Probuzení zapadákova

Poprvé v životě jedu do Plzně. Na autobusovém nádraží na mě má čekat Jiří Koreš z Těchonic. Dosud jsem ho nikdy neviděla, nemáme ani domluvené žádné poznávací znamení. A pokud v jeho plánech nastal nějaký zádrhel, nezavoláme si. Nemá totiž mobil.

Všechno ale běží jako na drátkách. Na zastávce stojí dlouhovlasý kluk v kostkovaných kraťasech, tričku s obrázkem a s batohem na zádech. Evidentně na někoho čeká, protože si netrpělivě prohlíží všechny cestující. Pětatřicet let a čtyři děti bych mu nehádala… Chci ho vysvobodit z napětí, a tak mu v momentě, kdy seskakuji z posledního schůdku, zamávám, načež následuje moje srážka s odpadkovým košem.

Dříve něž se dostaneme k občanskému sdružení Vaváky, medoládě, divadlu, ovcím nebo drahám, má na krku jednu povinnost: přednést pětiminutový příspěvek na přeshraničním sympoziu o rozvoji venkova.

Nonkonformisté

Od evropskými a krajskými penězi štědře podpořeného sympozia bych očekávala, že má za cíl zejména otevřít svým účastníkům obzory. Nicméně pokusíte-li se do času mezi jednou a šestou hodinou nacpat sáhodlouhé představení města, tiskovou konferenci, občerstvení a vystoupení malých tanečnic, není divu, že na to gró, výstup každého z českých a bavorských živnostníků a jiných přednášejících, vyjde absurdních pět minut. Na diskusi vůbec nic. Taky jsem čekala, že Jiří a já (taktéž s batohem, v džínách a triku) budeme mezi ostatními návštěvníky v oblecích a s koženými diplomatkami působit v reprezentativních prostorech Prazdroje podobně jako postarší gentleman ve smokingu na koncertě Iron Maiden. Nemýlila jsem se. Ovšem mého otrlého průvodce taková drobnost nemohla vyvést z formy.

Dlouho jsme se nezdrželi. Jiří svůj výstup přetáhl o dvě minuty, stručně představil své aktivity, zkritizoval program a pojetí celého sympozia, nechal kolovat dva druhy medolády a sklidil vřelý potlesk. 

Pak už nám zbývala jen „maličkost“. Dostat se vlakem z Plzně do Pačejova a odtud šest a půl kilometru pěšky ke Korešům domů do Těchonic. Cestou ještě zastavujeme u místního řemeslníka a hospodského — dlouhovlasého obra Václava. Na svou beatnickou vizáž hovoří nečekaně něžným hlasem. Pominu-li, že má dvorek zastlaný dřevěnými latěmi, starými střešními taškami, asi třemi autovraky či kamením a napůl zrekonstruovaný interiér domku vybavený jako skladiště i dobré vetešnictví, nelze mu upřít smysl pro estetično — už jen ty nádherně vyřezávané vstupní dveře. V cíli, ve skromné chaloupce, kde bydlí šestičlenná rodina společně s Jiřího tetou a starým voříškem, jsme až dlouho po setmění.

Stejné jako zachraňovat kostel

Cílem mé návštěvy se stala především draha (nebo taky dráhy či dražky), která spravuje občanské sdružení Vaváky v čele s Jiřím Korešem. Jako draha se v minulosti v některých regionech označovaly obecní pastviny. Samotný název vznikl zřejmě z toho, že částečně lemovaly cestu nebo průhon, kudy se hnal dobytek. „V našem katastru dnes leží spousta luk, dříve ale většinu území pokrývaly pole. Někdo sice vlastnil menší louku, ale na tej potřeboval sklidit seno. Všichni proto využívali společnou pastvinu, kterou obstarával obecní pastýř. A nešlo o žádný malý výměry. V Těchonicích to bylo padesát ze tří set hektarů,“ vypráví upovídaný Jiří. Dodává, že pastýři, označovaní též jako obecní slouhové, bydlívali v pastuškách — v každé vesnici stála jedna — a chovali také plemenného býka. Za svou práci dostávali nasmlouvané množství masa, obilí, piva a dalších potravin. „Poté, co koncem devatenáctýho století obecní pastýři vymizeli, byla většina pastušek přestavěna na starobince nebo školy. Tady to dostal jako zakázku můj děda,“ dodává.

Společné pasení ještě několik desetiletí přetrvávalo, ale postupně se omezilo jen na husy, o jejichž péči se střídavě staraly všechny zapojené rodiny, především děti. Drahami prošly také krávy jednotného zemědělského družstva.

Co je ale na drahách tak zvláštního, že na ně Vaváky po čtyřiceti letech bez dotyku kopyt a pařátů přivedly v roce 2006 stádo dvaceti oveček šumavek? „Intenzivní spásání dalo vzniknout unikátnímu biotopu, kde kvetly hořečky, vstavače, rosnatky, vřesy a řada jinejch ohroženejch květin. Žili tady vzácný motýli, rosničky, užovky a spousta jinej havěti. Potvrzujou to například starý botanický mapování,“ vysvětluje můj průvodce.

Chápu. Nemůžu se ale nezeptat, jaký smysl má uměle udržovat něco, co v podstatě vzniklo také uměle. „Dráhy patřily ke každej vesnici. Podobně jako kostel. Proto se je, tak jako se jiní starají o kostely, snažíme zachránit. Jinak by nadobro zarostly.“

Na druhý den ráno se jdeme na tento kus historie podívat. Kráčíme po cestě, kolem které nanosily minulé generace zemědělců hromady žulových kamenů a balvanů z polí. Střídají se s podmáčenými ostrůvky. Zejména se ale všude uchytily trnky a vytvořily neprostupné hradby, sem tam bují mladý lesní porost. O kousek dál už přicházíme k ohradě, přelézáme dovnitř a lákáme stádečko na suchý chleba. Během okamžiku kolem nás chroustá třicet párů ovčích čelistí. „Tady to bylo taky hustě zarostlý. Pomáhali to prosekat brontíci, kteří sem jezděj na víkendovky a na tábor.“

A co místní? Jsou na staronová draha hrdí? „Těm je to jedno. Starosta dokonce chtěl, abysme platili pět stovek nájmu za hektar. Stejně jako zemědělci. No jo, jenomže ti maj úplně jiný výnos, a ještě dostávaj dotace. My máme akorát příspěvek z programu péče o krajinu. Ale s tím to teď vypadá kvůli krizi nahnutě. Nakonec se mi cenu podařilo usmlouvat na sto padesát. Jinak jsou někteří spíš naštvaní. Ovce jsou vynalézavý potvory, takže občas k někomu přeběhnou. Jednou dokonce přebrodily přes vodu.“

Jirka mravenec — práce všeho druhu

Dovídám se, že Jiří vyrůstal v paneláku v Klatovech. Navíc se vyučil elektrikářem, což není kombinace, na jejímž základě by člověk běžně čekal zrod ochránce přírody. „Tak nějak přirozeně jsem tíhnul k venkovu,“ vzpomíná a přičítá to vzpomínkám z dětství, kdy na chaloupku do Těchonic jezdívali k babičce a dědovi. „Počátkem devadesátých let jsem si taky prošel anarchistickým obdobím. Přes časopis A-kontra a různé kamarády squattery jsem se dostal k tehdy ještě Poslední generaci a Hnutí DUHA. Později jsem dokonce zakládal její šumavskou pobočku a nějakou dobu v ní pracoval. Taky mám asi nějaký cítění se slabšíma, což je vlastně i příroda, která se sama nemůže bránit.“

Má sice „jen“ učňák, ale jako by se — bez ironie — vyznal ve všem. Neustále z kapsy vytahuje nové a nové nápady, na které ale není čas, lidi a peníze. Na webových stránkách Vaváků se představuje jako: manažer, sekretářka, ovčák, webmaster, účetní, fundraiser, daňový poradce, tiskový mluvčí, trhovec, živnostník, ochotník, obecní zastupitel a hasič. Navíc, což je zřejmě jeho největší přednost, se nebojí podniků, které se běžnému smrtelníkovi zdají dopředu prohrané. Díky této vlastnosti přišly Vaváky zdarma k originálním stránkám www.sanceprodraha.cz z dílny profíků, kteří pracují například pro T-mobile, Kofolu, Škodu, Pilsner Urquell, Niveu a jiné mamuty.

Během našeho setkání Jiří často nezapomene zdůraznit, že na rozdíl od mnoha jiných nevládních organizací se Vaváky snaží promýšlet věci do důsledku. Co tím myslí? Když si na drahách pořídili třicet včelstev, začali koumat, co zajímavého podniknout s medem. „Stáli jsme tam, všechno kvetlo a kolega povidá: Představ si, jak si děcka mažou na chleba nutelu. Co takhle udělat něco podobnýho z medu?“ vysvětluje.

Tajemství medolády spočívá ve smíchání medu a ovocné složky, nejčastěji sušených švestek. Přidávají se do ní také oříšky, skořice, zázvor nebo jiná dochucovadla. „Většinu prodáme sami po jarmarcích, něco málo je k dostání v kamennejch obchodech v regionu,“ upřesňuje Jiří. Podobně by chtěl v brzké době nakládat i s jehněčím, kterého postupně přibývá. Zuby nehty se drží představy, že objeví recept na neodolatelnou jehněčí paštiku. Zatím však Vaváky prodávají pouze maso — většinu přímým zájemcům. Několik jehňat šlo navíc vloni na jatka.

V rámci osvobozování se od kariéry elektrikáře najdeme v Jiřího životopise také rok strávený spolu s několika dalšími mladými lidmi na restituované farmě, kde se za pochodu učil hospodařit. Krátce také tkal. Momentálně ale žije a dýchá pro draha a s napětím čeká, jak to dopadne s příspěvky od ministerstva životního prostředí napřesrok.

Velmi činorodá díra

Název Vaváky je příznačný. Písmák Petr Chelčický jej použil pro odlehlou a bohem zapomenutou obec. Prostě díru. Ve staročeském slovníku, jednom z mnoha zdrojů, kde Jiří Koreš hledal inspiraci pro název těchonického občanského sdružení, také stojí: označení pro ženský pohlavní orgán.

V Těchonicích sice chybí obchod nebo hospoda, zato zde mají fenomenální ochotnický spolek navazující na přerušenou, ale dlouhou tradici. Jeho režisérem a souputníkem je otec druhé ze tří místních mladých rodin, producent Petr z agentury Negativ, která má na kontě například Návrat idiota, Venkovského učitele či Děti noci.

Není to ale jen tak obyčejné vesnické divadlo. Za osm sezon již představilo osm různých představení počínaje příběhem Ze života hmyzu, po němž následoval například komorní Malý princ. Letos už ale mělo na programu muzikál Dáma na kolejích. „Na pódiu se protočilo celkem devadesát lidí a hrál nám opravdový big band. Taky si dáváme hodně záležet na kulisách a kostýmech. A máme velký úspěch,“ vykresluje s nadšením Jiří. Premiéra probíhá vždy druhý víkend v květnu na pouť svatého Filipa a Jakuba, a po několika reprízách následuje derniéra na začátku září. Hraje se ve zrekonstruované stodole, diváci se sjíždějí nejen z blízkého okolí a na všechna letošní představení jich prý podle prodaných lístků dorazilo na čtyři a půl tisíce.

Při návštěvě Těchonic si záhy všimnete, že se tady něco děje. Na návsi stojí opravená historická zemědělská váha a několik dřevěných zvířátek-prolézaček pro děti. Také stařičká pastuška, kde bydlíval právě obecní pastýř, je pečlivě obílená. Stejně jako budova bývalé hospody, která se proměnila na zázemí pro občasné výstavy, koncerty a jiné události. Faru si koupila, zútulnila a zabydlela třetí z místních mladých rodin s dětmi. Nedaleko návsi stojí nedávno vyhlášený památný strom — podle Jiřího možná nejmladší památný strom u nás. O pouti se hraje divadlo a probíhá kulinářská slavnost. Naposledy zde pekli šneky.

Připadá mi ale zajímavé, a možná i příznačné, že se na tom všem podepsaly ruce ne starousedlíků, ale přistěhovalců.

Tvrdě vydřená svoboda

Vaváky byly a stále ještě jsou výjimečné v tom, že o krajinu pečují prostřednictvím pastvy. Podobných lokalit, kde se díky odlišnému hospodaření v minulosti vyvinuly nádherné kvetoucí louky, je a hlavně bylo na území České republiky relativně mnoho. Většinou se na nich ale seče technikou. Někde se také kosí, z čehož se stává tak trochu trend a pro určitou zájmovou skupinu především mladých lidí atraktivní náplň léta.

Kdo zná knihy profesorky Librové, zřejmě označí rodinu Jiřího Koreše za pestré či dobrovolně skromné. Mnozí by možná jen utrousili, že jsou prostě chudí. Jenže tohle je jejich volba. (Ačkoliv, jak mi bylo řečeno: „Jen se zeptej manželky, jak to všechno vidí ona.“)

Rodinu živí především péče o ovce a podíl z prodeje medolády. Proto se nemůžu nezeptat, kdy se na tu nejistotu vykašle, nechá se někde zaměstnat a bude v pohodě. „No, to už asi nepude. Zvykl jsem si na svobodu, i když je těžce vydřená.“