První setkání

Právě to se vydalo zjistit dvanáct lidí ze všech koutů republiky. Setkali se na začátku srpna na nádraží v Sokolově a čekali na auto, které je odvezlo na místo „Prvního setkání“. Tak se jmenovala letní dílna, kterou organizovalo Lektorské oddělení Národní galerie v Praze. Lektoři každý rok vymýšlejí několik letních dílen a nabízejí účastníkům možnost tvořit pod vedením umělce přímo v plenéru, tedy opustit stěny galerie a reagovat na konkrétní krajinu. Tradičně se dělají jak klasické plenérové dílny, tak i ty „alternativnější“, kde většinou nejde „jen“ o kresbu a malbu, ale o zážitek a možnost poznat a prožít krajinu jinak. Místo štětce a plátna se potom častěji pracuje s digitálním fotoaparátem, kamerou a zkouší se umění akce, performance, happeningu či landartu. Letos jsme se ale v nějakém smyslu dotkli i eko-artu.

Za inspirací měsíční krajinou

Když jsme v minulém roce oslovily s kolegyní Monikou umělce a performera Martina Zeta, čekaly jsme sice alternativu, ale v průběhu plánování se ukázalo, že půjde skutečně o experiment ve všech směrech. První setkání nad koncepcí celé dílny proběhlo ve „čtyřkové“ hospodě u piva a Martin Zet v něm přišel s návrhem na to opustit umělci tak často zpracovávané téma, jakým je „neporušená“ krajina, a vydat se tvořit naopak tam, kde je krajina rozbrázděná, poznamenaná, kde nedobrovolně otvírá své útroby. A tak se také nakonec stalo. Rozhodli jsme se pro prostor hnědouhelné pánve, kde se z rovin stávají povrchové doly a kolem rostou kopce a pahorkatiny. Kde se to, co bylo původně uloženo nejníže, stává nejsvrchnější vrstvou krajiny.

Původně jsme se chtěli postupně z „měsíční krajiny“ vydávat směrem ven, do přírody, bydlet a putovat v maringotce, být „potulným umělcem“, který reaguje na proměny míst a lidí tam pracujících a ži-jících. Současné zákony však potulným umělcům už moc nepřejí, a tak jsme narazili na nepřekonatelný problém, když jsme se chtěli v maringotce opravdu fyzicky přesouvat. Fenoménu tuláctví jsme se tedy vzdali, představy prostředí dolu už ale nikoliv.

Dolů do dolu

Část týmu se na začátku srpna setkává před Sokolovskou uhelnou, čeká ještě na Toi Toiku a vyráží do dolu pár kilometrů za město budovat základnu na místo, kde není voda ani elektřina. Důl Medard, kterého čeká rekultivace, se po devět dní stává naším zázemím. Na jeho dně už se objevuje jezírko. Zatím dosahuje pár set metrů, ale ve finále se rozšíří na dvakrát čtyři kilometry. Ještě z něj čouhají seschlé mladé břízky, které nepočítaly s tím, že jejich území bude tak rychle pod hladinou. Stojíme na jedné z vytěžených vrstevnic a mžouráme do rozpáleného dne. Pod jedním vytěženým zubem potom rozbíjíme tábor. Velký vojenský stan se mění na kuchyň, odpočívárnu a „knihovnu“. Kolem vyrůstají malé kemp-stany.

Celou dobu nám pomáhá geolog Petr Rojík ze Sokolovské uhelné. Nadšenec, bez kterého by akce neměla šanci na úspěch. Teď ho následujeme směrem ke dnu. Bereme to napříč „figurami“, což jsou volné, zatím neskosené a nezrekultivované stěny lomu. Po některých se dá v tom jemném uhelno-jílovém prachu dobře surfovat. Důl z vrchu vypadá trochu monotónně, ale během pár kroků člověk zjistí, že vše, co křupe pod nohama, je neuvěřitelně barevně a tvarově pestré. Petr Rojík bere každou chvíli do ruky nějaký „šutr“, prsty kreslí po jeho povrchu a struktuře, upozorňuje na detaily a vypráví kolik desítek milionů let je starý a čím vším si prošel. Nacházíme zkamenělé kusy stromů, různé jíly v barvě šedi i vypálené dočervena, černě lesknoucí se uhlí v různém stupni „rozkladu“, tzv. medardské koule a další pikantnosti. Krajina směrem ke dnu získává na dramatičnosti. Procházíme kolem zřícených štol, které tu vznikly ještě v 19. století, proplétáme se uzoučkými a vysokými kaňony, které rozbrázdily drobné říčky spodních vod. Téměř u dna se potom objevují zářivě oranžové prameny, struhy a řeky. Některé jsou téměř v barvě krve, jiné sytě žluté. V kontrastu k šedi jílu a temnotě černého uhlí máme pocit, že jsme vstoupili do ráje vizuálních slastí. Všechno osaháváme, naše smysly jsou u vytržení. Ochutnáváme železo-sirný pramen, občas někdo zapadne do barevného jílu až po kolena a člověk má pocit, že by potřeboval do toho všeho opravdu „zapadnou“, ponořit se, aby to, co se tu děje, skutečně pochopil.

Přichází duch dolu

Druhý den přijíždí zbytek týmu. Představujeme se navzájem a Martin mluví o tom, jak vnímá celé „první setkání“. Už podle názvu lze tušit, že se mělo jednat o první setkání nejen s krajinou, ale také lidí mezi sebou. To se podařilo jen částečně. Někteří z nás jsme se už znali z jiných akcí. Chtěli jsme se především pokusit o to, abychom fungovali jako umělecká skupina ohraničená časem trvání dílny. Martin mluví o tom, že všichni účastníci (za kterého považuje i sebe) by se mohli stát živým materiálem pro kohokoliv jiného ze skupiny. Pohybujeme se na obrovském prostoru, a pokud bude chtít někdo udělat výraznější akci, nemá jinou možnost než do toho zapojit ostatní.

První den zlehka testujeme terén i sebe. Nejmladšímu účastníkovi je sedmnáct, nejstarším přes čtyřicet. Lidé jsou různých profesí i zaměření. Podaří se nám na sebe vyladit? Shodneme se na nějakém díle? Martin se odmítl postavit do role umělce s velkým „U“, supervizora, gurua či iniciátora všeho dění. Zavrhli jsme tradiční model učitel-žák a čekáme, zda vyplyne jiný způsob uspořádání a práce. Sama se snažím držet v pozadí, protože jsem přeci jen v roli organizátorky a nechci přenášet svou vizi na ostatní. Všichni se zatím ponořili do sebe, chodí krajinou, občas se vydají i mimo prostory dolu, kde se setkávají se sudetsko-německou i dávnější minulostí.

Máme s sebou různé hudební nástroje, tibetskou misku, dešťovou hůl, didgeridoo, bubny. Chvílemi se sesedáme a začínáme společně improvizovaně hrát. Když se protrhnout mraky, pak i s ryt-mem deště, co buší do stěn vojenského stanu. Jeden z účastníků, jménem Roe, má zkušenosti s šamanismem, kterému se už několik let věnuje. Přichází s nápadem udělat společný šamanský obřad, ve kterém bychom se pomocí imaginace a za doprovodu bubnu a zpěvu vydali hledat ducha dolu, aby nám pomohl s nalezením a vytvořením společného projektu. Jeden večer se tedy scházíme u ohně, uléháme do spacáků, Roe dává instrukce a my se noříme do rytmu bubnu. Po „cestě dolů“ se navracíme zpět k sobě a probíráme, zda se nám podařilo ducha objevit a co se komu ukázalo. Příběhy jsou různé, chvílemi dost smutné. Sama jsem měla pocit, že duch dolu je prostě mrtvý, že neexistuje. Když jsem ale čekala déle, najednou se začaly ozývat hlasy z kopců a míst kolem. Jakoby se duch zkoušel teprve opatrně vracet.

Fosilizace na planetě opic

V následujících dnech se dělíme spíše na menší akční skupinky. Individuálně fotíme a kreslíme nebo realizujeme akce a „performance“ různého druhu. Honza například celý den zkouší jen s lopatou „těžit“ uhlí, aby zjistil, že důlní stroj vytěží stejné množství asi za tři vteřiny. A každou chvíli někdo přijde s nápadem, na který si vezme konkrétní počet lidí. I v noci se občas vydáváme na dno dolu. S loučemi zkoušíme dojít až k břehu jezera, kde přespáváme. Jedno ráno se tam opět setkáváme a slečna s přezdívkou Jablůňka navrhuje akci s názvem „fosilizace“. Tedy lehnout si na okraji jezera a pomalu se propadat vlastní vahou do jílů, které tvoří dno. Několik z nás se přidává. Fosilizujeme asi půl hodiny a během toho si postupně pokrýváme tělo i tvář jílem. Když se vynoříme a podíváme se na sebe, máme pocit, že jsme se ocitli na „planetě opic“. Běháme divoce vyprahlou krajinou, halekáme na sebe, rozptylujeme se do prostoru kolem. A nanášíme na sebe další barvy jílů, oranžovou a červenou. Fotíme také „reklamu na keramiku“ u objektu, který je jedním ze společných děl.

Obří nádoba vznikala v průběhu minulých dní, když jsme se rozhodli na dně budoucího jezera vytvořit objekt z jílu s tím, že jej poslední noc zkusíme vypálit (v ideálním případě uhlím). A tak se také stane. Máme sice pochybnosti nad smyslem celé závěrečné akce — vždyť nádoba nemohla vůbec vyschnout, a tudíž je vysoce pravděpodobné, že v tom žáru praskne. I přesto trávíme poslední den nošením dřeva k nádobě. Moc ho tu na dně dolu není. Jediný větší zdroj poskytují staré trámy ze zřícených šachet, kterými teď proudí potoky a říčky. Vypalovat začínáme s velkou skepsí a trochu vlažně, ale když se plameny rozhoří, propadnou snad všichni ohnivému nadšení. Nosíme stále další a další klády, skládáme je kolem nádoby i dovnitř, chvílemi hrajeme na buben, chvílemi jenom posloucháme praskání ohnivého sloupce. Většina z nás odchází kolem čtvrté raní zpátky do tábora. Mrholí a prší. Na boty se nám nabalují obří a těžké koláče jílu. Šplháme nahoru a na chvíli usínáme. Ráno při snídani se vrací zbytek týmu. Jsou utahaní, vyuzení čoudem, ošlehaní plameny, umolousaní od uhlí, zablácení, ale se zářivými úsměvy. Nádoba nepraskla!

Dopoledne všechno balíme. Jdeme ještě jednou naposled na dno zkontrolovat nádobu a zaplavat si v jílovém jezeře mezi břízkami. Týden života v dole končí. Přežili jsme v improvizovaných podmínkách a stvořili několik land-artů, body-artů, kreseb, natočili videa a zachytili mnoho okamžiků na několika tisících fotografií. Většina z toho bude mít pomíjivý charakter. Kresby a fotky uložíme, zážitky z akcí vyprchají, nádobu do roka zaplaví rozrůstající se jezero, postupně popraská a rozpadne se. Ale my? Byli jsme tam. Byli jsme v zemi a se zemí. Na chvíli se ponořili do ní. Nechali ji na sebe působit zevnitř. Vstoupili jsme do krajiny, která nebyla v žádném smyslu vnější, byli jsme v ní a ona v nás. A duch dolu? Chodí ještě po kopcích a bloudí v rekultivovaných lesích? Možná. Možná jsme v něm vzbudili zvědavost a on se přišel podívat, co děláme uvnitř jeho dolu. Snad ho naše hra bavila. Možná, že se teď bojí o něco méně, možná sedí na břehu budoucího jezera a čeká. Čeká a věří, že důl zase naplní život.

Na dně jsou i v USA

Mám pocit, že v celé akci bylo něco archetypálního. Svým způsobem důvěrně známého a silného. Zpětně se mi dostávají do rukou články o tom, že podobné akce se dějí i jinde na světě. Třeba v USA, kde dnes už šedesátiletý Larry Harvey každoročně pořádá na dně pradávného jezera Lahontan akci zvanou „Burning Man“. Akce, na kterou poprvé přišlo kolem dvaceti lidí a dnes tam jezdí tuláci i manažeři z celého světa. V loni se tam sjelo kolem sedmačtyřiceti tisíc lidí. Jde o festival, o kterém ale Larry stále tvrdí, že je spíše „komunitou“. Komunitou, která se nakonec festivalu sejde a celou noc pálí své sochy.

—
Zdeňka Řezbová je kurátorka pro edukační činnost v Národní galerii v Praze. Lektorská oddělení Národní galerie nabízejí řadu dalších doprovodných programů pro veřejnost, které se zabývají nejen výtvarným uměním, ale také jeho přesahy do hudby, literatury, dramatiky, ekologie či multikulturality. Podrobnosti najdete na www.ngprague.cz.

Autoři snímků jsou účastníci dílny První setkání, Medard-Libík, 2008 (Andrea Weglarzyová, Hana Hlaváčková, Jana Adámková, Ondra Průša, Peta Klasnová, Šárka Cetlová, Zuzana Vlčková, Martina Páleníčková, Robert Engst, Oroň — Karel Růžek, Honza Burian, Martin Zet, Petr Rojík, Zdeňka Řezbová).