Sedmé generaci na cestu

Mám tak trochu pocit, že někdejší nemalý porevoluční zelený „kapitál“ vzal časem za své ne nepodobně kdysi nikterak malému „černému“ kapitálu církví. Jistě, takto se postupně vytratil i tehdejší – ještě větší – morální kapitál disentu. Nebýt patřičně dlouhého a aktivního prezidentství Václava Havla, vytratil by asi se mnohem dřív.

Ale zpět do zeleně. Proč se někdejší triumfální start se setrvale mediálně přítomnými tvářemi Bedřicha Moldana a Josefa Vavrouška dostal postupně mimo běh hlavních věcí, do kanceláří čím dál méně známých a méně populárních „zelených ministrů“ a jejich nudných úřednických a odbornických kabinetů? Těžko říct. Patrný ústup „zeleného hnutí“ z někdejšího centra zpět na okraj je v podivuhodném kontrastu se „zeleným byznysem“, kterému se víc a víc daří. Někdejší znělá „zelená platforma“ postupně zmizela pod haraburdím nových a nových paragrafů, nejdříve národních a pak i evropských. Nikdo se už v ničem nevyzná, představa nějakého směru či hnutí s relativně jasnými a srozumitelnými pravidly, idejemi, názory, cíli a předpoklady je už nějakou dobu ta tam, zbyla jen narůstající houšť pravidel a protipravidel, ve které se už možná nevyzná ani průměrný znalec. Byl-li kdysi Temelín relativně „srozumitelný“, Šumava už byla (a je) srozumitelná méně, a vleklé komplikace kolem výstavby dálnice D8 zelenému hnutí také sympatií nepřidaly. Jako by se z někdejších mladých nadšenců „ve flanelkách s vyhrnutými rukávy“ stali časem hašteřiví opozičníci, kteří si už mohou o širší (a hlubší) podpoře z řad nelhostejné veřejnosti nechat jenom zdát.

Někde se stala chyba, plavidlo zelené filosofie jakoby najelo na mělčinu. Po někdejším širším společenském (neřku-li politickém) konsensu je veta, zelení (svým prosociálním směřováním tíhnoucí přirozeně k levici) se zapletli s pravicí, čímž si definitivně rozmazali do té doby určitý sociálně-politický „profil“, který jim umožňoval opřít se i o nadnárodní tradici (hlavně německou). Zapletením se s jednou z nejnešťastnějších porevolučních vlád (páně Topolánka a spol.) jakoby vzalo za své i to málo, které ještě zeleným zbývalo. Ale nemá smysl fňukat nad rozlitým mlékem, už se stalo.

Jak dál? Bolestně chybí nějaká odrazová publikace, která by pospojovala dosud izolovaně působící skupiny i jedince, kterým „zeleň světa“ není lhostejná. Kdo by byli autoři takového „Zeleného manifestu“? No nikdo jiný než Keller, Kohák a Bělohradský, kteří se aktuálně přimlouvají za nezánik 7.G; jejich hlas má tradičně sílu a přesvědčivost. Odtud by měl vyjít impulz obnovy ve filosofickém slova smyslu (naturfilosofové typu Josefa Šmajse či „mystiků z Viničné“ – jinak vynikající Zdeněk Neubauer, Zdeněk Kratochvíl a spol. – jsou pro gró populace přece jen složití a nepříliš známí). Jedním z nejzajímavějších a mediálně i slušně zavedených „zelených zdrojů“ je koncept dobrovolné skromnosti Hany Librové. Obě její knihy zmizely z knihkupeckých pultů v době opravdu krátké a myšlenky, jež se v nich objevily, by si zasloužily mnohem hlubší reflexi než řetězy z Temelína či ze Šumavy (i když patřím mezi sympatizanty tamějších aktivistů). Doktrína dobrovolné skromnosti je (podle mne) klíčové téma  k vzájemně zajímavému dialogu s křesťany, kterým jinak všeliké vynášení přírody nepříjemně připomíná někdejší pohanství.

Možná je na čase, aby ekologie odložila „zelený“, konfrontační „mundůr“ a oblékla střízlivou a civilní róbu zastánců (nejen) lidských práv a etablovala se jako angažovaná etika, která nečiní rozdílu mezi slušným chováním jak k (ne)živé přírodě, tak k člověku a jeho světu. Není náhodou, že žijící legenda ve světě lidských práv, Václav Havel, má ve svých volebních preferencích trvale jasno a znovu a znovu vsází na zelenou. Nestálo by za to popřemýšlet o styčných bodech lidských práv a sociální ekologie? Nic proti aktuálním komentářům proti kdejakému protipřírodnímu nešvaru, ale to je málo a k patřičně výraznému profilu ofenzivního dobra to nestačí. Je víc než škoda, že ve vašich výtečných rozhovorech s vesměs velmi zajímavými lidmi chybí rozhovor s tím (řekl bych) nejzajímavějším – právě s Václavem Havlem, který nedávno v MF Dnes znovu potvrdil svou setrvalou prozelenou orientaci. Tohle ale jistě není ze strany 7.G nějaké opomenutí; získat možnost rozhovoru s exprezidentem bylo vždy velmi obtížné a dnes je to téměř nemožné. (Máte pravdu – pozn. red.) 

Klíčem k revitalizaci zeleného hnutí a jeho případnou hlubší transformaci v hnutí nějak barevnější (ve smyslu „pestrých“ Hany Librové) je hlavně a především sázka na „tažné osobnosti“ a to jak doma, tak ve světě. Řekl bych, že hlubší reflexe amerických píšících enviromentalistů (od Henryho Davida Thoreaua po Gary Snydera) není od věci; a příběh Chrise McCandlesse (respektive divočiny vůbec) byl v Sedmé generaci „vyřízen“ příliš krátce a rozhodně, zasluhoval by si mnohem zasvěcenější a obsáhlejší rozpravu. Téma divočiny dokonce absentuje (v levém sloupci) i na vašich webových stránkách; jistě, jde o už poněkud odlehlou romantickou reflexi, ale nejen že ne neživou, nýbrž setrvale přitažlivou a emočně nabitou. Podobně krátce a pokud vím, tak i jednorázově (nikoli, dvourázově, zde a zde – pozn. redakce) byl „vyřízen“ ekoskeptik Bjørn Lomborg, což je škoda (a to nejen proto, že jej má, jak se nechává slyšet, setrvale na nočním stolku náš pan prezident). Vůbec se nedostává nějakých konfrontačnějších diskusí – výjimkou (skutečně zdařilou) byla debata Mojmíra Vlašína s Radomírem Mrkvou. V tom bych pokračoval – a (případně i) přitvrdil.

Možná, že ekologie jako hnutí má budoucnost jen jako sociální ekologie, tedy přemnohé angažmá za život plnější, celistvější a souvislejší, a to ve všech jeho podobách. Život je „zelený“ sám o sobě (nikdy nebyl jiný), je třeba jej nahlédnout skrze pestré spektrum jeho jak individuálních, tak sociálních adaptací, respektive asimilací a akomodací. Tudy – možná – vede cesta. A nebo ne?