Presumpce neviny

Advokáti zločinců a advokáti české jaderné energetiky mají jednu věc společnou: dokud se jejich klientům neprokáže nad slunce jasněji, že lidem či přírodě způsobili závažné škody, budou je do posledního dechu obhajovat jako nevinné. Advokáti jaderné energetiky jsou nicméně v tomto ohledu schopni mnohem pozoruhodnějších výkonů a zejména po nedávné radioaktivní tragédii v japonské Fukušimě by nebylo od věci zavést v tomto argumentačním odvětví něco jako ligovou tabulku.

O tom, že jaderná energetika je bezpečná, jsme totiž po Fukušimě přesvědčováni ještě intenzivněji než před Fukušimou, a to zároveň s ohledem a zároveň bez ohledu na Fukušimu. Zatímco Černobyl se již dříve podařilo ideově zneškodnit jako zpětně předvídatelný sovětský šlendrián, technologicky vyspělé fukušimské reaktory, opečovávané disciplinovanými Japonci, byly přemoženy nepředvídatelnou přírodou. (No řekněte, čekal by někdo racionálně uvažující tisíciletou tsunami zrovna letos?) Nezbývá proto než co nejpřesvědčivěji tvrdit, že v Temelíně ani v Dukovanech žádný šlendrián, žádná tsunami a ani žádné zemětřesení nehrozí, dohlíží na to přece okem nemrkajícím Dana Drábová, takže můžeme klidně spát s vědomím, že ani tentokrát experti žádnou nešťastnou náhodu nepředvídají.

V televizním přímém přenosu bohužel radioaktivita kolem Fukušimy sílila rychleji, než bylo možné zapomínat bagatelizující komentáře advokátů jádra z předchozího dne. O to více je však třeba ocenit jejich snahu a jisté mistrovství v práci se slovy. Do dokonalosti je dovedl europoslanec za ODS Miroslav Ouzký, který si vetkl do titulku svého článku osvětovou informaci, že „Fukušima je rázným argumentem pro jadernou energetiku“. Statisticky prý bylo jaderných nehod málo a navíc stejně není čím jadernou energetiku nahradit. Prozatímního lídra radioaktivní tabulky bychom tedy měli.

S jadernou elektrárnou Fukušima má však pár věcí společných také nedávno jmenovaný ředitel šumavského národního parku Jan Stráský: odborná veřejnost se shoduje, že jde o katastrofu mimořádných rozměrů. Podobně jako fukušimskou radioaktivitu se Stráského zamýšlené kácení v prvních zónách parku navzdory veškerému mediálnímu pokrytí vůbec nedaří zastavit. Stejně jako českou jadernou energetiku chrání Stráského presumpce neviny: pokud existuje alespoň jeden úhel pohledu, podle kterého je vše v pořádku, pak je skutečně vše v pořádku.

Presumpce neviny možná pozbude platnosti teprve tehdy, až Stráský skutečně Šumavu vykácí nebo až se silueta některé naší (či aspoň evropské) jaderné elektrárny zahalí do radioaktivního mračna. Ale možná taky ne. Možná to naopak pro někoho bude argument, že je všechno přesně tak, jak má být. Protože mohlo být daleko, daleko hůř.