Příroda na kříži

Přesně před čtyřiceti lety, v březnu 1967, se čtenářům časopisu Science dostal do rukou článek amerického profesora středověké historie Lynna Whita juniora s názvem Historické kořeny ekologické krize. O pět let dříve vzrušila veřejnost kniha bioložky Rachel Carsonové Mlčící jaro, v níž autorka upozorňuje na nezamýšlené důsledky chemizace prostředí. V roce 1968 vznikl Římský klub, jehož členy trápilo velmi rychlé čerpání surovin. V Paříži se pod taktovkou UNESCO rozehrála konference o biosféře. O čtyři roky později proběhla ve Stockholmu z iniciativy OSN konference, na které se problematika zhoršujícího se životního prostředí stala tématem číslo jedna.

Článek Lynna Whita tedy přišel ve zlomové době, kdy euroamerická společnost začala pozvolna střízlivět z budovatelského optimismu a zjišťovat, že si zadělává na velký malér. Snaha vystopovat, kde se stala chyba, byla nasnadě. White ji spatřoval v židovsko-křesťanském učení. Podle něj Bible prohlašuje člověka za nadřazeného přírodě, čímž nevyhnutelně dláždí cestu k arogantnímu zacházení se zvířaty i krajinou.

Už staří Maorové…

Nešetrný přístup k životnímu prostředí se však táhne dějinami člověka jako pověstná Ariadnina nit, a to bez ohledu na vyznání. Americký evoluční biolog Jared Diamond ve své knize Třetí šimpanz nabourává představy o „zlatém věku“ předindustriálních národů, které žily v souladu s přírodou. Výsledky archeologických průzkumů totiž ukazují poněkud jiný obraz. Například Maorové, kteří kolonizovali Nový Zéland, vyhubili pštrosům podobné ptáky moa. S jejich příchodem však vzalo za své také dalších osmadvacet druhů, převážně nelétavých opeřenců.

Jako poučný příběh se špatným koncem může sloužit i Velikonoční ostrov. Kdysi jej pokrývaly lesy, dnes akorát tráva. Kolem roku 400 n. l. sem totiž dorazili Polynésané. Kvůli zemědělské půdě začali kácet stromy, ze dřeva pak vyráběli kánoe kvůli rybaření a klády používali také na vztyčování obrovských kamenných soch. Stihli jich vytesat zhruba tisíc. „Kolem roku 1500 dosáhla populace ostrovanů 7000 obyvatel… Les byl však vymýcen tak důkladně, že na ostrově nezbyl jediný strom,“ píše Diamond. „Výsledkem byla populace větší, než mohl ostrov uživit, a ostrovní společnost se zhroutila ve výbuchu bratrovražedné války a kanibalismu.“

Předindustriální národy, které si zlikvidovaly svoji surovinovou základnu, nedokázaly podle Diamonda vyřešit „opravdu složitý ekologický problém“, jak „po neomezeně dlouhou dobu bezpečně spotřebovávat biologické zdroje, aniž by došlo k jejich vyčerpání“. Kvůli tomu museli například indiáni Anasaziové v 11. století opustit kaňon Chaco (v dnešním Novém Mexiku). Ze stejného důvodu se podle Diamonda přesouvala také centra moci ve starých západních civilizacích: ze Středního východu do Řecka a později do Říma. „Střední východ a Středomoří nebyly vždy tak neúrodné jako dnes. V minulosti byla většina této oblasti svěží mozaikou zalesněných kopců a zelených údolí.“

Lidé se tedy víceméně chovají pořád stejně. Akorát, jak poznamenává Diamond, „moderní technologie má podstatně větší moc způsobovat škodu než třeba kamenné sekyry a na světě je dnes mnohem více lidí než kdykoliv předtím“. Vlastně jeden rozdíl tu je, zatímco minulost Diamond označuje za „věk nevědomosti“, současnost za „věk úmyslné slepoty“: „…naše generace dál loví velryby a kácí tropické deštné pralesy, jako by nikdy nikdo nevyhubil ptáky moa nebo nevymýtil rozsáhlé lesy.“

Z našeho současného pohledu se přesto nabízí otázka, proč právě evropská civilizace vyrostlá z antické a křesťanské tradice se stala lídrem technologického pokroku, který přinesl bezohledné drancování přírody. Obyvatelům Eurasie zkrátka spadly do klína příhodné podmínky — mírné klima a výskyt právě toho důležitého zlomku zvířat a rostlin, které se daly snadno domestikovat. Vývoj zde tedy nabral obrátek. „Například v roce 1492 používala velká část eurasijské populace železné nástroje, měla písmo a zemědělství, byly zde velké centralizované státy na pokraji industrializace se zámořským loďstvem. Amerika měla zemědělství, pouze pár velkých centralizovaných států, písmo pouze v jedné oblasti, žádné zámořské lodě ani železné nástroje a byla technologicky a politicky několik tisíciletí za Eurasií. Austrálie neměla zemědělství, písmo, státy ani lodě… a znala jen kamenné nástroje srovnatelné s těmi, které se v Eurasii zhotovovaly před deseti tisíci lety,“ shrnuje Diamond.

Co nabízí křesťanství?

Ať už si o argumentech Lynna Whita myslíme cokoliv, jedno velké plus se jeho textu upřít nedá: vzbudil mimořádný rozruch. Díky tomu si mnozí křesťanští myslitelé povšimli, že na programově vytyčené cestě za spásou člověka pozapomněla teologie na další Boží stvoření — přírodu, jejíž mnohde už jen žalostné zbytky nás neodvolatelně usvědčují z velkého pochybení.

Německý evangelický teolog Jürgen Moltmann přispěl do diskuse knihou Bůh ve stvoření. Uzavírá ji větou: „V ekologické krizi moderního světa je nutné a případné, aby se také křesťanství upamatovalo na šabat stvoření.“ Šabat znamená Boží klid, v němž všichni lidé, zvířata, rostliny, skály, nebe i země nacházejí svůj pokoj a v němž je přítomen sám Bůh: „Vůle Boha je vyjádřena v jeho dílech, v šabatu je ale zjevná jeho osoba.“ V šabatu Bůh odpočívá, žehná, oslavuje, těší se ze stvoření, ustupuje do pozadí. „V tichu šabatu už lidé nezasahují prací do okolního světa, nýbrž nechávají celé stvoření Boha v klidu. Uznávají neporušitelnost stvoření za Boží vlastnictví a světí tento den svou radostí z bytí jako Boží tvorové ve společenství stvoření.“ Po druhém příchodu Krista bude šabat trvat už navěky.

Moltmann poukazuje na nebezpečnou změnu hodnot. Ignorancí šabatu se Bůh stává jen tvořivým Bohem a člověk, aby se mu stal podobným, se snaží stát také tvořivým. „Proto je lidem za smysl života určována práce a tvoření, klid, svátek a jejich radost z bytí byly vyhnány do nesmyslnosti.“ Extrémem takového postoje je homo faber, jenž se definuje pouze svou silou, mocí a výkonem a jenž roztáčí kolotoč výroby a spotřeby, růst růstu. Smysl člověka však spočívá v Bohu, byl stvořen pro šabat. Bůh po šest dnů tvořil svět. Dílo však završil až sedmý den tím, že právě tomuto dnu požehnal a posvětil jej. Šabat se tedy stal korunou stvoření.

Také český evangelický teolog a biblista Jan Heller si ve svých pracích klade otázku po pravém smyslu lidského bytí. Odpověď nachází ve Starém zákoně: „I řekl Bůh: ‚Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.‘“ [Genesis, 1, 26] „Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil.“ [Genesis, 2, 15] Stejně jako Bůh miluje lidi a je k nim milosrdný, mají lidé svým jednáním zobrazovat tuto lásku a milosrdenství všemu stvoření. Moltmann to formuluje slovy: „Jako obraz a zjevení Boha na zemi se tedy lidé nacházejí ve třech základních vztazích: vládnou jako zástupci a ve jménu Boha nad ostatními pozemskými tvory; jsou protějškem Boha na zemi, se kterým chce Bůh mluvit a který mu má odpovídat; jsou zjevením Boží slávy a jeho důstojnosti na zemi.“ Ono vládnutí nebo panování Heller chápe jako „držet stráž, aby žádný tvor nepřicházel s nárokem na vlastní božství, ale podřizoval se Božímu řádu“. Člověk by tedy měl být pastýřem stvoření, který Bohem svěřený ráj vzdělává láskou a střeží jej nesobeckou sebekázní.

Svůj úkol však zradili už první lidé, kteří stejně jako jejich potomci až do dnešních dnů podlehli a podléhají pokušení být jako Bůh. Měřítkem všeho už není Hospodin, ale naše já. Sám člověk porušil Boží řád a vpustil do celého stvoření zkázu a zmar — přestal stvoření svědčit o Bohu. Moltmann dodává, že „Bůh Stvořitel, který skrze svého Ducha sám vešel do svého stvoření, udržuje tvory při životě, a proto také trpí jejich utrpením“. Odvrácení se lidí od Boha k modlám ničí „konečnou krásu stvoření, protože ji přetěžuje. Protože ani stvoření a ani vlastní já nemohou dát to, co člověk očekává od Boha, šíří se strach v pověře, nenávist v lásce a zklamání v naději“. Bůh na naše selhání odpovídá aktem lásky a svou obětí na kříži ukazuje cestu k věčnému životu. Spasitelský čin a příslib království slávy po druhém příchodu Krista se však podle Moltmanna ani Hellera nevztahuje pouze a jedině na člověka. Skrze jeho vykoupení dojde osvobození i mimolidské stvoření: „Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti — ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích.“ [List Římanům, 8, 19—21]

Poselství Písma tedy spočívá „v životu ve vztahu“, to znamená „v lásce“, jak uvádí Heller. Sám Trojjediný Bůh je láska a vztah; Bůh tvoří skrze Syna v Duchu svatém. Z lásky stvořil svět a člověka jako svobodnou bytost. „Velkorysost Boží lásky má vzbudit podobnou velkorysost u člověka,“ píše profesor sociologie a katolický kněz Tomáš Halík ve své knize Co je bez chvění, není pevné. Člověk se podobá Bohu především svou svobodou, která je však spojena s odpovědností. Naplnění tohoto prostoru svobody je podle Halíka právě láska (jako sebedarování), která „znamená velký bankrot našeho sebestředného já… prochází vždy jakýmsi momentem smrti já — aby dala prostor svobodě druhého“. Mezi naše bližní však nepatří jen lidé, „člověk by se měl učinit blízký všem formám života“. Lásku projevenou do krajnosti ukázal na kříži Ježíš a právě oběť by podle Hellera měla být cestou křesťana do tajemství života — je to cesta sebezřeknutí a pokory, cesta „trpělivého dokládání nároků a přijímání úkolů“; odevzdání toho, co Bůh bere, a přijetí, co Bůh dává, tedy i „bídy a kříže, ponížení a nesnází“. Spoléhat na všemohoucnost moderních čistých technologií, které přírodu tolik nezatěžují, ale nechtít slevit ze svých nároků na životní standard, je tedy krajním nepochopením křesťanské zvěsti. „Odvažme se stát chudými, odložme nároky na zisk a vládu, pohodlí a sebezajištěnost a dávejme před sebou samými přednost celosti života, všemu Božímu stvoření!“ vyzývá Heller.

Pohled z Vatikánu

Identifikaci stejných kořenů ekologické krize můžeme najít také v encyklikách papeže Jana Pavla II., nejvýrazněji pak ve spisu Centesimus annus (Stý rok, 1991). Člověk se odcizil Bohu, a tedy i sám sobě. Rezignoval na svobodné sebeobětování, čímž ztratil svoji vlastní podstatu bytí a schopnost transcendence. „Člověk se nemůže zaprodat pouhé lidské projekci skutečnosti, abstraktnímu ideálu nebo nesprávným utopiím. Člověk jako osoba se může oddat pouze jinému člověku nebo jiným lidem a konečně Bohu, který je původcem jeho bytí a tím jediným, který jeho oddání může plně přijmout,“ píše Jan Pavel II. Pokud se však lidé nechávají zotročovat svými touhami „po majetku a po požitku“, vede jejich jednání k ničení planety. Nejsou pak už schopni „nesobeckého, nezištného, estetického postoje, vznikajícího z údivu nad bytím a krásou, který ve věcech viditelných umožňuje rozpoznat poselství neviditelného Boha Stvořitele“. Jan Pavel II. rovněž varuje před „značně rozšířeným antropologickým omylem“: „Člověk míní, že může svévolně disponovat zemí a bezvýhradně ji podřizovat své vůli, jako by neměla svou vlastní podobu a své určení propůjčené jí dříve Bohem, které člověk může rozvíjet, které však nesmí zradit. Místo toho, aby plnil svůj úkol Božího spolupracovníka na díle stvoření, staví se člověk na místo Boha a vyvolává tím nakonec vzpouru přírody, která je jím více tyranizována než spravována.“

Radim Kindl, který v rámci své diplomové práce analyzoval z environmentálního hlediska čtyři encykliky Jana Pavla II., mu vyčítá jeho přílišný antropocentrismus a absenci hlubší reflexe ekologické problematiky. Uznává však, že papežova nauka „představuje poměrně dobrý základ, na kterém mohou věřící katolické církve založit svou hodnotovou orientaci“. Je pravdou, že ani pro jednu z encyklik se ničení životního prostředí nestalo hlavním tématem. Jan Pavel II. jej zmiňuje spíše jako jeden z důsledků současné krize člověka, která se pro papeže velmi bolestně projevuje především v sociálních nespravedlnostech či neustálých válečných konfliktech. Vše má však stejné jádro, ke kterému Jan Pavel II. směřoval a které jeho nástupce Benedikt XVI. označil jako „duševní znečištění člověka“.

Ještě jako kardinál Ratzinger v knize rozhovorů s Peterem Seewaldem s podtitulem Křesťanství na přelomu tisíciletí shrnul, že nejdůležitějším úkolem dneška má být výchova lidského rodu, aby dokázal „odolat pokušení zakázaného ovoce“. Zkrátka, aby člověk „nedělal všechno, co by dělat mohl“. Benedikt XVI. konstatuje, že „právě člověk je zřejmou hrozbou, která zbaví přírodu životního dechu“. Poukazuje na deficit ekologických hnutí, která se sice snaží o nápravu znečištěného prostředí, avšak zapomínají na „duševní sebeznečišťování člověka“, které „je nadále považováno za projev jeho práva na svobodu“. Podle Benedikta XVI. je právě uzdravení tohoto vnitřního znečištění klíčem z ekologické krize: „List Římanům… to říká naprosto jasně. Adam, to znamená [hříchem] vnitřně znečištěný člověk, zachází se stvořením jako s otrokem, rozšlapává je, ‚že veškeré tvorstvo pod ním sténá‘. A dnes slyšíme sténat tvorstvo tak, jako jsme je ještě nikdy neslyšeli… Vydechne si, až se objeví lidé, ve kterých září Bůh…“ Papež se k tomuto tématu vrací ve svém poselství ke Světovému dni míru z letošního roku, v němž konstatuje, že „pokoj s Bohem“ je nutným předpokladem nejen pro mír mezi lidmi, ale také pro mír mezi lidmi a přírodou: „Báseň-modlitba svatého Františka, nazývaná Píseň Bratru Slunci, představuje podivuhodný — stále aktuální — příklad této mnohotvárné ekologie míru.“

Pokoj a dobro

Od zmíněné sociální encykliky Jana Pavla II. Centesimus annus se odrazil list České biskupské konference Pokoj a dobro, který připravila ve spolupráci s Ekumenickou radou církví a vydala v roce 2000 k výročí sedmnáctého listopadu. Datum si nezvolila náhodně, celý list totiž odráží vývoj české společnosti po pádu komunismu, nevyjímaje problematiku životního prostředí. Měl vyvolat veřejnou diskusi, jenže až na sporadické výjimky o něj hlavní deníky, televizní stanice či rozhlasy prakticky neprojevily zájem.

Kapitola věnovaná ekologickým otázkám nijak zvlášť nevybočuje z myšlenkového rámce citovaných papežů. „Křesťanský pohled zdůrazňuje úctu ke stvoření“ jako Božímu daru, což musí člověka vést „k obezřetnosti a k odpovědnému domýšlení všech důsledků“ jeho počínání. List zdůrazňuje ekologickou osvětu, v rámci které mají i „církve svůj nezastupitelný úkol“, a především nabádá k dobrovolné skromnosti. Výchozím bodem má být „příklad Ježíšova života a jeho přikázání lásky“, vzorem pak svatý František z Assisi, „apoštol chudoby, dobrovolné skromnosti a lásky ke všem živým i neživým tvorům“, a zdrojem inspirace první ministr životního prostředí Josef Vavroušek. „Máme naději, že i na naší sestře — matce Zemi — zavládne ‚Pokoj a dobro‘ jen tehdy, pokud v našich srdcích vyklíčí pokora a dobrovolná skromnost.“ Zajímavý je důraz, který list klade na zavedení konkrétního opatření — ekologické daně.

O rok později pak Česká biskupská konference vydává spis s výstižným názvem Žeň veřejné diskuse k listu Pokoj a dobro, v němž některé aspekty týkající se vztahu křesťanů a životního prostředí vyslovuje mnohem explicitněji. „V křesťanských církvích často zapomínáme na celistvost stvoření, zdůrazňovanou sv. Františkem, J. A. Komenským i P. Teilhardem de Chardin…. Křesťané mohou a mají přijmout roli průkopníků skromného životního stylu. To, že je nás křesťanů málo, nemůže být důvodem k rezignaci ani výmluvou… Je nutné, aby v křesťanských církvích rostla ‚ekogramotnost‘… měli bychom si v církvi osvojit pojem environmentálního hříchu (hříchu proti přírodě, proti prostředí) a proti němu se stavět.“

Teorie versus praxe

Základ dobrý, všechno dobré? Prokapala teorie do každodenního života křesťanů? Olomoucký biskup Josef Hrdlička se domnívá, že „v mnoha křesťanech by se měl probudit větší zájem o stvoření“. Jeho českobudějovický kolega, biskup Jiří Paďour, to vidí poněkud optimističtěji: „Lidé žijící vírou v Boha Stvořitele mají vyvážený vztah k Jeho dílu, do něhož sami také patří.“ Totéž si myslí i evangelický kazatel a ředitel Ekologické sekce České křesťanské akademie Jiří Nečas: „Věřím, že zájem o životní prostředí a přijímání odpovědnosti za ně je mezi křesťany vyšší, než odpovídá průměru společnosti. Na druhé straně vědomí, že příroda je dílem milujícího Stvořitele, by se mělo projevit daleko zřetelněji.“ Katolický kněz a postgraduální student brněnské Fakulty sociálních studií Jan Hanák se naopak domnívá, že „hranice mezi lidmi, kteří pokládají ekologii za důležitou a kteří ne, jde napříč populací, ne mezi křesťany a nekřesťany“. Zdůrazňuje, že církev je skrze své členy vklíněna do společnosti a společnost skrze jednotlivce zase do církve, takže trendy ve společnosti nutně ovlivňují i církev: „Dá se říct, že stejně jako společnost toto téma významně neakcentovala, tak ani církev. Všichni jsme na stejné startovací rovině a je to spíš otázka jakési zralosti a vyspělosti člověka, jak přistupuje k ekologii.“

Shoda tedy nepanuje ani v tom, do jaké míry a zda vůbec by měly z kazatelen kostelů zaznívat slova o potřebě chránit přírodu. „Představa, že jsme zde na Zemi jen v pronájmu a majitelem vesmíru je Bůh, vědomí úcty k životu, ke krajině, cítění určitého společenství mimolidských organismů, tohle vše by mělo v homiliích zaznívat,“ říká katolický kněz a učitel biologie brněnského Biskupského gymnázia Marek Vácha. „Kázání by měla mimo jiné směřovat k růstu vnímavosti a citlivosti pro stvoření,“ myslí si Jiří Nečas a doplňuje, že konkrétní aspekty environmentální odpovědnosti by se měly v církvi probírat spíše na různých vzdělávacích akcích. Podle biskupa Paďoura není potřeba „o přírodě zvlášť kázat“, ale spíš kultivovat duchovní život, tedy vztah k Bohu, od kterého se pak odvíjí další vztahy, například i k přírodě. Biskup Hrdlička upozorňuje, že nejen kazatelna má svůj význam, ale také zpovědnice: „Kdy člověk ve svědomí pravdivě poznává a vyznává své viny, například pýchu, egoismus, poživačnost, lež či třeba nenávist, a tím, že se rozhoduje s nimi sám v sobě průběžně bojovat, provádí jakousi ‚ekologickou očistu‘. Naše ‚zpovědní zrcadlo‘, podle něhož zkoumáme svoje svědomí, se rozšiřuje o nové ‚otázky na tělo‘, kam patří zcela jistě i odpovědnost za přírodu, úcta a láska k darům Božím.“ Podle biskupa Hrdličky nemá smysl moralizovat, ale spíš „silně, neodolatelně inspirovat lidi k dobrému přístupu, aby sami překonali sklony k lhostejnosti a konzumnímu chování a viděli v přírodě ‚dar Boží‘“.

A jak promítají svůj vztah ke stvoření do každodenního života samotní hlasatelé evangelia? (Pokud tedy o tom vůbec chtějí konkrétněji mluvit.) Nejčastěji jmenují snižování množství odpadu, jeho třídění a úspory elektřiny či tepla. „Nemám auto a ani je mít nechci, v životě jsem také neletěl letadlem,“ dodává Jiří Nečas. „Teď zrovna kupuju louku a les. Chci, aby to zůstalo tak, jak to je,“ odkrývá své ochranářské plány Jan Hanák. „Při nákupu potravin dávám přednost bioproduktům. V mnoha ohledech jsem ale dítě své doby, nakupuju v různých velkých řetězcích. A protože mám poměrně nabitý den, hodně jezdím autem, což je špatně.“ Na chvíli se odmlčí a s úsměvem poznamenává: „Teď při rozhovoru si uvědomuju velkou věc, že jsem velký teoretik. Ale Hospodin Bůh teoretik není, dneska jsem to zrovna říkal na kázání. On je praktik, protože se stává člověkem a žije náš život se vším všudy. Ekologie samozřejmě není hlavní téma mého života, ale důležité to pro mě je.“

S trochou nadsázky bychom mohli konstatovat, že ze tří milionů zdejších obyvatel, kteří se v rámci posledního sčítání lidu, přihlásili ke křesťanství, by mohl vzejít slušný základ zelené lobby. Minimálně pro to mají dobrá hodnotová východiska. Marek Vácha to vidí jasně: „Pro kriticky uvažujícího křesťana modlícího se Otče náš je úcta k daru života a vděčnost za stvoření něčím velmi bytostným.“ Poněkud zdrženlivější je Jan Hanák, podle kterého bude ekologizace křesťanů postupovat ruku v ruce s trendy ve společnosti a s tím se rozšiřujícími možnostmi chovat se šetrněji. „Vývoj je patrný už nyní. Před deseti lety mně přišlo naprosto šílené třídit odpad. Proč? A také nebylo do čeho. Dnes už je to samozřejmost.“ Za úspěch by pokládal, kdyby se pro začátek podařilo zpochybnit zvyk brát nízké ceny zboží v obchodních řetězcích za téměř nárokovanou samozřejmost. „Je naprosto jasné, že když bavlněná dečka z Indie stojí 29 korun nebo dřevěný stolek tři stovky, že to není normální, že je někde něco špatně, že někde někoho vykořisťují.“

Být jako Petr a Jan

„Křesťanský přínos na tomto poli byl v podstatě málo věrohodný,“ píše o ekologické etice v časopise KOINONIA Jan Heller. „Proč? Myslím, že především proto, že jsme se pokoušeli vymýšlet systémy, teoretizovat a dogmatizovat, namísto abychom šli k Učiteli, samozřejmě k Ježíši Kristu… On učí spíše příkladem nežli slovy… Jde o to, aby lidé časem poznali, že jsme s ním bývali.“ Jako to poznávali jeruzalémští, když viděli odvahu apoštolů Petra a Jana…

—

Dny vděčnosti a postupné zelenání

Přelom tisíciletí přinesl do českých končin takzvané Dny vděčnosti za stvoření, které se konají během září a října. Inspiraci našly v Období pro stvoření, které každoročně vyhlašuje Evropská křesťanská environmentální síť. „Začíná 1. zářím — v pravoslavných církvích je to den vděčnosti za veliký dar stvoření a proseb za jeho zachování a obnovu — a zahrnuje svátek sv. Františka z Assisi,“ vysvětluje Jiří Nečas, ředitel Ekologické sekce České křesťanské akademie (ČKA). „Kromě toho se v průběhu září a října v evangelických sborech slavívá díkůvzdání za úrodu.“ Na dnech se podílí Ekumenická rada církví spolu s Ekologickou sekcí: „Pro vytváření vztahu k prostředí je vděčnost velice významným pozitivním prvkem,“ vysvětluje Nečas. „Vyzýváme farní společenství, sbory, náboženské obce, kroužky křesťanské mládeže a další formální i neformální skupiny křesťanů, aby v tomto období pořádaly různé akce vyjadřující vděčnost za stvoření. Může jít o děkovné bohoslužby, tematicky zaměřená modlitební shromáždění, diskusní a meditační setkání nebo třeba vzdělávací besedy.“ Součástí dnů je i dětská výtvarná soutěž na dané téma a ekumenická bohoslužba, po níž následuje diskusní večer.

Nejde však o jedinou aktivitu Ekologické sekce ČKA. Během roku pořádá v Praze pravidelné tematické besedy a na podzim pak velkou panelovou diskusi, loni například k otázce Kdo ze stvoření je naším partnerem? V revue ČKA Universum vyšel na začátku 90. let například nejrozsáhlejší rozbor biblisty Jana Hellera ohledně vztahu člověka a stvoření, vyplývající z analýzy Starého zákona. „Rádi bychom v sekci připravili příručku, která by jednotlivcům a především pak různým církevním společenstvím pomohla v rozhodování, jak si vůči prostředí šetrně počínat,“ doplňuje Jiří Nečas. Poznamenává však, že omezením práce sekce je malý počet členů a jejich vytíženost v zaměstnání či v církevních komunitách.