Pozvolně plynoucí film vás unese do zdánlivě pusté krajiny Íránu. Můžete sledovat denní i noční obrazy jednoho muže a přírody, které se rozhodl být nápomocen. Máte prostor radovat se, obávat i žasnout při každém vjemu, který na vás zapůsobí. Tento observační dokument umí poskytnout to, co nám může v našich životech chybět: zpomalení a prožitek zakoušený tělesnými smysly k pochopení křehkosti ekosystému a síly jednotlivce.
Příběh sleduje vrásčitého muže, který se každý den vydává do hornaté krajiny, aby dal napít zdejší zvěři. Opravuje malou vodní oázu a dolévá vodu z kanystrů do velkých, kameny podepřených barelů. Voda pomalu kape a v pítkách se tak stále udržuje hladina osvěžující vody. S mužem a jeho plně naloženými osly kráčíme skalnatými kopci. Poznáváme jeho ranč dole v údolí, ale také kamenné obydlí v horách. Postupně chápeme, jak promyšlený je vodní systém vytvořený jedním člověkem a co vše je a bylo nutné dokázat. Anotace k filmu nám prozradí, že rančer se jmenuje Mash Hussein a dobrovolnou práci v napájení života v krajině vykonává přes třicet let. Odměnou za námahu se stává pohled na pijící zvěř a zvuky ptáků.
Tušení a trpělivost
Dokument vynikne díky několika rysům. První, čeho si všimneme, je absence mluveného komentáře a hudby. Neznamená to ale, že film je tichý. Divák uslyší přesně to, co je třeba — reálné zvuky prostředí. Slyšíme hlasy zvířat, píseň starce, šumění vegetace a kapání vody. Nepřítomnost hučících strojů a dopravních tepen nám napoví, jak blízko jsme opravdové přírodě a jak vzdáleni civilizaci. Zvuk o trošku předbíhá nadcházející scénu, a napovídá tak, co uvidíme dál. To dává ději větší plynulost a zároveň se jedná o malé vytržení, které udrží vaši pozornost. Divák nepotřebuje převyprávět, co se na plátně odehrává, vytuší to sám. A to i tehdy, kdy si každý neodvodí stejné myšlenky. Například všichni víme, jak zní ptačí křik, a když se najednou rozline nebem, poznáme letícího ptáka. Někteří diváci dokonce rozeznají dravce a část z těchto lidí se možná i zaraduje, neboť ví, že slyšet zrovna dravého ptáka je dobrým znamením. Dokazuje to, že je v okolí dost malých zvířat, kterými se dravec živí, a tím pádem i vysoká biodiverzita. Toto a mnohem víc můžeme odvodit z jednoho zvuku.
Druhým významným prvkem filmu je pojetí obrazu. Kamera oplývá značnou dávkou kreativity. Azari zvolil statické záběry se zajímavými perspektivami. Kromě repeticí, jako je sledování pijících ptáků za dne, zalévání mladého stromu a kapání vody, se zdá být každý střípek filmu jinak uchopený. Střídá se perspektiva, úhel pohledu, prostředí. Záběry jsou obecně delší a sledují akci v reálném čase. Často pozorujeme muže, jak jde směrem k nám na místo, které máme na plátně v popředí. Víme, kam jde, ale musíme počkat, až svou cestu dokončí. Film nám tak dává poznat, jak dlouhá a namáhavá je práce, kterou Mash vykonává. A zároveň nás nutí k trpělivosti.

Z filmu Kapky života, zdroj: Ekofilm.cz.
Jindy můžeme pozorovat přiblížené záběry. Například když muž pije čaj. Způsob jeho přípravy i nalévání rozechvělýma rukama z hrníčku na talířek vzbuzuje údiv. Pohnutí může vyvolat i přiblížený záběr na zářivé vosy, které lačně pijí přímo na kohoutku kapající vody. Obecně se zdá být obraz velmi realistický a plný živých barev. Výjimku tvoří noční scény točené bez světel, v nočním vidění, neboť jejich cílem je zaznamenat plaché návštěvníky vodní oázy.
Zpomal a odpočívej
Třetím faktorem, který můžeme vnímat oproti ostatním filmům jinak, je čas. To, jak film plyne a vyvíjí se, je dáno již zmíněnými aspekty. Jelikož děj neposouvá vypravěč a většinou dlouhé záběry nejsou zrychlovány ani zpomalovány, má hlavní roli střih a režisérem zvolená strategie řazení obrazů. Divák či divačka však nepozná, jestli jsou záběry řazeny chronologicky podle času pořízení, není ani jasné, jestli byl materiál natáčen dny, týdny či měsíce. K orientování v čase nám tak zase pomáhají naše smysly a pocity. Rozeznáváme pohyb, plynutí činností, střídání dne a noci. Vnímáme cyklus nošení, dolévání a odkapávání vody z nádob, ale také lineární vývoj v tom, jak k vodě chodí pít postupně větší a větší zvířata. Vnímáme lehkou dynamiku děje. Neumíme přesvědčivě vysvětlit, podle jakých pravidel je film vystavěn, avšak výsledkem je velmi citlivě sestavený příběh, který nás nepřesytí, ale zároveň nenudí. V rozvolněném plynutí dokumentu tak máme čas zachytit drobnosti a procítit emoce vztažené k maličkostem.
Dojem z filmu bych připodobnila k vedené meditaci, u níž se obě strany podílí na prožitku jedince. Kde mysl reaguje na podněty zvenčí. Zároveň je snímek více specifický: prezentuje důležitá témata, širší problémy a trendy ve společnosti a vzbuzuje zvědavost. Aspektů, které film rozkrývá, ale přímo na ně neodpovídá, je celá škála. Spatřujeme velká témata týkající se klimatické krize, krize biodiverzity, ale také společenské krize, otázky péče, bohatství, zodpovědnosti. Environmentální krize je demonstrována na panujícím suchu i na vůli člověka udržet divoká zvířata v krajině a současně celý ekosystém v dobrém stavu.

Z filmu Kapky života, zdroj: Ekofilm.cz.
Nejméně explicitní jsou právě skryté signály určené společnosti. Největším takovým je náznak o uspěchanosti světa. Tempo, s jakým je film vystavěn, nám tiše, a přece výrazně říká: „Zpomal!“ To, že se svět zahušťuje a zrychluje, asi cítíme. Nemáme čas, jsme unavení, nevíme, kde nám hlava stojí. Vidíme však, že i tento cizí muž umí odpočívat. Musí odpočívat. Jen tak si může rozmyslet, co dál, všimnout si toho, co je třeba opravit a pokračovat v práci, která je smysluplná, se správnou motivací.
Není třeba velkých slov ani gest
Otázek ke skrytému pozadí filmu lze najít mnoho. Můžeme se ptát na manželku, která zůstává na ranči. Na to, jak může tyto aktivity Mash legálně vykonávat. Můžeme se ptát, zda by šlo něco takového dělat u nás. Jakou pomoc potřebuje naše příroda. Našli bychom my sami tolik vřelosti a motivace něco takového začít? Činnost každého jednotlivce může mít dopad, ale ani Mash Hussein nebyl sám: i on měl na pomoc své osly, i jemu žena pomáhala s budováním zázemí.
Proč jsou tedy Kapky života výjimečné? Připomínají, že není třeba velkých slov ani gest, abychom zažili kouzlo života na zemi. Stačí se otevřít emocím a nechat na sebe působit zvuky, obrazy a běh věcí. Toto citlivě zpracované dílo nám zároveň připomene, že je přínosné udržovat rovnováhu mezi prací a odpočinkem. Cestou k pochopení, úctě a upevnění vzájemných vztahů je zpomalení a občasné odsunutí racionálního myšlení a upřednostnění smyslového vnímání.
Pokud tedy máte chuť pozastavit se a ztišit, nebo se podívat na alternativněji natočený snímek, můžu vám tento dokument doporučit. Sami posuďte, zda si režisér Farshid Azari ocenění Ekofilmu zaslouží.
Kapky života (Drops Give Life). Režie Farshid Azari, Írán 2022, 47 minut.
Autorka studuje na Katedře environmentálních studií FSS MU. Kontakt: 519997@mail.muni.cz.
Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
Napsat komentář