Stébla, semínka a prst pana Fukuoky

Pěstování obživy přírodě blízkým způsobem se snaží rozvíjet celá řada různých směrů, škol a proudů. Zakladatelem a hlavním představitelem jednoho z nich je japonský rolník a filosof Manasobu Fukuoka. O své celoživotní cestě k přírodnímu zemědělství vydal před téměř čtvrt stoletím, v roce 1975, knížku Revoluce jednoho obilného stébla. Čtenáři na Slovensku a v Čechách se s ní mohli seznámit prostřednictvím překladu (M. Fukuoka: Revolúcia jednej slamky, Nadácia zelená alternativa, Piešťany 1996).

Knihu je možné získat v alternativních knihkupectvích a distribučních sítích. Díky tomuto překladu mohly myšlenky pana profesora Fukuoky ovlivnit i slovenské a české zájemce o přírodní zemědělství. Následující recenze se pokouší o shrnutí principů zemědělských metod popsaných v knize především na jejich možné použití ve středoevropských zahradách. Vědomě se proto dopouští zploštění podstaty Fukuokovy výpovědi, která je nejen rolnickou příručkou, ale zároveň i zrcadlem jeho vlastní duchovní cesty.

Myšlenka přirozeného zemědělství

Jednoho dne šel mladý fytopatolog Fukuoka kolem opuštěného rýžového pole. Nehospodařilo se tu již mnoho let, a přesto skrz spleť plevelů a stařiny prorážela stébla mladé rýže. Nikdo ji nevysel na pečlivě připravený výsadbový záhon, nepřesázel na pole, nezaplavil pole, neplel ji a přesto se jí očividně dařilo. Mladý Fukuoka byl v té době duchovně otevřený poznáním skutečnosti, kterou se sám pokouší vyjádřit slovy: „Lidstvo není vůbec nic. Nic nemá pravou skutečnou hodnotu a každý čin je zbytečnou bezvýznamnou snahou.“ Tyto dvě okolnosti přivedly mladého vědce zpátky do rodné vesničky, aby na otcových pozemcích zkusil pěstovat rýži a stromy přirozeným způsobem. Svou metodou zemědělství „bez práce“ se snažil napodobit přírodu, nechat rostliny a živočichy polí a sadu vyvíjet se co nejpřirozeněji bez tvrdých zásahů rolníka. Fukuoka zároveň s přechemizovaným konvenčním zemědělstvím neodmítal i tradiční japonské zemědělství, zdálo se mu jen zbytečně pracné.

Při hledání přirozeného způsobu hospodaření se musel potýkat s nekončící řadou neúspěchů a, jak sám říká, stal se nejlepším japonským odborníkem na pěstitelské nezdary. Ve svém přesvědčení, že se plodiny nemají pěstovat, ale mají růst samy od sebe, zničil v otcově sadu několik set citrusových zákrsků přísných tvarů. Přesto se nevzdal. Žil sám v malé chatce na kopci nad zátokou Macujama. Vesničané jej považovali za podivína. Celá léta neúnavně pozoroval, zkoušel a žil z plodů Země, až konečně mohl po několika desetiletích prohlásit: „Toto je přirozený způsob.“

Čtyři principy

Metoda pana Fukuoky spočívá na čtyřech principech. Všechny vycházejí ze zásady nedělat nic, co by bylo možné za určitých podmínek vynechat. Fukuoka nezkoumal, jak co udělat, pídil se naopak po tom, co vše je ještě možné neudělat, abychom se přesto dočkali úrody. Tomu odpovídají definice jeho čtyř principů:

1. Nekultivace
2. Nepoužívání žádných umělých hnojiv ani dopředu připraveného kompostu
3. Neodstraňování plevelů herbicidy ani kultivací
4. Nezávislost na chemikáliích.

Práce při hospodaření na rýžovištích se pak vlastně omezí na setí a přípravu jílem obaleného osiva, sklízení a rozhození slámy po poli.

Zastavme se u čtyř Fukuokových principů podrobněji. Princip nekultivace vychází ze skutečnosti, že převrácení půdního pokryvu orbou je nepřirozený a velmi razantní zásah do půdního prostředí. Co bylo nahoře, octne se dole, všechno promícháno jedno v druhém. Půdní organismy milující teplou a vzdušnou vrstvu při povrchu se dostanou do studené a mokré hloubky. Ty, co mají rády hloubku, vysychají při povrchu. Namísto povrchové vrstvy hrabanky odumřelých stébel a humusu je dešti a slunci vystavena hlinitá vrstva, kterou déšť utluče do podoby tuhého škraloupu. Zhorší se tak přístup vody i vzduchu do půdy.

Většina rostlin takový zásah nepřijme a k radosti oráče rychle zmizí. Opakovaná destrukce posloupnosti povrchových vrstev půdy vyhovuje pouze rostlinám s velkým množstvím trvanlivých semen a nebo s velkou spoustou množivých oddenků. Orbou tak na poli zvýhodňujeme rostliny typu podláku, pýru nebo ježatky kuří nohy.

Namísto následných opatření na zlepšení půdního horizontu dalším kypřením a vyhlazovací války proti úporným plevelům navrhuje Fukuoka postupný přechod k vyváženému stavu prostřednictvím navracení slámy na pole v podobě rozptýleného mulče a podsevem obilninám nekonkurujícími rostlinami, jako je třeba jetel plazivý. Nepřevracením půdy se nedostávají na povrch nová a nová spící semena agresivních plevelů a mohou se postupně uplatnit přijatelné doprovodné rostliny.

Vysetá semena obilí a jiných plodin nechává Fukuoka ležet na povrchu. Nezahrnuje je. Před ptáky chrání semena mulč, kterým propadnou až k povrchu půdy. V některých případech semena chrání obalem z jílu.

Princip nehnojení sleduje přirozené podmínky v tom, že za normálních okolností nebývá půda obohacována o rychle rozpustné minerálie, ani se do ní nezpracovává odjinud dovážený hotový kompost a hnůj. Povrchová vrstva opadanky a různých rostlinných zbytků slouží jako jakýsi plošný kompost, který, obohacený o zbytky živočichů a jejich výkaly, jiní živočichové (žížaly, krtci, hraboši, kuři nebo prasata) promíchávají s povrchovou vrstvou hlíny.

Princip nehnojení vychází z poznatku, že půda ležící ladem ve většině případů trvale zvyšuje svoji úrodnost. Vytvoříme-li na poli vhodné podmínky, můžeme se dobrat k tomu, že se úrodnost bude postupně zvyšovat i přes to, že určitou část vyprodukované rostlinné hmoty do koloběhu nevracíme. K nahrazení ztrát dusíku používá Fukuoka podsev dusík vážícími rostlinami, především jetelem plazivým. Navíc na pole občas vpouští kachny nebo rozhazuje v minimálním množství drůbeží trus. Ostatní potřebné prvky rostliny pana Fukuoky získávají nejspíše postupným rozkladem podloží. Z větších hloubek se k povrchu dostávají díky hlubokokořenícím rostlinám, jako je třeba ředkev Daikon.

V obvyklých podmínkách na monokulturním poli by nejspíš časem došlo k vyčerpání některých živin potřebných pro růst hlavní plodiny. Pan Fukuoka však kromě každoročního střídání ozimého ječmene a letní rýže nechává na polích růst několik desítek dalších rostlin. Kulturní plodiny rostoucí v přirozené směsi „zeleného hnojení“, „plevelů“ a „vazačů dusíku“ připomínají spíše louku než monokulturní pole.

Princip neodstraňování plevelů má zvláštní význam, neboť ruční odstraňování plevele patří k nejhorší dřině tradičních japonských rolníků. Zanecháme-li však kultivace, změní se postupně složení plevelů a jejich růst lze kontrolovat daleko jemnějšími metodami. Důležité je pochopit, že nejde o vyhlazovací válku, ale o snahu dosáhnout stavu, kdy plevel neznemožní růst pěstovanému obilí. Takzvané plevele se pak mohou stát nepostradatelnými souputníky vypěstovaných rostlin, které zlepšují úrodnost, dodávají dusík a chrání půdu před náletem invazních plevelů.

Důležité je, aby pěstované rostliny měly nad mírnějšími plevely nekultivovaného a nehnojeného pole náskok ve vývoji. Fukuoka proto podsévá rýži do stojícího zralého ječmene a ječmen seje do rýže. Křížem krážem rozhozená sláma sice přeruší růst plevelů na posekaném poli, ale obilná stébla ji mohou prorazit. Další významnou pomůckou je několikadenní zaplavení jinak suchého rýžoviště vodou, která v době růstu mladé rýže potlačí růst jetele a plevelů.

Běžně používané kultivační způsoby boje proti plevelům se často míjí účinkem, protože na jedné straně zlepšují podmínky pro klíčení semen jednoletých a trvalých plevelů a na straně druhé rozsekáním oddenků a kořenů vytvářejí stovky nových sazeniček plevelů vytrvalých. Na nekultivovaném poli se navíc neprobudí semena jednoletých plevelů, která v ohromných spoustách přelehávají v hlubších vrstvách půdy.

Princip nezávislosti na agrochemikáliích vychází z poznatku, že příroda žádné umělé chemické látky nepoužívá, a přesto v ní rostou pestrá společenstva mnoha rostlin. Bohužel právě hromadné používání pesticidů na polích a v zahradách může způsobit, že se jinak neopodstatněný strach z totálního zničení úrody stane hrozivou skutečností. Narušená přírodní rovnováha uměle vychylovaná clonou z chemických látek je tudíž daleko náchylnější ke vzniku hmyzích, houbových nebo třeba hraboších kalamit, které by ve vyváženém prostředí měly daleko mírnější průběh.

Rolník, kdysi poměrně nezávislý, se užíváním agrochemikálií dostává do začarovaného kruhu absurdní závislosti. Postřikuje své rýžoviště v plynové masce účinným herbicidem, aby si ušetřil práci s pletím – musí ale pracovat více, aby si chemikálie mohl koupit. Umělá hnojiva sice zvyšují úrodu, ale zvyšují i náchylnost pěstovaných rostlin k chorobám a škůdcům, proti kterým je potřeba použít ještě účinnější chemikálie. Vysoce účinné pesticidy vyhubí přirozené nepřátele odolnějších a početnějších škůdců, ti se více šíří a tím se vyvolává potřeba použít další, dosud nepotřebné postřiky.

Dokonce i na hotové výpěstky se používá celá řada chemikálií. Jedy a vosky na posklizňovou úpravu citrusů, aby se zvýšila jejich atraktivnost a trvanlivost. Zároveň se tak běžnému sadaři prakticky znemožňuje prodat své výpěstky bez nákladného ošetření. Chemikálie postupně rozkládají přirozené vztahy mezi půdou, zvířaty a rostlinami, rolníkem a spotřebiteli, stejně jako rozežírají jejich vnitřnosti.

Sad a zahrada pana Fukuoky

Doposud se řeč vedla hlavně o rýžovištích, v japonských subtropech přes zimu osívaných ječmenem. Čtyři principy Fukuokovy „metody“ lze použít i v sadě a při pěstování zeleniny. Manasobu Fukuoka obhospodařuje kromě padesáti arů rýžovišť i pět hektarů mandarinkového sadu na vrších nad zátokou Macujama. Jak sám říká, pečuje v sadě spíše o úrodnost půdy, než o ovocné stromy. Ty od mládí nechává růst v přirozeném tvaru, spolu s přimíšenými, dusík vážícími akáciemi. Podrost v sadu tvoří hustý koberec dosévaného jetele a vojtěšky, s divokým kapradím, „plevelem“ a vysévanými i zplanělými druhy zeleniny.

Mišpule, citrusové a další ovocné stromy nechává Fukuoka růst prakticky bez zásahů do, obvykle vysokého, přirozeného tvaru s jedním hlavním kmenem. Problém spatřuje v tom, že stromky bývají řezem a zastřihováním kořenů narušené už v ovocné školce. Chceme-li však do přirozeného stavu navrátit dříve pravidelně ořezávané stromy, je potřeba zásahy postupně omezovat. Jinak by se stalo, že se nepřirozeně bujně rašící výhony dříve stříhaných stromů propletou dohromady v přehoustlou změť větví, kterou snadno zničí hmyz nebo choroby.

Problémem všech sadů se stalo přemnožení určitých druhů hmyzu a šíření chorob z jednoho stromu na druhý. Fukuoka si všiml, že dokud rostly citrusy ve stínu obrážejícího vyklučeného stromoví a keřů, těmito problémy netrpěly. Ponechané přimíšené „neovocné“ dřeviny mu tedy zlepšují zdravotní stav ovocných stromů. Například akácie marišima, která má zelené mladé výhonky po celý rok, je výborným hostitelem mšic. Protože se na ní mšice vyskytují trvale, mají optimální životní podmínky i jejich přirození nepřátelé, kteří pak dokáží kontrolovat populační explozi mšic na mandarinkách. Tato přirozená metoda však Fukuokovi nefunguje v případě červců. Jejich množství tedy Fukuoka omezuje postřikováním suspenzí motorového oleje. Ten nepohyblivým červcům silně škodí a je relativně neškodný pro ostatní hmyz.

Masanobu Fukuoka v rocle 1995, zdroj: expo2015.org.

Práce v sadě pana Fukuoky se zaměřuje především na péči o půdu. Péči tím spíše potřebnou, že svůj sad vysadil na kopcích pokrytých jen neúrodným červeným jílem. Na obohacení hlíny humusem se mu nejlépe osvědčilo zahrabávání dřeva z vyřezaných divokých dřevin a podsev motýlokvětými rostlinami. Při zúrodňování využívá také hlubokokořenící rostliny jako vojtěška, ředkev Daikon nebo akácie morišima. Se stoupající úrodností začíná bujet i vegetace pod stromy. V létě proto Fukuoka sad seká kosou a do strniště dosévá jetel plazivý, který z podrostu postupně mizí.

V tradičních citrusových sadech se v Japonsku šedesátých let kultivačně téměř všude udržoval černý úhor. Fukuoka však dobrými výsledky ukázal, že podrost stromům nevadí, a tak se v současné době většina sadů pouze seče.

Zeleninu vyžadující si větší péči pěstuje Fukuoka na malé zahrádce před domem, kterou hnojí organicky připravovaným kompostem. Odolnější druhy, kterých se spotřebuje větší množství nebo se nakládají na zimu, vysévá v sadu a pěstuje polodivokým způsobem. Zaopatřuje si takto dostatek ředkve Daikon, vodnice, několika druhů japonské listové zeleniny, mrkve, jedlého lopuchu, česneku, japonské cibule perlovky a čínského pórku, melounů, dýní a okurek, brambor i brambor taro.

Postupuje tak, že ve vhodném období vyseká v plevelu pás a mezi posekaný plevel rozhodí semena. Semena zeleniny často obaluje do jílových kuliček tak, že mokrá semena promíchává se suchým práškovým jílem, nebo kuličky tvoří z mokrého jílu ručně. V průběhu vzrůstu malých zeleninových rostlinek ještě několikrát poseká plevel nad rychle rostoucími mladými rostlinkami. Při sklizni nechává vždy několik rostlin na semeno a umožňuje tak některé zelenině zplanět. Planá zelenina pak mívá výraznější chuť, menší jedlé části a postupně se vrací do své prapůvodní podoby.

Polodivokým způsobem není možné ani ve vlahém podnebí ostrova Šikoku pěstovat všechny místní druhy zeleniny. Rajčata a baklažány jsou v mládí příliš slabé, aby odolaly souvislému porostu plevele, musí se proto předpěstovat a sázet až hotové sazenice k hromadám klestí, na kterých pak stonky leží. Polodivoký způsob není vhodný také pro ty, kteří mají k dispozici jen malý kus země. Těm Fukuoka doporučuje klasické organické hospodaření. Jako zajímavou metodu péče o zeleninu připomíná i speciální plemeno slepic z ostrova Šikoku, které se chovalo volně v zahradách, živilo se především hmyzem a zeleninu prakticky nepoškozovalo.

Nejdůležitější pro zelináře hospodařícího přirozeným způsobem je znát výborně cykly růstu plevele i zeleniny, vědět, kdy se dá čekat pravidelný monzun a kdy sucho. Polodivoký způsob pěstování zeleniny výrazně snižuje množství práce a umožňuje využít každou volnou plochu. O co méně musíme pracovat s rýčem a motykou, o to více je pak potřeba tiše pozorovat a posléze splynout s přírodními rytmy.