Poslední Poslední generace

Poslední generace byl název provokativní a každým coulem sporný. Zmohla nás únava z nutnosti ustavičně vysvětlovat, že nejsme fanatici očekávající brzký konec světa, ani rozpustilí recesisté, ani rafinovaní obchodníci, ani (věřte nevěřte i tento názor se objevil) časopis blízký politickému hnutí důchodců. Legenda o poslední generaci, která dopouští bezbřehé plenění přírody, poněvadž žádná další už si to nedovolí, nepostrádala půvab, leč málokdo ji objevil bez vysvětlování. Ukázalo se zkrátka, že být Poslední generací je odpovědnost, kterou nelze nést příliš dlouho. Vydrželi jsme to šest let.

První tři roky jsme vycházeli co dva měsíce, v minulých třech letech potom jako měsíčník, započítáme-li dvě nultá čísla, je toto poslední pětapadesáté v řadě. Pokoušet se o doslov k oněm šesti ročníkům je ovšem úkol krajně nesnadný, a pokud zde smím projevit přání, pak aby se jednou Poslední generaci dostalo přemýšlivého zasvěceného pozorovatele, který její šestiletý život se všemi přínosy i nezdary kriticky a spravedlivě zhodnotí z odstupu.

Je několik věcí, o něž jsme se snažili. Především o srozumitelný vyhraněný názor. Jako společensko-ekologický časopis jsme vycházeli z mínění, že naši planetu postihla hluboká ekologická krize, která zvolna přerůstá v katastrofu nepředstavitelných rozměrů. Současně soudíme, že převládající konzumní životní styl, jehož stínem je vedle ekologické devastace i zahanbující chudoba ohromujícího počtu lidí v tzv. třetím světě, není ani radostný, ani morální. A každopádně není udržitelný. Proto jsme se zasazovali za radikální změny v našich životních způsobech i ve společenském uspořádání, které se snaží svádět naši pozornost a ohlupovat nás, abychom nenahlédli, v jak tristním postavení jsme se ocitli. Chtěli jsme, aby tato východiska konzistentně prostupovala obsahem časopisu – od analýz ekologických problémů, přes inspiraci hledanou v tradicích, až po rozhovory a drobné zprávy.

Kladli jsme si za cíl představovat v naší zemi nová témata. V době, kdy jsme začínali (1. ročník vycházel v roce 1992), byla u nás společensko-ekologická perspektiva v podstatě neznámá. V úvahách o východiscích ekologická hnutí řešila nezajímavé postkomunistické problémy: například jak dokázat, že nejsme na levici.

Též metoda ekologických kampaní se v prvních nesmělých pokusech Dětí Země, Hnutí DUHA a především koalice za vypuštění dolní novomlýnské nádrže teprve zabydlovala. Poslední generace se od počátku pozorně věnovala ekonomickým apolitickým souvislostem ekologické krize: na jejích stránkách se patrně poprvé v naší zemi objevily argumenty demokratických oponentů Evropské unie, informace o destruktivních dopadech působení Světové banky, o nebezpečích uruguayského kola jednání GATT a především o procesu globalizace spjatém se vzestupem moci nadnárodních obchodních společností.

Je zřejmé, že Časopis byl jakousi tribunou Hnutí DUHA, drtivá většina příspěvků – i výtvarných – pochází z dílen autorů, kteří jsou s ním tak či onak spřízněni. Štěstím Poslední generace nepochybně bylo, že si velmi záhy po svém vzniku padla do oka s Janem Kellerem, výjimečným autorem a široce respektovaným sociologem. Ten poprvé přispěl recenzí „Zelené politické myšlení“ do druhého čísla prvního ročníku a od té doby jeho články nechyběly ani v jediném čísle.

Snažili jsme se být časopisem československým. Ačkoliv se v principu stavíme za decentralizaci, za rozdělením Československa jsme od počátku spatřovali přízemní zájem intolerantních politických sil.

Byli jsme ovšem časopisem politickým: na straně přírody, slabých a demokracie. Nelze přehlédnout, že jsme stáli v příkré, principiální opozici vůči tomu, co ztělesňuje politika Václava Klause, ještě před jeho nástupem na český trůn. To, že se jeho éra definitivně končí krátce před vydáním našeho posledního čísla, bychom mohli považovat za satisfakci hodnou oslav. Nechystáme-li je, pak proto, že jednak psát o anti-demokratické povaze vlády Václava Klause v době, kdy si jí všimli už i deníkoví komentátoři, kteří jej ještě před nedávnem vynášeli do oblak, je pod naší úrovní, a jednak máme plné ruce práce s přípravami na vládu sociálně-demokratickou, která sice patrně bude demokracii nakloněna příznivěji, nicméně pro naše snažení může být v některých ohledech snad ještě nebezpečnější.

Sedmé generaci předáváme i dluhy. Zejména se nám nedařilo spolehlivě vycházet včas. Neměli jsme síly na uskutečnění některých dávných záměrů: například zřízení stránek kulturních a recenzních. Tyto i další nedostatky o nás prozrazují, že jsme časopisem malým, pracujícím v podmínkách spíše amatérských.

Poslední slovo – slovo díků – nemůže patřit nikomu jinému než našemu velkorysému vydavateli, Hnutí DUHA. Vždyť tato organizace, sama zápolící s permanentními ekonomickými těžkostmi, dotuje vydávání časopisu každoročně statisícovými částkami, takřka desetinou svého ročního rozpočtu.

Předáváme tedy slovo Sedmé generaci, jež by se chtěla – v duchu nejlepších tradic Poslední generace – stát Časopisem, který myslí sedm generací dopředu.