Pracuj méně, zachráníš Zemi?

S naší prací není něco v pořádku. My zaměstnaní jsme v práci vystaveni stresu, a když jsme doma, cítíme se vyčerpaní. Mnohým z nás připadá, že nemáme čas věnovat se lidem ve svém okolí. Vyčerpání po návratu z práce pociťuje 46 % Britů. Podobný průzkum Institutu rodiny a práce zjistil, že jedna třetina Američanů je „chronicky přepracovaná“. Méně než čtvrtina Britů je spokojena se svojí pracovní dobou. Nicméně zatímco někteří z nás jsou spoutáni v okovech dlouhé pracovní doby, nezaměstnanost stoupá.

Společnosti po celém průmyslovém světě, od automobilek přes poradenské firmy až k městským radám, nabízejí svým zaměstnancům místo propuštění možnost pracovat na zkrácený úvazek za méně peněz. Spousta zaměstnanců se novým podmínkám ochotně přizpůsobila, někteří dokonce s radostí. Jedna britská zásilková služba zjistila, že když nabídla svým zaměstnancům třídenní pracovní týden, někteří požádali jen o dvoudenní.

Letos v červnu udělal časopis The Ecologist rozhovor se zaměstnanci montážního závodu Toyota v anglickém Derby. Nedávné zkrácení pracovní doby a snížení platu o 10 % přijali s klidem. „Aspoň máme pořád práci,“ zněla typická odpověď. Jeden mladý zaměstnanec, který teprve nedávno začal vydělávat, měl za to, že upravená pracovní doba je ideální a snížený plat dostačující — zatím nemá tolik dluhů, jako si většina z nás stačí nadělat během pár let v „pracovním procesu“.

Počátky

Jak jsme tedy vůbec dospěli ke 40hodinovému pracovnímu týdnu? Nahlíženo zpětně se můžeme odůvodněně domnívat, že k tomu došlo pozoruhodnou souhrou historických okolností.

Od dvacátých let 19. století do třicátých let 20. století se odbory důsledně zasazovaly jak o kratší pracovní týden, tak o vyšší mzdy. Průměrná pracovní doba se například v USA smrskla z šedesáti hodin týdně v roce 1900 na necelých padesát jen o dvě desítky let později. Průmyslníci jako Henry Ford souhlasili s myšlenkou postupně se zkracující pracovní doby a v roce 1933 podle některých historiků chybělo „méně než měsíc“ k tomu, aby se 30hodinový pracovní týden stal v USA skutečností. Nastupující prezident F. D. Roosevelt ale kupodivu tuto myšlenku odvrhl, čehož prý o dva roky později litoval.

Nejdelším experimentem s kratší pracovní dobou ve vyspělém světě byl přechod potravinářské firmy Kellogg na 30hodinový pracovní týden během velké hospodářské krize. Zkrácená pracovní doba přetrvala po dobu krize a některé části firmy za zachování systému opětovně hlasovaly až do 80. let.

Myšlenka omezení pracovní doby opakovaně nacházela podporu u myslitelů, jako byli filozof Bertrand Russell a zejména nyní opět módní ekonom John Maynard Keynes. Keynes nazýval rozpočtový stimul „první pomocí“ a regulaci pracovní doby jako „hlavní řešení“ nezaměstnanosti. Nicméně 40hodinový pracovní týden podpořila Mezinárodní organizace práce v roce 1935 a stal se i součástí amerického Nového údělu v roce 1938. Poválečné zaměření ekonomiky na růst a spotřebu znamenalo, že regulování pracovní doby už nikdy nenabralo na síle, a 40hodinový týden se stal normou.

Svoboda volby?

Neznamená tedy 40hodinový týden rovnovážný stav, který si zaměstnanci zvolili při rozhodování mezi hodnotou svého volného času a důležitostí svého příjmu?

Ne nutně, neboť se nejedná o svobodně sjednané podmínky. Zaměstnavatelé mají tendenci preferovat paušální řešení, což velice ztěžuje pozici lidem usilujícím o kratší pracovní dobu. Jedna kniha o dobrovolném zpomalení životního stylu (downshifting, viz 7.G 6/2008 — pozn. překl.) dokonce tvrdí, že lidé s nižším pracovním úvazkem předstírají, že pracují na plný úvazek, aby se vyhnuli diskriminaci ze strany spolupracovníků.

Někomu by ale čtyřicet hodin práce týdně připadalo jako luxus: USA jsou nechvalně známé nedostatkem legislativy týkající se placené dovolené a maximální pracovní doby. Skutečnost, že britští zaměstnanci (oproti zbytku Evropské unie) mohou být vyjmuti z jistoty maximální 48hodinové pracovní doby, je a bude zneužívána bezohlednými zaměstnavateli. Jedná se o nerovnou situaci — právo vyžadovat flexibilní nebo sníženou pracovní dobu s vládní podporou se v Británii vztahuje pouze na osoby starající se o jinou osobu.

Hlavní proud ekonomie si zakazuje myšlenku, že regulace pracovní doby, obzvláště v dobách hospodářského růstu, pomůže snížit nezaměstnanost. Někteří ekonomové nazývají představu, že existuje pevně daná míra zaměstnanosti, kterou lze rozdělit mezi ty, kteří jsou ochotni pracovat, „iluzí konstantní sumy práce“. Mají za to, že snížení pracovní doby povede k nižší poptávce po zboží, zpomalení ekonomiky, a neovlivní tedy pozitivně míru nezaměstnanosti.

Tento způsob myšlení zpochybňují ekonomové jako Tom Walker a David Spencer z univerzity v Leedsu. Silně se ozývají i hlasy volající po omezení pracovní doby jakožto všeobecné politice v průmyslových zemích.

Objevují se i signály, že podniky by z omezené pracovní doby také mohly mít užitek — škodlivý vliv pracovní únavy ve výrobě je dávno známým faktem, viz například The Economics of Fatigue and Unrest (Ekonomie únavy a neklidu) od Philipa Sarganta Florence. Americké ministerstvo práce nedávno zjistilo, že zaměstnanci jsou většinou nejvýkonnější během prvních pěti hodin své pracovní doby. Skutečnost, že zaměstnanci si méně vybírají nemocenskou a v práci jsou produktivnější, byla také důvodem, proč si Kellogg mohl dovolit zvýšit hodinovou mzdu při 30hodinovém pracovním týdnu.

Budoucnost malého růstu?

Omezení pracovní doby figuruje ve zprávě Prosperita bez růstu britské vládní Komise pro udržitelný rozvoj, která prezentuje model stabilní, nerůstové ekonomiky ekonoma Petera Victora. Ten svůj model založil na statistických datech kanadské ekonomiky. Zkoušel upravovat proměnné, jako je podíl práce a míra investic, ve snaze vytvořit kýžený stabilní, nerůstový scénář. Některé nerůstové modely byly doprovázeny velkou chudobou a vysokou nezaměstnaností, ale jeden z nich se lišil od všech ostatních — figurovaly v něm nízká nezaměstnanost, malá chudoba a klesající úrovně emisí CO₂.

Jedním z klíčových prvků tohoto scénáře bylo soustředění investic především do veřejných statků spíše než do soukromých. Co však bylo tím rozhodujícím faktorem? Omezení pracovní doby.

Makroekonomických modelů nerůstových ekonomik je jako šafránu. Tato je vlastně první. Přibudou další? Tim Jackson, předseda Komise pro udržitelný rozvoj, doufá, že ano: „Jednou věcí si můžeme být jistí: potřebujeme, aby tyto možnosti někdo promyslel z makroekonomického hlediska, a to rychle!“, jak prohlásil pro časopis The Ecologist.

Další překážkou na cestě ke snížení délky pracovní doby je těsná souvislost mezi naším sebehodnocením a naší možností konzumovat. „Smysl, účel a identita se ve vzrůstající míře vyjadřují prostřednictvím našeho konzumu. To činí sebeomezení velmi obtížným, poněvadž si musíte vybudovat novou identitu a dát životu nový smysl,“ tvrdí Madeleine Buntigová z deníku Guardian.

Propojení sebehodnocení a výrobků, které spotřebováváme, je značně posilováno reklamním průmyslem, takže v rámci udržitelných ekonomik navrhovaných například zmíněnou Komisí nebo ekonomem Hermanem Dalym bude případně třeba snížení počtu pracovních hodin doplnit o omezení či pozastavení reklamy. Zatímco někomu se toto může jevit jako zbožné přání, vlády již reklamu regulují a někde, kupříkladu ve Skandinávii, úspěšně sáhly k poměrně zásadním restrikcím. Omezení reklamy se netýká pouze vyspělých ekonomik. Brazilské Sao Paulo se za vlády konzervativního starosty zbavilo v roce 2007 billboardů, což obyvatelé vřele přivítali.

Environmentální přínosy

Řetězový užitek omezení pracovní doby může být značný. Pokud se jako jednotlivci rozhodneme vyměnit část svých příjmů za více volného času, je možné, že míra naší spotřeby dramaticky poklesne. Zpráva Světového fondu na ochranu přírody zjistila, že bohatší oblasti Británie mají tendenci zanechávat větší ekologickou stopu. Souvislost s pracovní dobou byla výslovně jmenována. Centrum pro výzkum ekonomiky a politiky v roce 2006 zjistilo, že kdyby měla Evropa převzít model dlouhé  pracovní doby, jaký mají ve Spojených státech, její emise oxidu uhličitého by stouply o 30 %.

Stejně důležitá je skutečnost, že volný čas umožňuje lidem angažovat se v ekologicky šetrných aktivitách. Vypěstovat si vlastní potraviny, odvážit se jezdit do práce na kole, stát se angažovaným a informovaným občanem vyžaduje čas a energii. Svoje návyky jen neradi měníme, tím spíše když nemáme čas a jsme vyčerpáni.

Zatímco hnutí za kratší práci zůstalo dlouhodobě na okraji, rozvoj „ekologické ekonomiky“ jej opět vynesl na výsluní, tentokrát ve spojení s environmentálními zájmy. Tuto myšlenku propagovala britská Nadace za novou ekonomiku i Tom Hodgkinson z Ecologistu. Objevila se i v Plánu pro zelenou ekonomiku britských konzervativců. Hnutí je nicméně silnější v Severní Americe, kde nadace Vezměte si zpátky svůj čas (Take Back Your Time — TBYT) a kanadská Strana za méně práce usilovně pracují (!) na tom, aby se snížení pracovní doby dostalo na pořad jednání.

John de Graaf, ředitel TBYT a spoluautor Affluenzy (kniha o epidemii konzumerismu, „horečce po majetku“, viz 7.G 6/2008 — pozn. překl.), představuje vlivný hlas: „Snížení je nutné z důvodů zdravotních, osobních, společenských, abychom byli dobrými správci naší planety a abychom snížili neudržitelnou úroveň spotřeby.“

Hnutí má mocné spojence. Prezident Barack Obama se osobně setkal s představiteli TBYT a zmínil omezení pracovní doby ve svém inauguračním projevu. „Obama ví, o co se jedná,“ říká de Graaf. Dokonce i mezi zastánci většinové ekonomie dochází k posunu. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Robert Solow řekl vloni časopisu Harper’s: „Je možné, že Spojené státy a Evropa dospějí k tomu, že… by chtěly využít rostoucí produktivitu ve formě volného času.“

Vlaštovky tu jsou

Dočká se tedy Británie snížení pracovní doby jako progresivního postoje? Podpora zezdola je stále minimální. „Odbory se obávají dopadu kratšího pracovního týdne na mzdy svých členů, ale nevěnují dostatečnou pozornost možnostem řešení tohoto problému… Možná bych sám měl věnovat více času propagaci této myšlenky,“ připouští David Spencer. Pokud by se porozhlédl po kontinentální Evropě, zjistil by, že není bez spojenců. Německé továrny Volkswagenu fungují efektivně podle 29hodinového pracovního týdne více než deset let. Holandská vláda zavedla zákon o úpravě pracovní doby, který plně chrání práva zaměstnanců žádat o kratší pracovní dobu. A francouzský 35hodinový týden už sice není předepisován zákonem, ale podniky i odbory se na něm shodují jako na zlaté střední cestě.

Při pohledu na domácí rozpočet se to nezdá, ale v dlouhodobé perspektivě si zaměstnanci na plný úvazek mohou obecně dovolit pracovat méně.

Zatímco se reálné příjmy v průmyslových zemích během posledních čtyřiceti let zhruba zdvojnásobily, nejsme o nic šťastnější. Přesto naše pracovní produktivita neustále roste. Proto zaznívají rozumné hlasy, abychom vyměnili zisk z naší produktivity za více volného času místo za další krámy.