S optimismem v srdci a prstenem na ruce

Zhltnout knihu během jednoho až dvou dnů se mi nedaří často. U norského prozaika Josteina Gaardera ovšem pravidelně. Nejinak je tomu i u jeho půvabné Bajky o klimatu a životním prostředí Země. Nakladatelství Albatros vydalo spolu s Annou již osm jeho titulů, připomeňme především Sofiin svět, který Gaardera proslavil celosvětově. Ústředním tématem tohoto bestselleru je láska k moudrosti — dívka Sofie se seznamuje s velikány filosofie a zjišťuje, co — překvapivě — mohou nabídnout i dnešnímu světu. Podobně motivovaná je i Anna v nové knize. Jen hlavní téma „lásku k moudrosti“ střídá „láska k přírodě“. Anna nám svým originálním životním projevem připomíná obrovskou hodnotu každého živočišného a rostlinného druhu a o kolik přicházíme při každé další ztrátě některého z nich.

Další podobnost se Sofiiným světem nalezneme v prolínání realit a vzdálených světů — u Anny vzdálených především časově. Skrze Anniny sny, představy a nakonec i denní skutečnost se jí vykresluje svět o sedmdesát let později, svět se zdevastovaným životním prostředím, svět, kde fosilní paliva jsou již dávno zakázána, ale meze byly překročeny. Každou minutu tak vymírá další druh, o čemž Anninu pravnučku Novu informují nejnovější mobilní aplikace. Svět, který trpí hladem, svět, kde miliony uprchlíků procházejí Norskem — zemí, kde na rozdíl od většiny planety ještě rostou stromy a tráva. Počet obyvatel Země klesl pod jednu miliardu, ale kvůli neustálým válečným konfliktům o zdroje to nikdo nedokáže s jistotou potvrdit.

Optimismus nadevše

Snící Anně se tak otevírá svět, v němž je její vlastní pravnučka Nova neuvěřitelně naštvaná na předchozí generace, protože chce planetu takovou, jaká byla dřív: „Chci zpátky asi milion rostlinných a živočišných druhů. Chci někdy pít čistou vodu z pramene. Chci aspoň někdy stát s prutem v řece a lovit lososy. A chci, aby skončily tyhle mokrý vlezlý zimy beze sněhu,“ obrací se na svou prababičku Annu a se zatrpklostí dodává: „Chci žít ve stejně nádherným světě, jaký sis užívala ty, když ti bylo tolik jako mně. A víš proč? Protože mi to dlužíš!“ Zázračný prsten, který ji trpělivá prababička při tomto rozhovoru předává, symbolizuje poslední šanci na záchranu.

Když se pak Anna ocitne zpět v roce 2012 jakožto šestnáctiletá dívka, uvědomí si, že ona poslední šance je právě teď. Se svým klukem Jonasem tak zakládají ekologickou organizaci a přemýšlejí nad možnostmi, jak problémy změny klimatu vyřešit.

Pohádka dopadá dobře. Čtenář zavře knihu s pocitem, že ještě není vše ztraceno, a uvažuje nad svými vlastními (omezenými) možnostmi. Spousta komplikovaných témat, jimiž je kniha napěchována, se totiž rozbíjí o denní stereotyp plný (jakkoliv důležitých) maličkostí. Ano, jistě, chceme vykonat hrdinský čin, zachránit planetu a celé lidstvo. Krom tvrdého střetu s denní realitou se ovšem musíme vypořádat i s „velkými“ otázkami typu: jakou odpovědnost jakožto jedinci neseme vůči budoucím generacím? A jak se s ní máme vyrovnat? Máme vůbec nějakou morální povinnost chránit životní prostředí nebo brát ohled na své děti? Jeden z Annou vystřižených novinových článků, jenž parafrázuje odvěké morální pravidlo, může napovědět: „Princip vzájemnosti má též vertikální dimenzi: příštím generacím čiň to, co si přeješ, aby minulá generace činila tobě.“ Anna jej přijímá za svůj a radí především nepodléhat skepsi: „Já jsem přeci optimista, Jonasi. A víš proč? Já myslím, že být pesimista by bylo nemorální.“ Pesimisté podle ní všechno vzdávají. Plná nakažlivého entusiasmu tak vychází vstříc hrdinským činům.

Na viděnou v lepších časech

Annin optimistický postoj k možnosti záchrany světa je samozřejmě zjednodušující. Kromě dosti omezených možností běžného jedince něco udělat se stavem světa si je třeba položit otázku, zda už náhodou nenastal čas skeptického realismu. Nenacházíme se už přece jen v situaci, kdy se ekosystémy hroutí a bod zlomu byl překročen? Distinkce mezi optimismem a pesimismem tak přestává být nosnou — katastrofální situace je zcela reálná a úhel pohledu na ní nic nemění. Entusiastická činorodost může být skvělá, ale možná právě onen Annou opěvovaný optimismus přehlíží hloubku problému a nevidí (nebo nechce vidět) jeho kořeny.

Budeme-li ke knize hodně kritičtí, ne zcela přesně uchopené rozlišení příčin a následků značně omezuje schopnost vyřešit problém formátu změny klimatu. Anna se totiž do velké míry pohybuje pouze na poli následků a pole příčin zůstává nezorané. Na stránkách najdeme i řadu dalších zjednodušení, především při popisech projevů klimatických změn. Na druhou stranu ovšem nemůžeme chtít po pohádkově laděné knize „pro čtenáře od 11 let“ precizní práci s pojmy. Gaarder naopak vyniká ve srozumitelné formulaci nadmíru složitých procesů jako globální oteplování či destrukce ekosystémů teenagerskému publiku.

Naděje zůstává (snad i svět)

Knize lze samozřejmě vyčítat i poměrně otevřené eko-agitátorství — pojďme zachránit svět, máme přece poslední šanci! Ovšem ve srovnání s dalšími tituly pro dospívající čtenáře patří Anna mezi ty, jež jim dokážou předat alespoň něco smysluplného. V knize vykreslená představa světa za sedmdesát let sice dosti děsí, stále však můžeme sympatizovat s Anninou nadějí a doufat v (možná) poslední šanci, kterou představuje dnešní generace dospívajících.

Jeden zázračný prsten na záchranu světa asi stačit nebude, ale zástupy zodpovědných světoobčanů 21. století by možná mohly. Nezbývá než doufat, že na tuto knihu narazí co nejvíce zodpovědných rodičů…

Jostein Gaarder: Anna (Jaký bude rok 2082?). Albatros 2014, 187 stran. Další knižní recenze najdete zde.