Příroda je inteligentní

Jak jste dospěl k tomu, že jste se začal zabývat otázkou inteligence v přírodě?

Vyrůstal jsem v prostředí velkoměsta a osvojil si materialisticko-racionalistické vzdělání, a díky tomu i pohled na svět, který živé tvory chápe více či méně jako automaty, jako stroje. Moje práce antropologa s indiánskými obyvateli Amazonie, které jsem patnáct let podporoval v boji za jejich původní zemi, mě však přivedla k tomu, že jsem tento názor změnil. Tito lidé jsou přesvědčeni, že i rostliny a zvířata smyslu-plně jednají a že šamani ve svých snech a vizích komunikují s rostlinami a zvířaty. Během svého výzkumu indiánského i západního vědění jsem si začal stále víc a víc uvědomovat, že příroda přímo překypuje inteligencí. Každá jednotlivá buňka našeho těla se podobá celému včelímu úlu s jeho záměrnou, cílenou aktivitou.

Jakými způsoby jste si pokoušel vysvětlit šamanské vědění o přírodě?

Tomuto tématu jsem věnoval svou knihu Kosmický had. Zkoumal jsem v ní tezi, zda šamani ve svých vizích, v nichž je nejčastějším symbolem had, mají přístup k in-formacím vztahujícím se k DNA, kterou nazývají Živá esence nebo také Duch. Kosmický had symbolizuje dvojitou šroubovici, model genetické struktury, která představuje biologické i kosmické vědomí člověka. V jihoamerických mýtech ztělesňuje had poznání života, které spojuje světy. Pod vedením zkušených šamanů jsem sám zažil, jak rostliny jako ayahuasca nebo tabák dokáží člověku poskytnout inteligentní pokyny.

Ve své knize tvrdíte, že význam slova inteligence je těžko uchopitelný. Jak vysvětlujete inteligenci dnes?

Pojem pochází z latinského inter-legere, což znamená volit mezi možnostmi. Inteligence předpokládá schopnost vykonávat rozhodnutí. V západní kultuře začala být inteligence teprve nedávno pokládána za výlučnou vlastnost člověka jakožto schopnost, která nás vyděluje z přírody. Na tomto pozadí se odborníci před více než desetiletím přeli o definici inteligence. Existuje tolik jejich rozličných definic — často se vztahujících výlučně na člověka — že by asi nebylo příliš inteligentní pokoušet se o další.

Který příklad podle vás zvlášť působivě ilustruje inteligentní chování rostlin?

Napadá mě například fazole měsíční. Fazole měsíční napadená roztoči vylučuje vonné látky, kterými k sobě láká protivníky, nepřátele roztočů. Přitom na základě analýzy chemie slin roztočů přesně ví, který druh roztočů se na ní pase, a tímto způsobem k sobě láká výlučně ten druh protivníka roztočů, který se právě těmito roztoči živí. Mimo to napadená fazole nedává nijak najevo, co se právě odehrává. Následně pak vyloučí odpovídající chemickou látku také sousední rostliny.

Nebo mě napadá vějířová palma (Washingtonia robusta či filifera), která díky svým opěrným kořenům dokáže cestovat: vytvoří nové kořeny ve směru, jímž se chce pohybovat, a ty staré nechá odumřít. V průběhu své cesty, zdá se, inteligentně reaguje na sousední rostliny a na sluneční světlo. Činí rozhodnutí o své cestě.

Dostalo se výzkumu o inteligenci v přírodě od doby vydání vaší knihy více uznání?

Ano, mezitím došlo k řadě seriózních výzkumů, které, jak již bylo řečeno, poukazují na to, že rostliny vnímají všemožné aspekty rostlin ve svém okolí a na základě těchto informací s nimi komunikují. Na internetových stránkách The Society of Plant Signaling and Behavior (Společnost pro komunikaci a chování rostlin) jsou zveřejněny výsledky bádání skupiny uznávaných vědců, kteří se tímto tématem zabývají. Tento web se zcela obecně řečeno zabývá schopností rostlin vnímat. Vědci v posledních letech stále opakovaně popisují skutečnost, že rostliny jsou organismy schopné cítit.

Jak je tomu s emocionální inteligencí v přírodě? Můžeme něco takového pozorovat také u jednoduchých organismů? A jak je tomu s dalšími vlastnostmi, které jsou připisovány pouze lidem?

To je těžká otázka. Odpověď závisí na tom, co chápeme pod pojmem emoce. Byly již vzneseny otázky, zda může hmyz pociťovat bolest, a odpověď zněla: občas to může být zjevné. Avšak to, zda bolest, kterou hmyz pociťuje, představuje podobnou zkušenost, jako je naše bolest, lze stěží říci. Co asi cítí včela, když letí nad loukou plnou kvetoucích květin, v porovnání s tím, co cítím já, když jdu po té samé louce, také nelze postihnout. Bylo by zajímavé otázku emocionální inteligence dále zkoumat.

Zvířata umějí vyrábět nástroje, zacházejí s abstraktními koncepty, projevují sebevědomí a učí se způsobům chování. Rostliny umí komunikovat a s inteligencí a prozíravostí jednat. Schopnosti, které byly dříve připisovány pouze člověku, nacházíme u mnoha dalších druhů. Lidská řeč se zdá být něčím, co specificky patří pouze člověku, avšak fakt lidské řeči ještě nemusí ve skutečnosti znamenat, že člověk jako řečí nadaná bytost bude zařazen do úplně jiné kategorie než ostatní druhy. Mnohé druhy mají své zcela vlastní formy komunikace.

V některých kruzích se věří, že jen člověk je schopen plánovitě jednat a morálně se rozhodovat, nicméně pro toto tvrzení dnes již neexistují žádné důkazy. Vědci nemají vůbec tušení, jak asi jaguáři, netopýři nebo včely myslí. Z toho všeho lze odvodit, že význam toho, co nazýváme „lidské“, stojí na vratkých základech.

Inteligence, vědomí a duch — zastáváte názor, že tyto tři aspekty jsou vzájemně spojeny?

S takovými pojmy je třeba zacházet velice opatrně. Inteligence, jak jsem již zmínil, je komplikovaná věc. Vědomí chápeme jen velice neúplně: nevíme, jak tělo myslí a jak náš mozek vědomí vytváří. Duch je také cosi těžko uchopitelného: zda duchové existují nebo ne, nelze dokázat. Mnozí filozofové již poukázali na to, že duchy nelze ontologicky vymezit.

Ano, zakouším v sobě inteligenci a vědomí, avšak duch normálně nepatří do mého myšlenkového repertoáru. Tím nenamítám nic proti duchu, ani nepopírám jeho existenci, avšak nezabývám se tímto konceptem, nýbrž se rozpomínám na to, co to je žít život.

Latinský pojem pro ducha, spiritus, znamená také dech. Životní duch, elan vital… ano, jak těžko se dá něco takového pochopit! Činí to na mě dojem, jako kdyby ve „stroji“ existoval duch, kterého však nelze nijak uchopit, a zůstává proto neviditelný.

Píšete: „Já jsem zvíře.“ Předpokládáme, že jste tímto tvrzením nechtěl ponížit lidi, nýbrž vyzvednout význam světa zvířat a rostlin. Nicméně, existuje něco, co považujete za specificky lidské?

To je velice zajímavá otázka, kterou se v současné době zabývám. Dejte mi ještě pár let, pak vám budu moci odpovědět lépe. Někteří vědci tvrdí, že vědomí a inteligence jsou jen výsledky neurobiologického procesu našeho mozku. Vyvracejí existenci „vědomého já“ nebo „svobodné vůle“ v člověku a dělají z nás výlučně neurologické stroje.

Vy zjevně s tímto názorem nesouhlasíte.

My nevíme, jak se toto „já“ vztahuje k našemu mozku, ani to pravděpodobně nikdy vědět nebudeme, nicméně to není důvod pro domněnku, že žádné „já“ neexistuje. Nepochybuji o tom, že existuji. Pokud chtějí jít ostatní cestou skepse a pochybností, měli by to dělat v klidu — pokud však oni jako vědomá já skutečně neexistují, proč bychom jim pak měli naslouchat?

Zřejmě se vám zamlouvá, že věda stále víc a víc objevuje „aktivní inteligenci“ v přírodě. Má pro vás tato inteligence spirituální rozměr?

Miluji přírodu, miluji zahradničení a procházky v lese. Dělám to denně a je to součástí mého pohledu na svět. Nepoužívám však slovo „spirituální“. Mám pocit, že když to, co na přírodě miluji, nazývám „spirituálním“, přiřazuji to do ohraničené kategorie. Dokážu se obejít i bez tohoto konceptu. Jako agnostik nemám žádný problém s tím, že vím, že o určitých věcech nic nevím.

Jak se váš postoj k přírodě během vašeho bádání o inteligenci změnil? Proměnil se díky tomu váš každodenní život?

Ano, dnes vím, že stéblo trávy funguje stejně jako můj mozek. Je vystavěno z buněk a integruje informace ze světa kolem, které se od buňky k buňce dál šíří, přičemž jde v podstatě o stejné signály, jaké působí mezi mými vlastními neurony. Při bližším pozorování se louka stává neuronovým pletivem — když se po ní procházím, jako bych se procházel po velkém zeleném mozku! Dnes chápu, že veškerá příroda kolem mě je právě tak živoucí a schopná cítění, jako jsem já sám. Mám velkou úctu ke stromům, rostlinám, hmyzu, k jednotlivým buňkám, a tak dále. Od té doby, co považuji přírodu za inteligentní, se necítím na světě tak sám. Necítím se už od života odříznut. Můj život se stal mnohem zajímavějším.

—–

Z německého originálu Intelligenz in der Natur z časopisu Hagia Chora (číslo 30, ročník 2008) přeložili Veronika Žitníková a Jiří Zemánek. Další 7.G rozhovory najdete tady.