Papírová prohra, politická bomba

Dvě věci jsou na bonnské dohodě o globálních změnách klimatu nesporné. Nepřinese vůbec žádné smysluplnější snížení emisí. A současně má mimořádný význam pro redukci znečištění.

Pokud nechceme, aby došlo k výrazným změnám podnebí, musí se emise skleníkových plynů během několika desetiletí snížit asi o 60–80%, odhadují klimatologové. Původní, několik let starý návrh Evropské unie žádal redukci o 15% do konce dekády, ohrožené ostrovní státy a ekologické organizace navrhovaly dvojnásobek. V Kjótském protokolu se závazek smrskl na celkem směšných 5,2 procenta. Není přesně jisté, jaké důsledky bude mít dohoda z Bonnu, ale podle předběžných analýz by mohla skutečná redukce činit něco kolem dvou procent. A to i přesto, že se jí nebude účastnit největší znečišťovatel, tedy USA.

Snížení emisí o dvě procenta není téměř nic. Je tedy bonnská dohoda je cárem papíru? Ne tak docela.

Závazky Kjótského protokolu se počítají vůči roku 1990. Ale spotřeba fosilních paliv ve většině zemí prozatím roste, nikoli klesá. Výjimku tvoří postkomunistické země, kde se během minulé dekády zhroutil průmysl a dramaticky narostla energetická efektivnost ekonomiky, a také bílé vrány – Německo a Velká Británie. Snížení emisí o dvě procenta oproti devadesátému roku bude v některých státech ve skutečnosti znamenat redukci o 20 i více procent oproti objemu, který by kolem roku 2012 vypouštěly, kdyby k žádným dohodám nedošlo. A to je už nezanedbatelný rozdíl.

Na bonnské dohodě je však než čísla a procenta podstatnější zachování Kjótského protokolu s jeho klíčovým principem: konkrétními, právně závaznými limity znečištění. Bezmála čtyři roky stará smlouva představuje první mezinárodní dokument, který právně závazné limity znečištění obsahuje.

Případné zhroucení summitu v Bonnu by vrátilo diplomatická jednání o změnách klimatu o deset let nazpět. Dohoda, jakkoli nedokonalá, však představuje přinejmenším právní základ pro příští jednání – s dalšími koly, jež přinesou razantnější redukci znečištění, dohoda výslovně počítá.

Je však důležité, aby už další podzimní konference v Maroku začala s předběžnými diskusemi o skutečně účinných, dlouhodobých závazcích. Mezinárodní jednání nyní chytila dech a nesmí jej ztratit tím, že zamrznou na úspěšně uzavřeném Kjótském protokolu. Získané dynamiky je třeba využít k dalšímu, tentokrát opravdovému kroku.

Neméně zásadní je také politický význam bonnského úspěchu. Tato rovina v prvních komentářích prakticky chyběla, ačkoli působí dojmem malého zázraku. Bushova administrativa byla pevně rozhodnuta smlouvu pohřbít. Ostatně představitelé Bílého domu se krátce po prezidentově vyhlášení amerického bojkotu koncem března nechali slyšet, že „Kjótský protokol je mrtvý.“

Kupodivu nikoli. Přes odhodlání Bushova týmu dohodu zničit už jen samotnou vahou odmítnutí Spojených států, bez kterých smysl smlouvy skutečně podstatně klesá, doplněnou zákulisními diplomatickými tahy, nebyl tento pokus úspěšný. Zbytek světa se nejen dokázal dohodnout bez Američanů, ale dokonce jim ještě otevřeně ukázat záda.

Rozhodující roli zde zcela jistě sehrálo veřejné mínění. Kombinace výmluvných výsledků průzkumů, zájmu médií a tlaku ekologických organizací donutila především evropské a japonské politiky jednat a dohodnout se. Účinně tím porazila americký tlak i přirozenou tendenci politiků nekomplikovat si život a na Bushovým bojkotem podkopanou smlouvu rezignovat.

Už jen proto stojí tento úspěch zato.