Před evropskými volbami

Česká společnost projde v červnu další volební premiérou. Tentokrát se bude týkat Evropského parlamentu (EP), tedy jediné celoevropské instituce, do níž se volí přímo. Ačkoliv Evropský parlament vznikl na počátku integračního procesu, jeho význam výrazně posílil až v roce 1979. Tehdy se západoevropským voličům dostalo možnosti, aby si vybírali své poslance sami.

Proces vývoje EP byl složitý. Nejdříve fungoval jako poradní orgán. Teprve na základě Maastrichtských, Amsterodamských smluv a dohod z Nice se z něj stal zákonodárný orgán, jak jej známe z ústav jednotlivých členských zemí. Parlament má své stálé sídlo ve Štrasburku, kde se jednou za měsíc konají plenární shromáždění. Jednotlivé výbory však jednají v Bruselu (Generální sekre-tariát sídlí v Lucemburku). Minimálně z časového hlediska je poslancování funkcí velmi náročnou.

Důležité je, že strany se v EP nečlení do klubů podle národního principu, ale ideového zaměření. V Parlamentu jsou zastoupeny všechny významné evropské politické proudy (ale i ty krajně levicové a pravicové), které reprezentují desítky politických stran. Z tohoto hlediska pak není důležité, která politická strana u nás zvítězí, protože sama o sobě toho příliš neovlivní či neprosadí. Volby do EP jsou poněkud odlišné od těch do Poslanecké sněmovny. Od vítěze v nich totiž očekáváme sestavení vlády, v případě volebního vítězství strany v evropských volbách s něčím takto „hmatatelným“ kalkulovat nelze. To ovšem červnové volby nijak nesnižuje.

Pravomoci

V současné době Evropský parlament disponuje řadou pravomocí, i když v některých ohledech za národními parlamenty zaostává. Vedle legislativní činnosti má důležité kompetence především ve vztahu k Evropské komisi, protože jmenuje její členy i předsedu. EP může Komisi také vyslovit nedůvěru. Dále se zabývá zprávami, které mu Komise pravidelně předkládá. Poslanci mohou vznášet interpelace, ať již ústní, či písemné. Evropský parlament rovněž schvaluje rozpočet Evropské unie a kontroluje hospodaření.

Souhlas europoslanců je rovněž potřeba při uzavírání asociačních dohod či přijímání nových zemí do EU, jak jsme tomu byli svědky i v případě České republiky, která obdržela nejmenší podporu z tzv. desítky (kvůli existenci Benešových dekretů nezvedli pro ČR ruku zástupci CSU).

Hra o 24 křesel

Funkční období poslanců je pětileté, přičemž způsob jejich volby se může v každé zemi lišit. Na podobě volebních zákonů se odrážejí také místní specifika. Jak ale ukázaly volby v roce 1999, mají voliči o konstituování EP mnohem menší zájem než v případě voleb do národních (státních) parlamentů. Zvlášť patrné je to v případě Velké Británie. Britská média občany neustále přesvědčují o tom, že tato instituce nemá žádné významné kompetence.

Politické strany v České republice však neponechaly nic náhodě. Boj o 24 křesel, z celkových 732, nevzdal žádný z parlamentních subjektů. Ba co víc, o dva tucty mandátů usilují i menší, regionální subjekty, neparlamentní strany, obskurní sdružení či všelijaké slepence nezávislých kandidátů. Do voleb je žene totiž i něco jiného než jen touha zvítězit, popřípadě získat alespoň jeden mandát, či dosáhnout hranice, kdy se kandidujícím hradí část volebních nákladů. Menším subjektům jde o prestiž, kdy se za poměrně malé peníze připomenou občanům (každá reklama je dobrá). Větší ale potřebují překročit rámec státu, zapsat se na celoevropské úrovni a najít si tam své partnery a spolupracovníky. Posilování europeizačních tendencí našich relevantních politických stran je naprosto zřetelné.

Vliv voleb na politickou scénu

Samotný výsledek voleb, byť by byl sebepřekvapivější, u nás nezpůsobí bezprostřední politické zemětřesení. Prohrají-li například vládní strany, kabinet Vladimíra Špidly se na druhý den jistě nerozpadne. Určité změny ale očekávat lze. A to v několika ohledech. Volební systém do EP připomíná způsob voleb do Poslanecké sněmovny, takže nám výsledek leccos napoví o momentálním rozložení politických sil (i když vzhledem k očekávané nižší volební účasti bude poněkud zkreslen). Volební (ne)podpora může posílit (či snížit) sebevědomí politických subjektů před podzimními senátními a krajskými volbami. Neúspěšné strany budou muset hledat nové kandidáty, měnit obsah a styl kampaně, hledat koaliční partnery atd. A v neposlední řadě je tu ještě jedna nezanedbatelná skutečnost: ve všech stávajících politických stranách existují nejrůznější proudy, křídla či platformy. Případná vítězství či prohry mohou vést k přeskupení sil uvnitř těchto subjektů. To se týká řady stran od sociální demokracie, přes komunisty a unionisty až po Stranu zelených. V případě KSČM jde ještě o něco víc. Její případný úspěch (tedy vítězství nad ČSSD) může stranu europeizovat, kdy posílí Ransdorfovo křídlo nad Grebeníčkovým. Což platí i naopak. Neúspěch ČSSD zase oslabí pozici premiéra Špidly a utuží jeho oponenty. Malé pravicové subjekty, které nedokázaly najít společnou řeč, může volební pád zmobilizovat k vytvoření silné liberální opozice vůči ODS. Totéž platí o proenvironmentálních subjektech, tedy zelených a Straně pro otevřenou společnost, které třeba začnou spolupracovat.

Volby do Evropského parlamentu tedy nebudou jednorázovým politickým vyjádřením voličstva. Naše hlasování o 24 kandidátech určitým způsobem ovlivní celou politickou scénu. Už proto bychom jim měli věnovat patřičnou pozornost.