonoma Colina Hinese Localization: A Global Manifesto. O něco vágněji je vyjádřena také v programu Přátel Země, který je výsledkem dvouletého dialogu mezi jejich členy žijícími v nejrůznějších podmínkách po celém světě2 .

 Poslední dvě skupiny – ekologická a antikapitalistická – se překrývají, ale pouze částečně. Například David Korten, vyznávající spíše konzervativní hodnoty, není antikapitalista – není proti trhu, podnikání a soukromému vlastnictví. Je jen pro kapitalismus malých rozměrů, zapředený do lokálního společenství a bez růstu. Naopak uskutečnění snu například revolučních socialistů by bylo nepochybně závislé na zvyšujícím se hospodářském výkonu.

Rozdíly mezi těmito utopiemi jsou zásadní a reálné: člověk (a stejně tak i hnutí) nemůže chtít směřovat ke všem zároveň a v určitém bodě se musí pro nějakou rozhodnout.

Růst, rovnost a udržitelnost?

Jestliže nás zajímá pozice ekologických ideálů, je nutno podívat se, jak se antiglobalizační hnutí vyrovnává s klíčovou otázkou hospodářského růstu. Předně je třeba říci, že se hnutí s touto otázkou příliš nevyrovnává; jako by to nebyl moc velký problém. To je symptomem absence konzistentní alternativy. Již to by mělo být radikálním ekologům podezřelé, neboť u hospodářského růstu platí: kdo není výslovně proti němu nebo o něm mlčí, je pro něj. Potřeba růstu je totiž výslednicí silných zájmů vycházejících ze všech sektorů společnosti.

 O růstu se například diskutovalo na výše zmíněné konferenci v Bangkoku3 . Část účastníků se zde vyslovila pro „růst skrze rovnost“: jestliže hospodářská politika má být podřízena cíli udržitelného lidského a sociálního rozvoje, „pak cílem nemá být hospodářský růst sám o sobě, dokonce ani růst s rovností, ale růst SKRZE rovnost“. V praxi by to znamenalo soustředění národní hospodářské politiky na rozšiřování domácích trhů a stimulaci domácího růstu skrze rozsáhlé programy přerozdělování příjmů a jmění, což by zvýšilo reálnou kupní sílu chudší většiny obyvatelstva. To ovšem vůbec nezní nově, nýbrž to silně připomíná starou politiku evropských sociálních států.

 Tento model hospodářského „růstu skrze rovnost“ považovali někteří účastníci nejen za sociálně příznivý, ale také za ekologicky udržitelný. Stejné životní úrovně pro většinu lidí, jako dosáhli asijští „tygři“, je možné docílit i s mnohem nižšími ukazateli růstu, než bylo 8–10 % za jejich „zázračných let“. Podle filipínského ekonoma Waldena Bella byl jedním důvodem tlaku na vysokou míru růstu v Asii zájem elit „získat pro sebe výrazný podíl na růstu a přitom ještě umožnit, aby část protekla do nižších vrstev kvůli udržení sociálního příměří. Alternativa – přerozdělení společenského bohatství – je pochopitelně méně přijatelná pro vládnoucí skupiny, ale je klíčem k modelu rozvoje, který nakonec skloubí hospodářský růst, politickou stabilitu a ekologickou udržitelnost“.

Rozpumpovat k blahobytu?

Existují však dobré důvody k podezření, že alternativa „růstu skrze rovnost“ ve skutečnosti klade větší důraz na růst než samotný neoklasický liberalismus. Až příliš totiž připomíná klasickou, silně prorůstovou keynesiánskou hospodářskou politiku. Jeden z ojedinělých pokusů o důslednější formulaci této alternativy představuje článek Thomase Palleyho z největší americké odborové federace AFL-CIO (která se v Seattlu s velkou slávou připojila ke koalici proti WTO) v časopise americké levice Dissent4 . Neoliberální růst tažený exportem a stranou nabídky musí být podle jeho názoru nahrazen domácím růstem taženým poptávkou. Takový růst potřebuje posílení domácí spotřeby, což vyžaduje zvyšující se reálné mzdy. A to zase předpokládá silné pracovní zákonodárství a nezávislé odbory.

V polemice s ekonomickými liberály a jejich baštou MMF Palley převrací vztah ekonomického růstu k makroekonomické stabilitě. Ačkoli MMF uznává důležitost obého, ve svých doporučeních a programech strukturálního přizpůsobení zastává názor, že nejdříve musí přijít stabilizace skrze rozpočtové škrty. Palley naopak tvrdí, že stabilita není možná bez růstu. Tvůrci hospodářské politiky by se proto měli soustředit v prvé řadě na „rozpumpování“ světové ekonomiky.

Důležitou podmínkou přechodu světové ekonomiky na cestu růstu taženého domácí spotřebou je podle Palleyho odpuštění dluhů třetího světa a zavedení Tobinovy daně na měnové spekulace. Konečně, aby do sebe vše zapadalo, odpuštění dluhů musí být podmíněno přijetím mezinárodně uznávaných pracovních a ekologických standardů v chudých zemích.

Společnou utopií skrývající se za různými obdobami návrhů „růstu skrze rovnost“ je univerzalizace institucí sociálního státu, případně i přechod k „spravedlivějšímu společenskému řádu“. V každém případě by ale chudé země měly „růstem skrze rovnost“ dohnat blahobyt průmyslového Severu. K tomu jen malá poznámka: od druhé světové války se to přes velká očekávání podařilo s relativně přijatelnou mírou ekonomické nerovnosti snad jen Jižní Koreji a Tchaj-wanu. Tyto státy toho dosáhly pouze za podmínek tvrdé represe nejzákladnějších lidských a pracovních práv a za cenu rozsáhlé ekologické degradace (proto příznačné označení „vypelichaní tygři“).

Levice, pravice a čínské mopedy

Uveďme si ještě jeden příklad závislosti rovnostářských strategií na co nejrychlejším hospodářském růstu. Jorge Castaneda, známá postava latinskoamerické reformní levice, napsal v roce 1993 bestseller Utopia Unarmed (Odzbrojená utopie). Mimo jiné se v něm pokusil formulovat pro Latinskou Ameriku alternativní politickou strategii zaměřenou vůči ekonomickému liberalismu vyžadovanému Washingtonem (mocenským centrem USA i mezinárodních finančních institucí). Cílem by měl být svébytný latinskoamerický sociální stát kombinující prvky západoevropského sociálního státu a východoasijského rozvojového státu. Nezbytné přerozdělovací sociální programy musí být samozřejmě podepřeny trvalým ekonomickým růstem.

 Castaneda není ekologický ignorant a připomíná „paradox čínského mopedu“: Kdyby měl každý Číňan moped, svět by vyletěl do vzduchu. Je si však vědom i čínské odpovědi: Když mají Američani dvě auta, proč by neměly být Číňanům dopřány ani mopedy? Castanedovo řešení je zcela nepřesvědčivé. Spočívá především ve víře ve vědecký pokrok, který lidstvu přinese čistější technologie, s nimiž třetí svět může zvýšit životní úroveň a příjmy svých obyvatel bez zničení ekosystému, „jak už historie při mnoha příležitostech dokázala“.

Pomiňme technickou problematiku vývoje mopedů na vodík a podívejme se, co říká Castaneda dnes, kdy se stal ministrem zahraničí Mexika. V rozhovoru pro časopis britských neomarxistů New Left Review (1-2/2001) si stěžuje na „šokující nedostatek rafinerií, elektráren a dálnic“ a tvrdí: „Při míře růstu 4–5 procent za rok nemůžete změnit Mexiko rozhodně k lepšímu. Potřebujeme roční hospodářský růst alespoň 7 procent.“ Jeho cílem přitom stále není nic víc než vytvoření moderní společnosti s širokou střed- ní třídou, kde základní životní potřeby a důstojné životní podmínky budou dostupné většině obyvatelstva.

Co bude říkat Walden Bello, až se stane ministrem hospodářství Filipín? Samozřejmě není příliš jasné, ani co by dělal David Korten. Tomu lze však aspoň věřit, že to s ideálem ekologické udržitelnosti myslí vážně. Kdyby to Bello, Palley a jim podobní mysleli se skloubením hospodářského růstu s udržitelností opravdu vážně, nesměli by hlásat jen „růst skrze rovnost, snad s udržitelností“, nýbrž něco jako „růst skrze udržitelnost“. Jinak není důvod jim věřit víc než ekonomickým liberálům, kteří slibují, že sám volnotržní růst časem přinese sociální spravedlnost a jednoho krásného dne i čistou přírodu. Řečí o udržitelnosti mají dnes, jak známo, plná ústa všichni, nejvíce Světová banka.

Podtrženo a sečteno, dnešní antiglobalizační hnutí je ve své většině spíše levičácké (ať už reformní, nebo antikapitalistické) než ekologické, pročež by k němu ti druzí měli přistupovat obezřetně. To znamená vynášet tyto skryté, ale hluboké rozpory na světlo – tedy reflektovat a problematizovat s vědomím, kolik ideálů již bylo v historii různých hnutí za lepší svět zrazeno.