Ryby ze smeťáku

Nechtěl bych žít v Tanzanii a hopkat tam o berlích po jedné noze. Poprat se s ostatními sirotky o rendlík jakési podivné šlichty a na dobrou noc si několikrát čichnout k lepidlu, aby se mi na chodníku lépe spalo. Nejspíš jednu z posledních nocí… Ale kdo ví?

Své ví určitě tanzanská vláda: ryby jsou exportní artikl číslo jedna. A tak na letišti v Mwanze dnem i nocí přistávají staré sovětské iljušiny a na talíře nás — evropských spotřebitelů — přivážejí žádané rybí maso. Je docela dobře možné, že kdyby spotřebitelé věděli, za jakých okolností se jejich večeře vyrábí, nedotkli by se jí ani klacíkem. Ne že by s tím masem bylo něco v nepořádku, na jeho kvalitu dohlížejí stejně jako kdekoliv jinde příslušní inspektoři. Jenomže země, ze které maso pochází, je zdá se prokletá. Právě kvůli tomu masu.

Rakouský režisér Hubert Sauper nám Tanzanii, dalekou zemi ztracenou v nitru Afriky, v dokumentu Darwinova noční můra přibližuje s trpělivostí indiánského stopaře. Na základě jeho filmu bychom si ji mohli představit zhruba jako smetiště na břehu jezera s letištěm uprostřed. A s jednoduchým ekonosystémem. Ano, přečetli jste si to dobře: ekonosystémem. Nikdo kromě ekologických kazisvětů už totiž nemluví o ekosystému, nic takového nepadá na váhu, jak by řekl Theodor Pištěk v pověstných filmových hádkách s Antonií Nedošínskou. Zůstali v něm chudí a nemocní lidé — a velká ryba. Zatím.

Rybí ekonomika

Jak zazní ve filmu několikrát, všechno (zlé) začalo někdy v šedesátých letech na břehu Viktoriina jezera: někdo (a není jasné kdo — vědci, obchodníci, turisti?) tam donesl kyblík s okounem nilským a vylil ho do jezera. Za necelé půlstoletí se ryba v jezeře rozmnožila asi jako králíci v Austrálii, sežrala téměř všechno ostatní a stala se lukrativním vývozním artiklem, který k jezeru přilákal rolníky z blízka i z daleka. V Africe ale pracovní místa na rozdíl od vývozních artiklů moc výhodná nejsou — s trochou odvahy lze najít pouze lukrativní témata dokumentárních filmů o rybářích, jejich vdovách, prostitutkách a sirotcích.

Špína za ploty zdejších aseptických továren provází doslova každý krok bosých nohou a ulpívá na každém zbytku jídla sebraného z kontejneru, takže velmi snadno chytíte nějakou infekci. A samozřejmě zde řádí, jako téměř všude v Africe, také virus HIV. A protože doprava mrtvol je drahá, jste-li na smrt nemocní a chcete-li být pohřbeni doma ve vnitrozemí, nezbývá než si včas koupit lístek na autobus — vyjde vás levněji než přeprava vašich ostatků.

Přeživší jedince na březích Viktoriina jezera film zobrazuje spíše než jako dělníky integrované do soustrojí globalizované ekonomiky jako živé pomníky jejích odvrácených jevů. Tanzanský rybí průmysl živí hodně rybářů, občas ale některému krokodýl ukousne nohu, občas někdo onemocní AIDS, a i když má štěstí, celodenní mokrá dřina jeho mnohačetné rodině blahobyt nezajistí. Zatímco rybáři nebezpečně loví, na pevnině kvete prostituce s vyplývajícími důsledky pro všechny zúčastněné. Logicky se zde tudíž vyskytují také party bezprizorních sirotků, potloukající se po blátivých cestách a asfaltových ulicích, živící se rybími zbytky z místních továren a čichající lepidlo z krabic od filet, aby na chodníku vůbec dokázali usnout a nakrátko zapomenout.

Filmaři postupně zblízka představují i ruskojazyčné zákazníky oněch prostitutek a zároveň piloty obřích iljušinů, odvážejících ryby na stoly blahobytného Severu, evropské úředníky, světové bankéře i šéfa rybí továrny, který exportuje stovky tun ryb denně a dělá mu starosti momentální pokles jejich světových cen. Smutný labyrint Afriky tak mrazí v zádech ještě o trochu víc, než bychom cynicky čekali.

Kdo se směje naposled…

Poselství nevtíravě angažovaného dokumentu není třeba hledat mezi filmovými okénky: jde o vykořisťování chudého Jihu bohatým Severem, o onu proklatou ekonomickou globalizaci a špatné svědomí z našeho blahobytu. Setkání tří světů — vyspělého, post–sovětského a post-koloniálního — nemohlo být více symbolické. Zarámovaná plastiková ryba v kanceláři šéfa rybárny, která umí hýbat ocasem a zpívat bezstarostný song Don’t worry, be happy, nám naznačuje, že pan ředitel — a my — si kvůli těm světovým cenám zas tak velké starosti dělat nemusíme. Evropská delegace, vychvalující na jedné místní konferenci rozvojovou spolupráci a prosperující rybí podnikání, říká jinými slovy totéž. V žoviálních, otupělých i přecitlivělých tvářích ukrajinských pilotů, jako by vypadnuvších z Dostojevského románů, se však už zrcadlí bída tohoto světa, který by neměl být jenom Darwinovou, ale naší společnou noční můrou. Přes poměrné časté melancholické záchvaty typické pro široké východní duše, to jsou ale nakonec (alespoň před kamerou) víceméně veselí a bezstarostní chlapíci. Zejména když jim na koleně sedí Eliza, místní prostitutka s taxou deset dolarů na noc. Matka ji zemřela, otec je nemocný a ona sama ani nedožije konce filmu, protože ji zabije australský zákazník.

Domorodci však veselí nejsou. Není divu. Zatímco rybí maso mizí v letadlech na sever, krajem obchází hladomor a lidé se živí hnijícími zbytky. Sauper navíc v celém filmu zdůrazňuje otázku: letadla odvážejí ryby, co však přivážejí? Přilétají prázdná? Dotázaní piloti nejprve mumlají cosi o bednách, které je v podstatě nezajímají. Pravdu se nakonec přesto dozvíme od místního investigativního novináře: letadla vozí z Evropy zbraně, pašované z Tanzanie dál na dějiště četných válek. Obchod s rybím masem tak znamená pro dotyčné dopravní společnosti vedlejšák. Bonus. Přivýdělek.

Podle místního hlídače rybího výzkumáku je ostatně válka OK. Kdysi válčil proti Uganďanům a právě ve válce se podle něj pozná, kdo je skutečný chlap. Darwin by si jenom prohrábl vousy. Kdo se tady vlastně bude smát naposled?

…jako celá A-fri-ka?

Sauperův dokument ovšem můžeme snadno shodit: vydírá nás emocionálními klišé. Všichni přece víme, že v Africe je bída, AIDS a války. A není onen smrtící ekonomický mechanismus, kvůli kterému se v kraji nevyskytuje nikdo jiný než rybáři, prostitutky, sirotci bez domova, piloti a majitel rybárny, příliš zjednodušující? Vždyť se vlastně jedná o agitku s vykořisťovanými chudáky, pupkatými kapitalisty a jejich zkaženými přisluhovači…

Jakou měl však Sauper alternativu? Mohl se pokusit vystihnout tanzanskou společnost v celé šířce jejího spektra, být vyvážený nestranný, objektivní. Mohl ukázat, že Tanzanii netvoří jen pár bídných rybářských vesniček, ale také například krásná příroda — a pro­dat své dílo třeba jako další díl do nějaké Cestománie. Mohl se také více soustředit na humanitární organizace, které se přece na takové nešťastné místo musejí vrhat jako vosy na lízátko.

Místo toho se cílevědomě soustředil na jeden problém: objevil nesamozřejmou absurditu i samozřejmou banalitu rybího byznysu a ukázal nám vedlejší a (doufejme) nezamýšlené důsledky mezinárodního obchodu a rozvojové spolupráce, ze které jsou obvykle vidět pouze výsledné naleštěné obaly v regálech marketů. Hlavní Sauperova otázka zní: Jaká síla tvaruje ony postavy a postavičky do jejich tragické podoby? Nejen v Tanzanii, ale i v jiných rozvojových zemích, které mají tu smůlu, že disponují nějakou exportně zajímavou surovinou. Není těžké dobrat se k závěru, že bez ohledu na zaměnitelné aktéry funguje systém univerzálně.

Oscara v kategorii dokumenty nakonec Sauper neobdržel, zvítězil evolučně pozitivní Pochod tučňáků. Nebyla by ale ostuda, kdyby kulturně-ideologická výloha globalizační mašinérie věnovala klíčovou cenu svému černému svědomí? Je však docela dobře možné, že titíž porotci někdy příště podobný film ocení. Proč ne, když bude jako Sauperův snímek řemeslně nápaditý, alespoň ukážou, jak jsou citliví. A moderní. Když se zrovna nedívají na svědomité dokumenty, tak třídí odpad, jezdí v autě na ekologický pohon nebo si čtou v zajímavých ekologických časopisech. A večeří zdravé rybí maso.

Dobrou chuť, Tanzanie.