Pusťte mě k tomu, já tomu rozumím!

23. července 2008 /
Žádný zasvěcený novinový článek o závažném celospolečenském problému by nebyl úplný, kdyby v něm chybělo vyjádření experta. Anebo prostě někoho, o kom se všeobecně (tj. v redakci) soudí, že do toho má co mluvit.

Problém není v tom, že „televizní experti“ (ti v kravatách, co se jim hantýrkou říká finanční analytik) vědí méně než „experti skuteční“, kteří snad mají více zkušeností či akademických titulů, o kterých se však v redakci neví nebo třeba nebyli zrovna k zastižení. Problém je v tom, že se statusem experta i s výsledky jeho činnosti je to celkově na levačku jaksi z podstaty.

Ostatně, mnohé velké autority se k tomu před smrtí samy přiznaly: Leonardovi se připisuje sebekritické „prohřešil jsem se proti Bohu a lidstvu, protože moje dílo nedosáhlo té kvality, jaké mělo“, německý filozof Hegel zase řekl, že „jen jediný člověk mi rozuměl… a ani ten mi nerozuměl“. Vedle nedostatečné kvality a srozumitelnosti je hlavní problém objektivita, vyváženost a nestrannost — tedy hlavní důvody, kvůli kterým experti v médiích fungují právě jako experti. Kdyby se vždy v titulcích pod jménem místo nicneříkajícího „nezávislý publicista“ nebo „autor je sociolog“ objevilo něco jako „celoživotní zajatec neoliberální ideologie“ nebo „autor nemá rád environmentální aktivisty“, bylo by vše jasnější — a čestnější.

Když už jsme u těch předsmrtných výroků, situaci v médiích asi nejlépe vystihuje po internetu kolující anonymní sentence „pusťte mě k tomu, já tomu rozumím!“, kterou to z české publicistiky smrdí až za roh. Problém vypadá neřešitelně: například o zelené politice se poslední dobou v médiích vyjadřovali především ti, kteří tomu buď nerozumí, anebo tomu rozumí až příliš dobře a nedá jim to, aby si nepřihřáli vlastní polívčičku. Pokud třeba Bursíkovu politiku kritizuje bývalý zelený straník Petr Uhl, nedočteme se, že ze strany odešel právě kvůli Bursíkovi, a pokud někde vyjde článek Ivana Breziny („autor je ekolog“), není kontextu neznalý čtenář včas upozorněn, že autor trpí chorobným nutkáním zpochybňovat veškeré životnímu prostředí prospěšné aktivity. O komentátorech z povolání, kteří kvůli své práci musí tak trochu rozumět úplně všemu (zdůrazňuji: tak trochu), se ani není třeba rozepisovat. A o tom, že samotná média se často ani netají svými sympatiemi a antipatiemi, už vůbec ne.

Ještě že u nás v Sedmé generaci všemu rozumíme a dokážeme to správně vysvětlit.

Autor je nezávislý expert.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 3/2022 vychází v 2. polovině června.