Šéfkuchaři paradoxů

Věci nejsou takové, jaké se zdají být — a publicisté z masových médií jsou zde od toho, aby masám otevřeli oči. A pobavili. Umění najít za nějakou zdánlivě jednoduchou věcí paradox se proto cení a stránky s novinovými komentáři jsou odhalených paradoxů plné. Je to šťavnatá duchovní strava, snadno se vaří a ani nemusí být vyvážená.

Například dávat ropáka pořád Klausovi, stavitelům dálnic či jednorázovým smolařům typu Katky Neumannové je prý podle Martina Weisse (LN 25. 4.) nuda — mnohem lepší by bylo dát ho Bursíkovi, který prosazuje biopaliva, a tím i světový hladomor. Ó la lá! Představa hlavního představitele českých ekologů přebírajícího antiekologickou cenu je neodolatelná a argumenty tak krásně sedí: Martin Bursík skutečně biopaliva prosazuje, biopaliva asi skutečně zvyšují cenu jídla a drahé jídlo skutečně v chudých zemích způsobuje hladomor. Čtenářům nezbývá než se cynicky ušklíbnout: pokud mu ekologové ropáka dají, přiznají se tím k vlastní schizofrenii — a pokud ne, přiznají se k tomu, že ve vražedných biopalivech jedou s ním.

Problém paradoxů je v tom, že se dají najít všude — a že se navzájem vyvracejí. Schválně řekněte: dávat ropáka zrovna tomu, kdo chce ropu v palivových nádržích něčím nahradit — no není to paradoxní? Paradoxně největší problém je totiž v tom, že ve skutečnosti nikdo neví, nakolik se na růstu cen podílejí právě biopaliva a nakolik jiné faktory.

I když nám tyto jiné faktory Martin Hekrdla (Právo 13. 5.) vyjmenuje (jedná se o „zvýšené množství solventních Číňanů s chutí k jídlu“, cenový ropný šok a zákon nabídky a poptávky), aby pak dospěl k závěru, že za to nemůžou Číňani, ale spekulanti s potravinami, pro které — tady cituje prezidenta Agrární komory Jana Velebu — „začíná být zemědělství velmi zajímavé“, paradoxně toho nevíme víc než předtím. Jednotlivé faktory seřazené za sebou na řádcích novinového sloupce totiž vypadají jeden jako druhý. Jejich váha je neviditelná. Jsou důležitější zbohatlé masy obyvatel někdejších zemí třetího světa, biopaliva nebo spekulanti? A komu máme věřit? Bursíkovi? Velebovi? Hekrdlovi? Weissovi?

Teoreticky bychom se měli z médií dovědět vždycky to nejdůležitější. Prakticky o tom, co je důležité, rozhodují autoři a editoři. Čtenáři zase rozhodují, zda o tom, co je důležité pro ně osobně, píší Lidové noviny, Právo anebo třeba Sedmá generace. Anebo se prostě jen tak jednoduše nechávají bavit paradoxy, které před nimi komentátoři vytahují jako králíky z klobouku.