Semínka: hybridní, nehybridní, původní?

23. června 2021 /
foto: congerdesign, Flickr.com
Vedle kvality půdy, vhodné polohy, dostatečné zálivky a slunečního svitu zajímá zahrádkáře a zahrádkářky také to, co vysévají. Málokdo ví, že Česko má ve světě pověst jednoho z nejspolehlivějších dodavatelů osiva na světě. Mimo to ale existují i komunitní semenářská společenstva, která se snaží spíše uchovat původní odrůdy, než dosáhnout zisku. Naštěstí je v Česku možné obojí.

Co si pamatuju, měli jsme doma na vesnici vždycky víc semínek, než jsme byli schopni vysít. Jako malou mě táta učil, jak nejlépe zasít ředkvičky a jak mrkev na předzahrádce zarovnat do řádků jako podle pravítka. S dětstvím mám spojený i obraz beden s papírovými sáčky, ze kterých se vysypával hrášek na lino v komoře. A později v pubertě jsme si přivydělávaly tím, že jsme balily patnáct dýňových semínek do barevných sáčků, lepily, počítaly po deseti a skládaly do krabiček po stovce. To všechno díky mojí mámě, která se semínkům věnuje více než třicet let, vystudovala taky kvůli nim vysokou školou a jezdí po světě na konference.

Při studiu environmentalistiky jsem narazila na problémy zemědělců rozvojových zemí, které velké zemědělské koncerny nutí k závislosti na dodávkách specifických odrůd semen, na hnojivech a postřicích. Nebo na permakulturní principy, které podporují původní, šlechtěné odrůdy a sběr jejich semen. Následovaly moje první pokusy o zavedení permakulturních prvků, o pahorkové záhony, na kterých se mrkve měly mít rády s rajčaty. Nikdy mě ale nenapadlo, že by mohl existovat konflikt mezi konvenčními zahrádkáři a těmi přírodními z hlediska osiva i v Česku. Existuje vlastně?

Česká republika patří díky své dlouhé šlechtitelské tradici k producentům osiva s nejlepší pověstí na světě. A to díky kvalitě osiva a způsobu kontroly, danému zákony a vyhláškou, jejímž účelem je chránit spotřebitele před problémy s neklíčivým, nemocným nebo druhově i mechanicky nečistým osivem. Toto všechno je podle českého státu potřeba udělat pro dosažení dostatečně vysokých výnosů a ochranu zemědělců i zahrádkářů před kontaminací škůdci a chorobami.

Test klíčivosti na jaře 2021 (tykve mají dobrou klíčivost 5–8 let), foto: archiv Kateřiny Horáčkové.

Vědomá volba?

Tady nastává ten zásadní moment. Pěstitelé a zemědělci nakupující u českých (nebo i zahraničních) semenářských firem si vždy mohou zvolit, zda vyberou, či nevyberou hybridní odrůdu (označenou F1), která v další sezoně po sběru semen nebude mít stejné vlastnosti, a tak budou muset semena kupovat znovu. Výhodou je větší výnos a například specifická barva a chuť, nevýhodou vyšší finanční náročnost. Zákon vyžaduje označení hybridních odrůd viditelně i na pytlíčku v obchodě. Nejčastěji jde o rajčata, papriku a okurky. Z dalších pak o kukuřici, cukrovku, kapustu, pekingské zelí, petunie, které jsou už dnes převážně hybridní. Nehybridní je zase často cibule, ředkvička, salát nebo hrášek.

Jak říká Kateřina Horáčková z Permakulkury.cs, která se praktickému semenářství věnuje více než deset let, kvůli tlaku velkých semenářských koncernů pěstitelé přišli o právo uchovat si semena legálně. Horáčková patří do komunity, která pomáhá pěstovat semínka rakouské semenné bance Arche Noah (o její české obdobě Gengel viz box pod článkem) s cílem, aby původní krajové odrůdy semínek přežily. Kateřina považuje za velký problém skutečnost, že zdejším zahrádkářům chybí informace o tom, kde bylo konvenční semínko vyšlechtěno a vyzkoušeno.

„Je zcela běžné, že osivo prodávané českou firmou vypěstoval někdo v Bulharsku. Je pak na fotce krásné, ale v jiných klimatických podmínkách takového vzhledu ani výnosu není možné dosáhnout,“ vysvětluje. Například pro vyšší, a tedy studenější a mnohdy vlhčí polohy se semínko vůbec hodit nemusí. Proto preferuje krajové odrůdy. Pokud zná člověka, který ji vypěstoval, může si podle svých slov zjistit, jaké mikroklima u něj vládne, a vybere si jednak kýženou odrůdu, a jednak lokalitu původu, která se nejvíc podobá té na její zahradě.

To potvrzují i zkušenosti Barbory Hertlové žijící v kopcích nad Jindřichovem u Hranic na Moravě. Permakulturní semínka si zajišťuje už mnoho let, sama si také svoje pěstuje a říká, že její výše položená přírodní zahrada potřebuje více teplotně odolné osivo. „Například u rajčat vysévám odrůdy běžně prodávané, až na výjimky u nás dozrávají až v září nebo vůbec nedozrají — trpí plísní, puknou a uhnijí, nebo vůbec nestihnou dozrát a spadnou. Z permasemínek ale není problém už v srpnu trhat. Bydlíme vysoko a hnojím jen jíchou, takže to chce vážně odolné odrůdy. Ale zatím jsem jich tu vyzkoušela jen cirka pětadvacet a každý rok dám osvědčené z permasemínek a pak zkouším dvě, tři konvenční,“ popisuje svoji zkušenost zahrádkářka. Dodává také, že ty přírodní odrůdy mají vždy nižší klíčivost.

Bob zahradní, Klatovy, stará krajová odrůda od Gengelu. Foto: archiv Kateřiny Horáčkové.

Lebeda kontra salát

Marek Kvapil (viz rozhovor v 7.G 6/2015) z iniciativy Potravinové zahrady popisuje hlavní rozdíl mezi konvenční semenářskou produkcí a permakulturním osivem těmito slovy: „Výhodou permasemínek je, že si je pěstitelé mohou sami množit, jsou totiž nehybridní a oproti hybridním F1 osivům si uchovávají své vlastnosti i v dalších generacích. Pěstitelé tak mohou ušetřit za nákup osiva a mohou být nezávislí na tom, zda je, či není osivo nějaké odrůdy zrovna dostupné. Od většiny v České republice komerčně dostupných osiv se permasemínka liší také tím, že při jejich výrobě nejsou používány žádné chemické postřiky. A jsou stoprocentně lokální, pěstované u nás, zatímco většina českých osivářských firem si mnohá osiva nechává pěstovat například v Číně či jinde v zahraničí, kde jsou lepší podmínky nebo levnější pracovní síla,“ vysvětluje. Sám se stal státem registrovaným osivářem, a tak může legálně prodávat semínka registrovaných odrůd nebo registrovat ty podle svých slov nejzajímavější odrůdy.

V posledních letech se také množí semínkovny či semínkové banky, ale v posledních měsících přibývají i e-shopy, ve kterých semínka nemusejí být ověřená. Horáčková upozorňuje, že už narazila na e-shopy, které jedou na trendu permakultury, ale některé jen přebalují běžně dostupné osivo, u jiných zase není jasný původ semínek. V době pandemie také vznikají e-shopy s čínským osivem, protože poptávka stoupá. Na tom, že je to problém, se Horáčková shodne se státním úřadem. Ústřední kontrolní ústav zemědělský však všechny kontrolovat nestíhá.

Horáčková už více než deset let učí zájemce a zájemkyně, jak si vypěstovat vlastní semínka. Vypráví mi o jednoduchých a složitějších postupech, mezi které řadí například opylování. „Zásada zní, že pokud od někoho dostanu semínka, musím znát jejich původ. Už se mi stalo, že jsem dostala semínka nějaké lebedy, i když to měl být salát. Což velký problém není, ale u okurek a dýně například postupné hořknutí plodů znamená vyšší a vyšší jedovatost,“ přibližuje své zkušenosti.

Pod dohledem státu

I když u mnohých přírodních zahrádkářů možná vyvolává státní kontrola těchto činností obavy, není k nim důvod. Osivo zeleniny a květin, které se neobchoduje, státní kontrolu vůbec nezajímá. „Problematický je pouze prodej takového osiva. Lidé si totiž často neuvědomují, že nezkontrolovaná semínka a sadba, ať už česká, nebo dovezená ze světa, mohou do půdy přinést nemoci a škůdce, které jim znemožní na ní cokoliv pěstovat. Známý je například případ z 90. let, kdy se na Vysočině vysadily sadbové brambory napadené rakovinou brambor a deset let se na té půdě brambory nedaly pěstovat, což byl pro bramborářskou oblast velký problém. Nebo hodně problematický je například česnek, ve kterém se může přenášet háďátko zhoubné, které se velmi rychle množí a zamoří půdu,“ objasňuje Vladislava Gregorová, vedoucí Národní referenční laboratoře pro zkoušení osiv a sadby Praha.

foto: Joshua Lanzarini

Podle ní je znalost vlastností hybridního osiva obecně známá. Běžná zemědělská produkce jde po vyšším výnosu, větších plodech nebo speciální chuti a barvě, protože si to pěstitel nebo jeho zákazníci přejí. „Navíc například pivovarníci a pekaři se zajímají o takzvanou odrůdovou čistotu, a proto mají velký zájem o vyšlechtěné osivo na výrobu sladu, což je to nejkvalitnější a nejprověřenější,“ vysvětluje Gregorová.

Upozorňuje také, že země jako například Čína pravděpodobně jsou aktuálně největší dovozce škůdců do České republiky. „Například virus ToBRFV napadá rajčata a v důsledku toho se likvidují celé skleníky, protože v přírodě nejsou organismy, které by si s takovou nemocí dokázaly v delším čase přirozeně poradit,“ uvádí Gregorová.

Díky státní kontrole je zaručeno, že semínka, která si koupíte v Česku, klíčí. To, že je někdy vzhledem k například špatné kvalitě půdy, ztíženým podmínkám a počasí potřebují zemědělci chemicky chránit a hnojit, je věc jiná. Pro každý druh (salát, ředkvičky nebo fazole) jsou zákonem stanovené normy, které navazují na ty evropské. Normy celosvětové ale neexistují. Od roku 1924 však funguje mezinárodní organizace ISTA (International Seed Testing Association), která určuje metodiku pro zkoušení osiva.

A jak si takový test klíčivosti reálně představit? Například padesát přesně napočítaných semínek na vlhčeném filtračním papíře vyklíčí v laboratorních podmínkách čtyřikrát, a pak se vypočítá procentuální výsledek, úspěch klíčivosti, který musí dosáhnout určité hodnoty.

Slavný semenářský národ

Čeští pěstitelé a pěstitelky jsou ve výběru semen spíše konzervativní. Desítky zdejších malých i velkých semenářských firem nasytí nejen domácí poptávku, ale osivo i vyvážejí. Zajímavým trhem pro traviny je například Francie, pro jiné druhy zase Ukrajina.

Konzervativnost se projevuje i v přístupu státu ke GMO plodinám. Pěstovat se v tuzemsku  mohou pouze u druhů, které povoluje registr. Zákon víc nedovoluje. Navíc ani není zájem. „Kontroluje se toho více. Pravidelně se dělají kontroly například u dovezené kukuřice a sóji,“ sděluje Gregorová. Registr obsahuje seznam geneticky modifikovaných organismů, s nimiž je možné nakládat na základě povolení od ministerstva životního prostředí.

Čočkofazol (vlčice), foto: Gengel.cz.

Pokud někdo chce osivo prodávat, musí mít doklad o jeho kvalitě. Je rozdíl v tom, jestli je člověk překupník, nebo osivo produkuje, což pak vyžaduje registraci dodavatele osiva nebo šlechtitele, kde, jak přiznává Gregorová, nelze zákonem nastavené podmínky jednoduše obejít. Jedná se o zápis odrůdy do Státní odrůdové knihy, plochy oddělené pro dvou- až tříleté zkoušky, získání potřebných dokumentů. „Zkoušky ve dvou státních laboratořích pro kontrolu osiva a sadby jsou naceněné podle sazebníku, na webu Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského, kde si pěstitelé můžou zaplatit zkoušku klíčivosti, vlhkosti, pravosti i čistoty odrůdy a zdravotního stavu osiva. Pak existují soukromé laboratoře zelinářských firem, ale ty testují osivo ve své produkci, tedy například v těch barevných sáčcích v obchodě,“ uvádí Gregorová.

Například v době pandemie semínka citelně zdražila, ale při letmém dotazu na zaměstnankyni jedné z moravských semenářských firem se potvrzuje, že vyšší marži si dali obchodníci. Cenu semínek samozřejmě může ovlivnit suchý nebo vlhký rok, zásadní je to však zejména pro velkopěstitele, což pak v důsledku ovlivňuje například cenu chleba. Jinak cenu konvenční produkce tvoří jen nabídka a poptávka.

„Jsou lidé, kteří sbírají semínka chráněných rostlin a dělají neocenitelnou práci pro přírodu, protože je to způsob, velmi pracný a zdlouhavý, jak vrátit ohrožené druhy tam, odkud vymizely. A i luční směs pak nelze prodat za jakoukoliv cenu, opět musejí být zákazníci,“ uzavírá Gregorová.

Otázku, zda je šlechtění proti přírodě, nechám čtenářům a čtenářkám k přemýšlení. Shoduji se s Kateřinou Horáčkovou, že permakultura se stává trendem, na který se nabalují lidé, kteří nevědí, že nejde jen o nehybridní osivo, ale o celý přístup k zahrádkaření, potažmo k životu. Obě doufáme, že pro ty, kteří se chtějí věnovat pěstování vlastních semínek dlouhodobě, to může být startovací bod. I když skutečná permakulura bude vyžadovat více než si jen koupit semínka v pytlících s touto značkou. Naštěstí pro zájemce a zájemkyně existuje celá řada informací, kurzů a příležitostí k setkávání, které jim mohou pomoci odhalit nefér praktiky.

Kontakt: gregorova@sedmagenerace.cz.

Gengel je obecně prospěšná společnost usilující o uchování starých, krajových, rodinných a podobných odrůd jakožto našeho společného kulturního dědictví. Ve spolupráci s dalšími dobrovolnými uchovateli nabízí tyto odrůdy veřejnosti. Cílem je, aby se s nimi veřejnost mohla seznámit, pěstovat je, využívat jejich plodů, semenařit je a uchovávat, a přijmout tak svou odpovědnost za jejich další osud. Abychom společně tyto odrůdy, které vytvořily a nám nezištně předaly předchozí generace, dnes pěstovali, pečovali o ně a opět je stejně tak předali následujícím pokolením.

Jeden komentář: “Semínka: hybridní, nehybridní, původní?”

  1. Zdeněk napsal:

    Super článek, děkuji.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2022 vychází v 2. polovině prosince.