Přichází (T)armagedon?

Podle apokalyptických vizí některých ekologů nás čeká armagedon v podobě zhroucení světové infrastruktury závislé na fosilních palivech. Optimističtější ekonomové naproti tomu předpovídají, že ropný zlom (peak oil) můžeme oddálit díky novým nalezištím a pomalému přechodu na jiné zdroje energie kvůli zdražování černého zlata. Pravdu mají do jisté míry jedni i druzí.

Peak oil — tedy vrchol těžby ropy, po kterém má docházet k neodvratnému ztenčování jejích zásob — se pravděpodobně odkládá. Současné ceny za barel (159 l) totiž přesouvají těžbu nekonvenčních zdrojů ropy do kategorie ziskových podniků… a to můžeme považovat za skutečný ekologický armagedon. Vlastně (T)armagedon; právě ropné písky (tar sands) totiž oddalují uzavření ropovodů a konec doby ropné.

Tajga v ohrožení

Světové ekologické organizace považují za nejdestruktivnější těžbu ropných písků v kanadské Albertě, kde se rozkládají boreální lesy (tajga). Jde o největší industriální projekt na planetě, který se dotýká území většího než Česká a Slovenská republika dohromady. Má nevídané ekologické důsledky včetně negativních dopadů na život původních národů a odráží se také v politické rovině.

Kanada má hned po Saúdské Arábii největší těžitelné zásoby ropy na světě a s jejich čerpáním pozvolna začala už od poloviny devadesátých let. V současné době je největším dodavatelem Spojených států, čímž v posledním desetiletím předběhla Mexiko a Saúdskou Arábii. Kanada denně vytěží 1,3 milionu barelů ropy, přičemž předpokládá zvýšení na 3—5 milionů barelů do roku 2030.

Ropné písky leží v různé hloubce zemské kůry, podle čehož pak těžaři volí způsob, jak je získat. Povrchová těžba trochu připomíná severočeskou hnědouhelnou pánev: odlesněním povrchu prakticky zanikají místní ekosystémy, to znamená především boreální lesy a rašelinné mokřady. Elektrická rypadla dolují zeminu do hloubky několika desítek metrů a obří trucky ji převážejí k průmyslovému zpracování. Ze dvou až čtyř tun zeminy těžaři získají barel ropy. Většina (zhruba 80 %) ropných písků se však nachází hluboko pod zemí. K jejich těžbě je zapotřebí vysokotlaké injektáže. Tato metoda spotřebuje dvakrát více vody a energie než povrchová těžba.

Devastace, devastace, devastace

Ekologičtí aktivisté upozorňují především na změny klimatu. Právě to byl jeden z hlavních impulsů, proč se rozhodli tomuto gigantickému projektu zabránit. Těžba ropných písků totiž uvolňuje třikrát až pětkrát více oxidu uhličitého než konvenční těžba; samotný ropný průmysl ovšem připouští navýšení o pouhých 10—15 %. Do znečištění je ovšem nutné počítat nejen emise z energie potřebné pro těžbu v otevřených dolech a spalování zemního plynu pro ohřev vody pro vysokotlakou injektáž, ale také úniky do atmosféry při destrukci přirozených ekosystémů, které fungují jako zásobárna uhlíku.

Nadměrné čerpání vody ovlivňuje životní prostředí především na regionální úrovni. Pro každý barel ropy je potřeba 2—4 barely vody (podle jiných zdrojů 3—7). Z řeky Athabasca, hlavního zdroje, těžaři ročně odpumpují 539 milionů m³ vody, přičemž jen pouhých 5—10 % se vrací zpátky, protože má dostatečnou čistotu. Už dnes vykazuje tento říční ekosystém známky stresu. A jen pro srovnání: Toronto s 2,5 miliony obyvatel ročně spotřebuje asi 450 milionů m³ vody.

Těžba za sebou navíc nechává velká toxická jezera tvořená pískem, jílem, bahnem a jedovatými látkami. Loni zabírala plochu 130 km²; údajně jsou viditelná i z vesmíru. Tím, že leží blízko řeky Athabasca, ohrožují nejen ji, ale také ekosystémy nacházející se po proudu. Už v roce 2008 se v reportech kanadské ekologické organizace Environmental Defence objevily informace o průsacích milionů litrů kontaminované vody do okolí.

Původní boreální lesy padají nejen kvůli samotné těžbě, ale také kvůli infrastruktuře. Ta zároveň tajgu rozděluje na menší celky, což nevyhovuje už tak klesající populaci sobů karibu. Seismologická činnost vyvolaná těžbou způsobuje další odlesnění. V blízkosti dolů se nacházejí tři chráněné oblasti: Wood Buffalo National Park, Clearwater River Provincial Park a Meadow Lake Provincial Park, které mohou být ohroženy kontaminací toxických látek. Leží totiž po proudu zdejších řek.

Kašlem na lidská práva

Devastací tajgy těžbou ropných písků však přicházejí zkrátka rovněž práva původních národů, které v Albertě žijí. Smlouvy podepsané v 19. století totiž indiánům zaručovaly „právo vykonávat jejich obvyklé činnosti jako lov, užívání pastí a rybaření“. Jenže řada domorodců cítí, že jim těžaři tohle právo vzali. Rybáři a lovci stále častěji nacházejí nádory v rybách a lovné zvěři, ovšem vzrůstá i výskyt rakoviny a nemocí spojených s imunitou v komunitách původních obyvatel. To potvrdila i studie Alberta Health Services, která zkoumala oblast ve Fort Chipwyan na břehu jezera Athabasca, ležícího daleko po proudu od mnohých ropných dolů. Analýzy potvrdily rizikové koncentrace jedovatých látek ve vodách, sedimentech i rybách. Nejnebezpečnější je výskyt arsenu, polycyklických aromatických uhlovodíků a rtuti, které mohou způsobovat rakovinu, poškození jater, selhání ledvin nebo třeba nervové poruchy a poruchy kognitivních funkcí.

Někteří kmenoví vůdci sice s ropnými společnostmi podepsali několik dohod, ovšem v mnoha komunitách převažuje názor, že jsou jejich práva obcházena. Z dohod mají podle nich prospěch pouze někteří, pro původní komunity jako celek jsou však nevýhodné. I Rada pro lidská práva Spojených národů v roce 2008 dala za pravdu indiánům: expanze těžby ropných písků probíhá bez jejich souhlasu, a přitom se bezprostředně dotýká jejich zdraví, způsobu obživy i prostředí, které po staletí obývají. Kanadský ropný boom stmelil původní národy ke společnému odporu, který nabývá podob od radikálních grassroot aktivit až po vyjednávání s vládami v Albertě a Ottawě.

Kanada mívala renomé dobře fungující demokratické společnosti, která bere ohled na lidská práva. Ovšem s příchodem ropných společností začaly mít navrch jejich zájmy, a tato představa se pomalu sesouvá jako domeček z karet. Zkušenost z mnoha zemí potvrzuje, že ropa koroduje politiku, a stranou pak jdou i práva lidí. Stačí si připomenout popravy aktivistů, kteří kritizovali těžbu společnosti Shell v Nigérii. Rovněž kanadská vláda podléhá ropné lobby a propaguje klimaskeptickou politiku, což se ukázalo i na klimatické konferenci v Kodani. Kanadský premiér Stephen Harper, zapletený s ropnými společnostmi, směřoval do Kodaně pozdravy přímo z ropné Alberty. Ministr životního prostředí Jim Prentice zase otevřeně kritizoval provincii Quebec za zelenou politiku, která omezuje spotřebu fosilních paliv.

Státní propagaci ropného průmyslu doprovází umlčování jejích kritiků. Například lékař John O’ Conner, který jako první upozornil na zdravotní problémy lidí ve Fort Chipewyan, byl v letech 2007 až 2009 vyšetřován policií a hrozila mu ztráta licence. Mimo jiné ho obvinili ze šíření poplašné zprávy, ale i toho byl nakonec zproštěn. Vláda však nelenila a alespoň se pokoušela zlehčovat informace o zdravotních následcích. Podobný tlak vyvíjejí i ropné společnosti. Snaží se ovlivňovat kmenové vůdce a mezi kmenové mluvčí, kteří zastupují původní obyvatele před těžařskými firmami, se snaží prosazovat loajální osoby. Podle lidskoprávních organizací už není kanadská demokracie tak průhledná jako dříve.

Banky s hlavou v písku

V Albertě jsou do těžby ropných písků zapleteny snad všechny větší ropné společnosti. Seznam aktivistické protitěžařské organizace Rainforest Action Network čítá 46 položek, mezi nimiž nechybí staré známé firmy jako Shell, British Petroleum (BP), Chevron, Exxon Mobil, Total, ale i domácí magnáti Suncore Energy, Syncrude, Imperial Oil a Petro Canada. Žádná z nich se jistě nechce připravit o velký zisk z krájení kanadského ropného koláče. Ovšem těžba ropných písků vyžaduje vysoké investiční náklady do infrastruktury, podstatně vyšší než při běžné těžbě. Proto se ropné společnosti neobejdou bez bank a jejich půjček. Do dolů, ropovodů, rafinerií a dalších nutných technologických zařízení od roku 2000 nalily už 86 miliard amerických dolarů a nyní chtějí investovat dalších 125 miliard. To je jeden z důvodů, proč se ekologičtí aktivisté zaměřují také proti investorům, nejen proti těžařským firmám.

Například ve Velké Británii, kam přeskočil boj proti devastaci kanadské tajgy, mají aktivisté na mušce nejen ropaře BP, Shell, ConoccoPhilips a Enbridge, ale také britské banky, které jim poskytují úvěry: Royal Bank of Scotland (RBS), HSBC a Barclays. Letos na jaře obsadili grassroot aktivisté ze skupin jako Rising Tide, Earth First a Climate Camp benzínky firem BP a Shell, a kreativní pouliční party upozorňovali na porušování lidských práv a ničení přírody, které mají tyto společnosti na svědomí. Slogan Beyond Petroleum (Víc než ropa), který používala společnost ve snaze o greenwashing, by měl spíše znít Back to Petroleum (o ochraně klimatu a greenwashingu viz 7.G 4/2010). Letošní britský Climate Camp aktivisté zaměřili proti RBS, která v Británii poskytuje největší úvěry na těžbu ropných písků. Tuto banku vláda v době krize zachránila injekcí miliard liber z veřejných peněz, přičemž zdravotnictví nebo školství postihly rozpočtové škrty. Ekologičtí aktivisté obsadili golfové hřiště patřící nejvyššímu vedení RBS a tlačili finančníky k etickým investicím. Jak moc budou podobné taktiky a kampaně úspěšné, ukáže čas, ale už teď pomáhají vnášet do povědomí veřejnosti problémy spojené s těžbou ropných písků.

Na oceánu závislosti

Ložiska ropných písků ovšem leží také třeba v Jordánsku, Venezuele, Kongu, Maroku, Austrálii, Číně nebo na Madagaskaru. Možnosti těžby na Madagaskaru nebo v Jordánsku už sondují některé ropné společnosti. Technologie, které se nyní testují v Kanadě, však bude nutné přizpůsobit místním geologickým podmínkám. A jen těžko si můžeme dělat iluze o tom, jak budou dodržována lidská práva v Kongu, chráněna příroda na Madagaskaru nebo získávány vodní zdroje v Jordánsku, když selhává i Kanada, patřící mezi „osm nejvyspělejších států světa“. Navíc: vize těžby ropných písků nás oddaluje od skutečných řešení v podobě úspor nebo využívání obnovitelných zdrojů energie. Na vlně miliardových investic míjíme pevninu a zůstáváme na širém oceánu závislosti na fosilních palivech.

—

Autor je neprofesionálním environmentalním aktivistou v boji za klimatickou spravedlnost.