Byl únor 2015 a my jsme měli to štěstí, že ve státě Arakan panoval klid. Myanmarská vláda, ať již s nobelistkou Aun San Su Ťij, nebo předtím bez ní, dodnes pouští cizince jen na ty části svého území, u kterých nemají šanci poznat, jak porušuje lidská práva menšin.
Ve městě Mrauk U a jeho okolí jsme tehdy prožili několik dní v nelehkých podmínkách odpovídajících nerozvinutému turismu. V okolí nebylo možné pohybovat se úplně volně. Když jsme se na kolech vydali po rozestavěné cestě, rázem jsme byli podezřelí, místní se vyptávali, co tam děláme. Tehdy se ještě o pohromách páchaných na etnické menšině Rohingů ve světových médiích tolik nemluvilo.
Nelegální migranti
Arakan byl podle polského spisovatele Artura Domosławského, jenž Rohingům věnoval kapitolu ve své knize Vyloučení, v 18. století jedním z pěti nejvýznamnějších monarchií jižní Asie. Již několik set let předtím sem však jezdili kupci z Portugalska, Mongolska, Turecka, Arabové i Bangladéšané. Rohingové o sobě mluví jako o potomcích těchto obchodníků.
Existují však i jiné verze příběhu, jak se ocitli v Myanmaru. Jedna z nich pochází z koloniálních časů, kdy Velká Británie vládla v Indii i v tehdejší Barmě. Britové chtěli v Arakanu rozšířit pěstování rýže, proto povzbuzovali bengálské rolníky, aby tam migrovali. Ze skupin sezonních pracovníků se postupně staly základy dnešního společenství Rohingů.
Uprchlický tábor Rohingů v Bangladéši, duben 2018, foto: UN Women/Allison Joyce.
Ať je to jakkoliv, Rohingové žijí na území státu Arakan dostatečně dlouho na to, aby jim byla uznána občanská práva. Opak je však pravdou. Mnoho Rohingů žije v Myanmaru bez legálního statutu, bez možnosti volit, svobodně se pohybovat nebo vyznávat své náboženství — islám.
Přitom ještě v 60. letech minulého století byli Rohingové považováni za jednu z barmských ras, zastávali posty ve státní správě a žili v Arakanu podobně jako Arakánci — buddhisté. Situace se však v následujícím desetiletí změnila, přišli o volební právo a mnohdy i o majetek. První z nich tak začali utíkat do Bangladéše.
Zákon z roku 1982 Rohingům odebírá barmské občanství a všechna příslušející práva, nepočítá se s nimi ani při sčítání lidu. Podle Domosławského se výzkumnému centru Mezinárodní iniciativa pro zločiny státu podařilo po úniku informací získat oficiální dokument z roku 1988, v němž vláda plánovala přesně stanovené postupy, jak se Rohingů zbavit. Obsahovaly všechno, od zákazu uzavírání manželství přes diskriminaci při studiu na vysokých školách a podnikání až po předem jasné vítěze v soudních sporech mezi Arakánci a Rohingy.
Před rokem
V tomto historickém kontextu tudíž nepřekvapí, že loni v srpnu začali z Arakanu utíkat stovky tisíc Rohingů. Situace se vyhrotila poté, co Armáda spásy arakanských Rohingů operující na severu Arakanu zaútočila na více než třicet policejních stanic a podle BBC zabila dvanáct členů bezpečnostních sil. Šlo o historicky vůbec největší útok této vzbouřenecké skupiny, která násilným způsobem reagovala na dlouholetý útlak. Barmská armáda odpověděla vypalováním vesnic, znásilňováním, vražděním. BBC tvrdí, že od té doby uteklo do Bangladéše více než 700 tisíc Rohingů z více než milionu, kteří v zemi žili. Některé zdroje uvádějí dokonce téměř milion uprchlíků.
Uprchlický tábor Rohingů v Bangladéši, duben 2018, foto: UN Women/Allison Joyce.
Organizace Human Rights Watch napočítala ze satelitních snímků téměř 300 zničených rohingských vesnic v Arakanu. Peter Bouckaert, ředitel oddělení pro mimořádné případy této organizace, v televizi Al Jazeera přirovnal páchané ohavnosti k těm, kterým čelili Tutsiové během rwandské genocidy. „Vidíme zde velmi časté znásilňování a sexuální obtěžování žen,“ uvedl s tím, že většina žen byla po znásilnění zabita. Dodal také, že motivem násilí je rasová nenávist.
Organizace spojených národů označila situaci Rohingů za nejnaléhavější humanitární krizi současnosti. Bangladéš, sám patřící mezi nejchudší země, přijal za asistence mezinárodních organizací stovky tisíc uprchlíků; mimo jiné v něm tak vznikl největší uprchlický tábor na světě.
Nyní, po více než roce od těchto hrozných událostí, probíhají debaty o tom, jak Rohingy repatriovat do Myanmaru. V listopadu mělo proběhnout přesídlení prvních více než dvou tisíc uprchlíků. Mělo, ale neproběhlo.
Uprchlický tábor Rohingů v Bangladéši, duben 2018, foto: UN Women/Allison Joyce.
Zavření v kleci
„Někdy na nás házejí kameny, jindy lahve nebo jiné věci,“ řekl pro britský Guardian rohingský student Lu Min (krycí jméno), který se rozhodl v Myanmaru zůstat. Rohingové zde stále čelí útokům, omezenému pohybu, diskriminaci ve školách. Ačkoliv mnohé z toho se dělo i předtím, současná situace je vyhrocenější. Podle informací Guardianu musejí Rohingové například žádat o povolení cestovat, pokud chtějí opustit své vesnice, někteří se však bojí zajít i na návštěvu k sousedům. Omezený pohyb vidí jako jeden z největších problémů i Aung Kyaw Moe, působící v místní neziskové organizaci: „Je to, jako byste byli v kleci,“ říká.
Rohingové také nemají bez občanských průkazů přístup k pracovním pozicím nebo ke zdravotní péči. Vedoucí mise Lékařů bez hranic Benoit De Gryse pro Guardian uvedl, že tři z klinik této organizace v severním Arakanu byly podpáleny a poslední je prázdná. „Přeji si, abych vám mohl říct, kolik dětí potřebuje naši pomoc, ale nemůžu, jelikož k nim nemáme přístup,“ dodal.
Caitlin Wake ze Zámořského rozvojového institutu připomíná, že v minulosti již několik pokusů o repatriaci Rohingů do Myanmaru selhalo, je proto důležité, aby se v Guardianu popisované praktiky změnily předtím, než přesidlování skutečně nastane.
Vymístění Rohingové v uprchlickém táboře na západě Myanmaru, foto: DFID Burma.
Podle poslední zprávy organizace Xchange, jež se zabývá výzkumem migrace, by se většina Rohingů ráda do Myanmaru vrátila, pokud by měli jistotu, že tam pro ně bude po návratu bezpečné prostředí, získají občanství a budou mít právo volného pohybu i náboženského vyznání. Wake však v textu pro News Deeply upozorňuje, že dodnes nikdo za spáchané zločiny na této menšině nepřevzal zodpovědnost a myanmarská vláda nepřijala žádná protidiskriminační opatření. „Bez jasných znaků pokroku v Myanmaru nebude návrat Rohingů bezpečný ani důstojný. Nebyl by tedy ani udržitelný,“ dodává Caitlin Wake.
Upozorňuje též na fakt, že Rohingové nemají v Bangladéši oficiální uprchlický status. „Mezinárodní společenství musí zaměřit své úsilí na dlouhodobější podporu Bangladéše a přimět Myanmar k převzetí odpovědnosti za zločiny proti lidskosti a možnou genocidu,“ vyzývá výzkumnice.
Kdy se budou moct Rohingové vrátit, zůstává nejasné. Agentura Reuters nedávno uvedla, že návrat se prozatím odkládá na začátek roku 2019, po bangladéšských volbách 30. prosince. OSN však upozorňuje, že v tuto chvíli neexistuje žádný mechanismus kontroly, jak bude Myanmar s navrácenými Rohingy zacházet. Myanmar také za více než rok neudělal žádnou změnu, která by mohla přepokládat zlepšení situace rohingské menšiny.
Uprchlický tábor Kutupalong v Bangladéši, 2017, foto: John Owens (VOA).
Bezpečnostní rada OSN již dříve vyzvala Myanmar k zastavení zločinů, nepřijala však žádné sankce, a stejně tak ani další světové velmoci, které se okamžitě po otevření země v roce 2012 nezdráhaly předchozí dlouholeté sankce stáhnout bez ohledu na dění v jednotlivých částech země.
Odmítaní muslimové
Myanmar se po doplňujících volbách v roce 2012 začal měnit způsobem, jakým se nyní nemění snad žádná země na světě. Byla jsem tam tehdy u voleb, stejně jako o tři roky později. Mezitím raketově narostl počet aut v ulicích velkých měst, počet cizinců a s nimi i hipsterských kaváren. Do země začalo proudit mnohem více zahraničních investic, a především, každý ve městech a mnozí ve vesnicích si jakoby ze dne na den mohli dovolit koupit mobil i SIM kartu. V arakanském městě Mrauk U sice před třemi lety internetová síť nefungovala, zato v ostatních částech země se s připojením k internetu začaly šířit nejen zprávy do světa, ale také nenávistná vyjádření směrem k muslimům.
Nejeden výzkumník se vyjádřil v tom smyslu, že konflikt s Rohingy eskaloval právě Facebook. Například historik Jacques Leider z Francouzského institutu pro asijská studia pro stanici Deutsche Welle uvedl, že „vláda měla podniknout kroky týkající se nenávistných komentářů na Facebooku, ale neučinila tak“. I sami představitelé Facebooku pro Reuters přiznali, že měli problémy blokovat nenávistné posty v barmském jazyce.
Na internetu se tak podle Deutsche Welle šířily informace, že muslimské rodiny mají deset dětí a chtějí z 90 procent buddhistickou myanmarskou společnost proměnit na muslimskou. Zastavit šíření podobných řečí nepomáhali ani buddhističtí lídři, ba naopak. „Rychle se rozmnožují, jsou brutální a vzájemně se požírají. Muslimové mají hodně peněz (…), které použijí, aby získali barmskou buddhistku, zotročili ji anebo donutili konvertovat na islám,“ pronesl například buddhistický mnich Ashin Wirathu, proslavený titulní stranou týdeníku Time z roku 2013. U jeho fotky stálo: Tvář buddhistického teroru.
Uprchlický tábor Rohingů v Bangladéši, duben 2018, foto: UN Women/Allison Joyce.
Podle našeho kontaktu v hlavním městě Myanmaru Rangúnu se situace na Facebooku o něco málo zlepšila. „Nevím, co se děje na hranicích, v Rangúnu se však situace uklidnila, ačkoliv jsme si všichni vědomi toho, že tento problém může vybuchnout kdykoli,“ říká Thaw Zin, který mi v roce 2015 prozradil, jak silně a rychle se šíří násilí vůči Rohingům na Facebooku. „Negativních informací na sociálních sítích již není tolik, lidé se spíš soustřeďují na další volby,“ doplňuje.
Aun San Su Ťij
O Myanmaru lze těžko mluvit, aniž bychom zmínili největší osobnost země, někdejší bojovnici za demokracii a lidská práva Aun San Su Ťij. Když se v roce 2012 dostala po více než dvaceti letech domácího věznění do parlamentu, mnozí do jejího působení v politice vkládali nemalé naděje. Především v jednotlivých myanmarských státech však byla očekávání etnických menšin o něco zdrženlivější.
Na její hlavu se v případu etnických čistek Rohingů snesla kritika ze všech stran. Troufám si říci, že oprávněně. Ačkoliv nevelí barmské armádě a nesedí v parlamentu, v němž má armádní strana dle ústavy čtvrtinovou účast, od držitelky Nobelovy ceny za mír bych očekávala jinou reakci než ticho a pozdější bagatelizaci situace. V dubnu 2017 se pro BBC vyjádřila: „Nemyslím si, že dochází k etnickému vyhlazování. Myslím si, že etnické vyhlazování je příliš silné slovo pro to, co se děje.
OSN přitom o čtyři měsíce později vydala zprávu, v níž navrhuje vyšetřování velitelů barmské armády pro zločin genocidy. „(Aun San Su Ťij) učinila záměrné rozhodnutí pokusit se diskreditovat oběti znásilnění z řad Rohingů. Sešla ze své cesty a obvinila lidskoprávní organizace i zahraniční novináře, že přehánějí a vymýšlejí si. Požádala americkou vládu, aby přestala používat označení etnické skupiny ,Rohinga‘“, zmiňuje několik provinění takzvané „Lady Myanmar“ novinář Mehdi Hasan ve svém komentáři pro The Intercept.
Faktická premiérka Myanmaru v jednom ze svých vyjádření poznamenala, že aktuální dění je výsledkem utrpení v předchozím diktátorském režimu. Je však i na ní, aby tento stav nepřetrvával. Vyrovnat se s podobnými zločiny a s podřízeným postavením etnických menšin představuje pro zemi hlavní výzvu — není jí ani ekonomický rozvoj, a již ani demokratické volby.
Základem k řešení situace, a to nejenom v případě Rohingů, je přiznat, že se zločiny dějí, potrestat viníky a vytvořit podmínky pro návrat vyhnaných a zranitelných.
Kontakt: magdalenavaculciakova@gmail.com.
Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
Napsat komentář