Věnujete-li se nějakému tématu dostatečně dlouho a máte-li zároveň alespoň trochu sebereflexe, pravděpodobně budete občas trpět pocitem, že jste mimo realitu a že to normální lidi vidí úplně jinak. Ani redakce Sedmé generace není výjimkou. Ovšem na hodnocení filmu Home (2009) jsme se neshodli ani v rámci redakčního kolektivu, a to přesto, že bychom měli bzučet zhruba na stejné frekvenci.
Šéfredaktorské argumenty obvykle mají svoji váhu. Tentokrát je údajněv recenzovaném filmu francouzského tvůrce leteckých fotografií Yanna Arthus-Bertranda didakticky shrnuta aktuální environmentální argumentace ohledně vlivu moderní civilizace na životní prostředí. Hlemýždí tempo snímku dává i hlemýždím tempem myslícím divákům dost času na to, aby tuto argumentaci dostatečně dobře pochopili, a navíc je to v souladu s myšlenkou pomalého života, který jsme propagovali v jednom z minulých čísel (7.G 6/2008). A především: filmů s environmentální tematikou není nikdy dost, zejména ne filmů přijatelných pro většinového diváka. V českých i globálních luzích a hájích, a především ve městech, se totiž stále vyskytuje dost jedinců, kterým nedocházejí ty správné souvislosti, a které je proto třeba dovzdělat.
Problém takového pohledu však spočívá v tom, že aby bylo možné osvícením lidstva změnit svět, je třeba cílovou skupinu diváků vybudit a přesvědčit, a ne otrávit a uspat. A film, který má být oním světlem v temnotě pozemského promítacího sálu, nelze hodnotit tak, že v něm budeme špendlíčkem hledat jednotlivé pozitivní aspekty a ignorovat jeho celkové vyznění. Jenomže jaké to celkové vyznění vlastně je? A nevyplývá koneckonců z jednotlivých částí a jejich vzájemné harmonie, či — jako v tomto případě — disonance?
Až vítr změny zavane Dubají…
Arthus-Bertrand pro nás připravil velké vyprávění obsahující smršť informací, mystické hudby (kritici soundtrack velmi oceňují) a vycizelovaných leteckých záběrů, které jsou někdy tak zvláštní nebo naopak tak typické, až jsou podezřelé. Příroda je krásná a založená na rovnováze a počátky lidstva jsou prostřednictvím záběrů současných přírodně žijících domorodců představeny jako součást této rovnováhy. Pak ale přichází na scénu moderní technologie. Hudba začne dramaticky dunět, na plátně či obrazovce se začnou střídat obrázky ropných polí, newyorských mrakodrapů, lasvegaských golfových hřišť, a jako symbol současné civilizace je nám konečně představena Dubaj, nyní už poněkud krachující ráj na zemi, postavený navzdory vší logice uprostřed pouště. Mezitím všude působením člověka vymírají druhy, tají ledovce, mizejí pralesy, vysychají studny… Naštěstí však už existují alternativní technologie a vlády už prý taky cosi domluvily.
Má taková epopej zabalená do dokonale širokoúhlých záběrů hloubku? Anebo je jenom jedním velkým klišé, složeným z menších, obrazových, zvukových a slovních klišátek? A i kdyby to klišé bylo, není to nakonec dobře, protože právě tímto způsobem se lze lidem dostat snáze pod kůži? A naopak, má-li film sofistikovanou hloubku, bude mít patřičný agitační účinek?
Zdřevěnělý dobrák
V průběhu recenzentského rozebírání celoplanetárního „Houmu“ se tentokrát ukázalo, že snaha o jeho celostní zhodnocení nakonec vede k dvojnásobné rozpolcenosti. Jednak kvůli zmíněnému konfliktu mezi osvětovou a kritickou funkcí této recenze, která se chtě nechtě musí zabývat rozporem mezi osvětovými ambicemi a „nevyváženou“ rétorikou Arthus-Bertrandova snímku. České ekologické obrození je zřejmě nenávratně pryč a mezi environmentalisty a jejich oponenty zuří zákopová argumentační válka. Přesto se nám po celou dobu trvání bezmála dvouhodinového filmu dostává pajdagogicko-pedantickým hlasem profláklého televizního dobráka Zdeňka Svěráka jediné a jednolité Pravdy, před kterou bychom se měli všichni pokorně sklonit a pozorně jí naslouchat. Nejenže to zákonitě popudí všechny kritiky, kteří budou v díle postrádat byť jen mikroskopický náznak názorové plurality, ale nepřesvědčí to ani přesvědčené přírodofily, zvědavé spíše na to, jak bude naloženo s argumenty Toho-Který-Popírá-Globální-Oteplování a jeho kolegáčků.
Druhý rozpor je zcela formální, ovšem stejně důležitý: obraz a zvuk totiž spolu ve filmu koexistují jen velmi bolestně. Kdybychom se rozhodli vychutnat si je zvlášť, získali bychom jeden velmi příjemný spořič obrazovky a jeden velmi úsměvný příklad souboje Svěrákova hlasu s poněkud toporným překladem z angličtiny, který svou krkolomností veškeré snažení o přesvědčivost a plynulost úspěšně sabotuje. Nikoliv svou vlastní vinou tak nakonec Svěrák působí jako dřevák.
Ušlechtilý záměr
Není ovšem pochyb o tom, že cesta k tomuto rozporuplnému výsledku byla asfaltována dobrými úmysly. A to přesto, že plejáda sponzorů z úvodní znělky obsahuje i takové značky jako Gucci a Yves Saint Laurent — tedy firem živících se prodáváním luxusu, který je už v principu protikladný všemu environmentálně uvědomělému
snažení (jde o nadměrnou spotřebu, kterou si nemohou dovolit všichni). Snaha zúčastněných firem udělat se lepšími je mimo diskusi, protože filmový komentář je k důsledkům globálního kapitalismu, sociální nerovnosti a spotřební kultury tvrdě kritický. Při natáčení také vzniklo dost skleníkových plynů (jde prakticky o samé letecké záběry) — ale na stránkách filmu je poznámka, že jde o carbon offset movie, tedy že za každou tunu oxidu uhličitého byly někde vysázeny stromečky. Znejisťující je až informace, že si Arthus-Bertrand už v roce 1991 založil fotoagenturu, která se na letecké snímky specializuje a která má ve své databance už přes půl milionu fotografií z celého světa. I tady ale narazíme na uklidňující informaci, že si režisér právě na zahlazení dopadů svého focení z heli-koptéry založil mezinárodní organizaci Good Planet a rozjel akci Project Carbon, která se vedle prodávání skleníkových odpustků věnuje také environmentální osvětě. A právě film Home je korunou tohoto osvětového úsilí. Tedy: kdo má zoffsetovanější svědomí, ať hodí kamenem!
Home
Filmu se nedá vytknout ani to, že by sloužil jiným než environmentálním cílům: ve srovnání s lehce narcistním Al Gorem jsou autoři zcela neviditelní, takže nějaké generování politického kapitálu nepřipadá v úvahu. Ziskuchtivý motiv odpadá poté, co se autoři vzdali autorských práv a dali film volně ke stažení na internet, a podezření, že vzhledem ke korporátnímu sponzoringu bylo třeba dělat kompromisy, vyvrací opravdu značně nekompromisní průvodní komentář. Autor a jeho spolupracovníci se nezalekli ničeho, přiznali barvu (zelenou) a rozmáchlým krajinářským videoštětcem nakreslili příběh o tom, jak člověk ničí planetu a že „na pesimismus už je pozdě“.
Rozpolcenost na entou
Přesto jsou reakce publika rozpolcené stejně jako samotný film (i tato recenze), a zcela zřejmě je tomu tak právě kvůli jeho dvojznačnosti či dvojakosti. Jedni v něm vidí zelenou agitku, která podle druhých vede lidi k potřebnému zamyšlení. Jedněm vadí Svěrákův komentář, jiným naopak pomáhá absorbovat tvrzení tvůrců filmu. Někdo obdivuje neustálé pomalé kroužení kamery a někdy sterilní, ale mnohdy čarokrásné záběry přírody i civilizačních výdobytků, někoho začne stále stejné kroužení nad povrchem po čtvrthodině iritovat, a může dokonce bez znalosti kontextu vzniku filmu uvažovat, jestli náhodou nejde o počítačovou animaci, protože je to celé takové, ehm, spektakulárně abstraktní. Ale především: divák-laik — pokud přistoupí na argumenty tvůrců — snadno propadne depresi, protože film sice tepe zlořády naší civilizace a vytváří v divácích pocit zodpovědnosti (a pravděpodobně i viny) za současný stav planety, ale nenabízí žádné okamžité a „pohodlné“ řešení. Sice se zmiňuje o nástupu alternativních energetických zdrojů a globálních vládních dohodách, jenomže jejich efekt je jednak diskutabilní a jednak do toho „obyčejní lidé“ stejně nemají moc co mluvit.
Jenomže buďme poctiví: neodráží náhodou všechna ta zmíněná rozpolcenost filmu rozpolcenost reality? Jak totiž bez spektakulárního obalu uměleckých záběrů pozemské krajiny publiku prodat nepříjemnou pravdu, na kterou není člověk dvakrát zvědavý? Byly by svižnější tempo a uhlazenější komentář funkčnější? A má smysl neustále polemizovat s ne-zelenými perspektivami, které se některé věci prostě rozhodly nevidět?
Naše redakční rozepře možná odráží tyto rozpory výrazněji, než by nám bylo milé. Je sice pěkné, že vlastně máme všichni svým způsobem pravdu, jenomže to ničemu moc nepomůže. Od globálního eko-marasmu nás stejně nezachrání jakékoli filmy ani jejich výklady, ale systematická snaha lidí katastrofální trendy změnit. Kdyby byl Home konkrétnější v tom, co pro to každý může udělat, možná by se ona ambivalentní mlha rozptýlila.
Ale taky by třeba řada diváků utekla ještě mnohem dřív. Domů, do svých soukromých Dubají.
Home, režie Yann Arthus-Bertrand, Francie 2009, 120 minut, home.spi-film.cz.
Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
Napsat komentář