Čížečku, čížečku, jak a co sejeme?

Půdu už jsme v letošní Sedmé generaci prozkoumali z mnoha úhlů, na jednu klíčovou oblast jsme však zatím pouze naráželi: co a jak se u nás pěstuje? Pojďme se nejdříve ohlédnout do historie.

Během staletí se samozřejmě měnily kulturní i klimatické podmínky, nicméně není od věci si připomenout, jak se pěstování plodin na našem území vyvíjelo. Již v neolitu (který stále spadá do populárního termínu doba kamenná) naši prapředci pěstovali hlavně pšenici. Tu doplňovaly některé luštěniny, především hrách s čočkou, nebo technické plodiny jako len a mák. Později tuto skladbu doplnil ječmen, proso či oves. Půdu naši prapředci obdělávali v takzvaném přílohovém zemědělství, v němž obdělávané plochy po krátkém, zpravidla tříletém cyklu, ponechávali ležet ladem, a to násobně delší dobu (až deset let). Tento způsob hospodaření tedy vyžadoval větší rozlohu obdělávané plochy, z níž mohla být oseta pouze malá část.

Archeology potvrzený výskyt obilovin společně s luštěninami prakticky u všech archaických společností (kukuřice a fazole ve Střední Americe, sója a rýže v Asii, čirok a cizrna v Africe a další) nicméně naznačuje, že již v počátcích zemědělství existoval nějaký způsob rotace plodin. Staří zemědělci by tím mimo jiné omezovali škůdce vázané na konkrétní plodiny.

Setba pšenice, foto: Pxhere.com.

K další výrazné zemědělské inovaci pak pravděpodobně došlo v laténu, kdy lidé začali pěstovat luční porosty. Během středověku již lze doložit také zeleninu. Už tehdy bylo v naší kuchyni populární zelí, mrkev, různé dýně a tykve, cibule a česnek. Pozdější národní obrození trestuhodně opomenulo typickou slovanskou příchylnost ke křenu. Na středověkém poli bychom nalezli také řepku, která v tehdejším trojpolním hospodaření (inovace 13. století) mohla fungovat jako meziplodina i zdroj oleje. Na svůj boom si ale musela počkat až do 19. století.

Postupující industrializace skladbou pěstovaných plodin hodně zamávala. Zatímco ve středověku se lidé snažili pěstovat vše potřebné k vlastní soběstačnosti, v moderní době se začalo pěstovat pro průmyslovou produkci. Cukrová řepa pro výrobu cukru, brambory pro lihovary a tak dále. Vedle bezprostředního zdroje obživy se tak plodiny staly cennou surovinou. Nově také na polích rotovaly podle střídavého osevního postupu a zemědělci si začali pomáhat průmyslovými hnojivy. A to nás přivádí do současnosti.

Aj tak, tak — pšenici a řepku

Promyšlená rotace plodin je totiž nejúčinnějším způsobem ochrany a obnovy úrodné půdy. Nejde přitom jen o dodání potřebných živin. V hustých jetelových porostech si odpočinou i půdní společenstva, která vyčerpal rok s kukuřicí. Zabrání se také „překrmování“ plísní a škůdců vázaných na jeden rostlinný druh. Zemědělská publicistka Eliška Kulovaná v tomto duchu v roce 2001 pro web uroda.cz napsala:

„Je známo, že příroda sama nikdy nevytváří porost jednoho druhu rostliny, vždy jde o určitou směs druhů, čímž je vytvořena určitá rovnováha a stabilita společenstva rostlin na stanovišti. V praktické rostlinné výrobě však z větší části pěstujeme z mnoha důvodů až na výjimky čisté porosty jedné plodiny, která posunuje rovnováhu určitým směrem. V dalším roce zařazujeme zpravidla plodinu, která působí opačným směrem (čerpání živin, mikroflóra půdy, fyzikální vlastnosti půdy atd.), čímž se dostáváme i na orné půdě do určité rovnováhy.“

Pole ječmene mezi Budihosticemi a Dolní Kamenicí. Foto: Aktron, Wikimedia Commons.

Jak ale sama vzápětí dodává, k tomuto ideálu má zemědělská praxe daleko. „Dodržování pevných osevních postupů je podmíněno ustáleným trhem, jenž u nás stále chybí. Proto osevní postupy trpí ve většině podniků dost značnou improvizací a z mnoha důvodů není dodržována ani takzvaná páteř osevního postupu, tj. pravidelné periodické zařazování zlepšujících plodin (jetel, vojtěška, luskoviny, řepka, organicky hnojené okopaniny) na každém pozemku vždy po několika letech. Tlak trhu mnohé zemědělské podniky často nutí až k opakovanému pěstování některých plodin po sobě více let, než je únosné, i za cenu zvýšených agrochemických vstupů (minerální hnojiva, pesticidy).“

Od sepsání článku uběhlo osmnáct let. Pojďme se tedy podívat, co se za tu dobu změnilo.

O současné praxi vypovídá mnohé procentuální zastoupení jednotlivých plodin. Už při letmém pohledu do tabulky vypracované Českým statistickým úřadem pro rok 2018 najdeme určitý vzorec. Obiloviny zabírají téměř 55 procent plochy, z toho 31 procent pšenice ozimá a 13 procent ječmen. Po obilovinách si největší porci z výměry ukously technické plodiny s dvacetiprocentním zastoupením, přičemž 16,7 procenta připadlo na řepku. Třetím do party jsou pícniny s 19 procenty zastoupení, přičemž 11 procent připadá na jednoleté druhy, v drtivé většině případů kukuřici. Zdejším osevním plochám tedy dominují pouhé čtyři plodiny: pšenice, řepka, ječmen a kukuřice.

Tento trend jasně demonstruje Martin Hůserek v diplomové práci z roku 2017 zaměřené na vývoj pěstovaných plodin po roce 1989. „Co se týče vývoje osevních ploch v čase (od roku 1989 — pozn. red.), nárůst proběhl u pšenice o 1,2 % a řepky olejky o 283,9 %. Na druhé straně došlo k recesi osevních ploch u žita o 84,4 %, ječmene o 41,1 %, ovsa o 57,4 %, luskovin o 39,5 %, brambor o 79,3 %, technické cukrovky o 52,3 % a pícnin na orné půdě o 55,1 %.“

Také vám pohyby o desítky, v případě řepky o stovky procent, způsobují lehkou závrať? Působí to trochu jako reportáž ze země stižené podivnou katastrofou. A zároveň ukazují, že trend, o kterém Kulovaná psala v roce 2001, se neotočil — naopak, setrvalým tempem pokračoval.

Co vlastně zemědělce motivuje k tak drastickému omezení diverzity pěstovaných plodin?

Sklízí ruka trhu

Pokud se někdo rozhodne cokoliv pěstovat, musí zohlednit řadu faktorů. Některé z nich jsou dané přírodními podmínkami. Ty zohledňuje například rajonizace podle zemědělských výrobních oblastí. Jiné formuje politika státu a Evropské unie. Zde se mohou odrazit limity a pobídky nastavené dotační politikou. A konečně do hry vstupuje trh. Zemědělec tedy musí vždy uvážit, zda se té či oné plodině bude na jeho pozemku dařit, zda se mu nevyplatí vybrat takovou, která mu zajistí podporu ve formě dotací, a zda bude schopen výsledný produkt prodat. Lze vytušit, že pro půdu nastává ideální stav ve chvíli, kdy ani jeden z faktorů není přehnaně limitující a zemědělci si mohou vybrat ze širokého spektra plodin, které lze podle potřeby střídat.

Podle čeho se naši zemědělci v praxi rozhodují? „Faktor nastavení dotací je velmi důležitý, neboť rozhoduje o ekonomice pěstování plodin, a tedy také i o ekonomice zemědělců. Není ale samozřejmě jediný. Důležitá je i lokalita, v níž zemědělci hospodaří — ne všude lze pěstovat cokoli. Důležitá je i struktura produkce toho kterého zemědělce — pokud provozuje i živočišnou výrobu (chov hospodářských zvířat), měl by pěstovat více krmných plodin. A pokud jde o zodpovědné sedláky, jací jsou mezi členy Asociace soukromého zemědělství ČR, snaží se na svých pozemcích pěstovat co nejpestřejší skladbu plodin, aby zachovali úrodnost půdy i do budoucnosti,“ zní odpověď z Asociace soukromého zemědělství ČR.

Pole řepky olejné, foto: archiv F.

Podle mluvčího koncernu Agrofert Karla Hanzelky „pěstování plodin neovlivňuje dotační politika, ale zejména to, zda zemědělci mohou plodiny uplatnit na trhu — tedy prodat je. Pěstování plodin tedy ovlivňuje trh, který je navíc jednotný pro celou EU, kde se obchoduje s komoditami. Druhým výrazným faktorem je osevní postup, který musíme dodržovat. Ten je vícehonný a spočívá ve střídání plodin.“

V odpovědích na další otázky zdůrazňuje tržněji zaměřený Agrofert ekonomický pohled, Asociace naopak klade důraz na hledání komplexních řešení. U otázky, na které plodiny by se rádi zaměřili více, se shodují na pícninách. Asociace navíc zdůrazňuje vůli ke zlepšení nízkého podílu zeleniny a ovoce a potřebu občas nepěstovat nic, ale zřídit travní porost. Vše je ale otázkou odbytu (Asociace dodává bohužel), který má řepka, kukuřice a pšenice garantovaný.

Mohou tyto své potřeby promítnout do dotační politiky státu? Agrofert potřebu necítí: „Naši zemědělskou produkci neorientujeme podle dotační politiky. Orientujeme ji podle toho, zda máme pro produkci odbyt,“ sděluje za Agrofert Hanzelka. Asociace oproti tomu kvituje, že se možnosti v poslední době lepší: „ASZ ČR v tomto směru předložila, předkládá a bude předkládat celou řadu návrhů, jejichž cílem je zlepšení stavu naší krajiny, tím i zvýšení konkurenceschopnosti zemědělství a také zvýšení pestrosti plodin pěstovaných na orné půdě,“ uvádí její mluvčí Šárka Gorgoňová.

Zmíněné postoje není třeba posuzovat pouze hodnotově. Agrofert je výrazně centralizovaný zemědělský gigant, stvořený za účelem profitovat. Naproti tomu Asociace zastupuje širokou škálu zemědělců s rozličnými zájmy a musí pro ně hledat nová řešení. Můžeme z nich ale snadno vyčíst, nakolik je trh určující silou. Ostatně pokles zastoupení pícnin, na které by se oba respondenti rádi zaměřili více, přímo souvisí s dramatickým (a vzhledem ke krutým podmínkám ve velkochovech vítaným) poklesem v živočišné výrobě. Bez odbytu není nabídka, i když je vůle.

Zmíněný Martin Hůserek zaznamenal další ekonomický trend, podle něhož s velikostí podniku (od 500 hektarů výše) roste plocha, na které pěstuje řepku. Stabilně vysoká výkupní cena řepky (9492 korun za tunu v únoru 2019, částka téměř o polovinu vyšší, než má ječmen sladovnický na druhém místě) a snazší přístup ke zpracovateli tak udržuje velké podniky v pozici tahounů našeho „žlutého“ zemědělství. Přeneseně: z půdy zrno nedobývá ruka rolníka, ale ruka trhu. Nakolik je „volná“, by bylo předmětem dlouhého pojednání.

Kudy dál?

Postupující extrémní výkyvy počasí si zásah do skladby pěstovaných plodin dříve či později vyžádají. Zmiňuje to i Šárka Gorgoňová: „Vzhledem k rostoucí četnosti extrémních projevů počasí bude na pestřejší krajinu a opatření na zadržování vody v přírodě či zachování kvality půdy kladen vyšší důraz v novém rozpočtovém období EU po roce 2020.“

V jetelovém poli, foto: archiv F.

Máme si pod tím představit také vpád nových odrůd z jihu? Zbyněk Ulčák z Katedry environmentálních studií na Masarykově univerzitě bujné fantazie mírní. Ačkoliv se prý na Moravě v poslední době objevily dříve neviděné plodiny jako čirok a sója, jedná se spíše o kuriozity. Cestu vidí v dodržování funkčních osevních postupů tak, aby se v půdě zvyšoval podíl organické hmoty. Například vysít jeteloviny, a to i přesto, že pro ně není odbyt v podobě krmiva pro hospodářská zvířata. Lze tím dokonce do jisté míry získat, protože zemědělec může namíchat směs plodin, která by jako krmivo neobstála, zato dokáže maximálně podpořit regeneraci půdy a koloběh živin. Ulčák dodává, že suplování organických vstupů v zemědělství minerálními hnojivy není dlouhodobě udržitelné, neboť minerální hnojiva potřebují organickou hmotu, na kterou se dovedou navázat. Jinak je voda z půdy rychle vyplaví.

Otázkou je, jak se (pro-ekologická) politika protne s ekonomickým zájmem producentů. Pokud se zároveň otevřou příležitosti k odbytu, všimneme si možná na našich polích výraznější změny. Pravděpodobně se v dohledné době nedočkáme většího zastoupení GMO plodin, které z našeho prostoru, opět přičiněním trhu, vymizely v roce 2017. Některé odlišnosti ale můžeme vidět už dnes. Na polích se například pomalu prosazují rychle rostoucí dřeviny a tam, kde je pro ně odbyt, se už jejich pěstování vyplatí. Zda pro nás nebudou za několik let podobným „žlutým morem“, jakým je dnes řepka, ukáže čas. Šárka Gorgoňová shrnuje budoucnost plodin na našich polích následovně:

„Podpořit perspektivu jakékoli plodiny může politické rozhodnutí (viz řepka), rámec nastavení dotací v EU, rámec nastavení dotací v České republice, ale třeba také vývoj na světových trzích, kde může vzniknout potřeba vyšší produkce čehokoli. Cenu a potenciál produkce zemědělských plodin ale také mohou ovlivnit spekulace na komoditních burzách, ceny pohonných hmot a tak dále. Platí tak pouze, že skladba pěstovaných plodin by měla být co nejvíce pestrá.“

Použití pesticidů, foto: archiv F.

Svůj vliv má také délka cyklu vícehonných systémů, v nichž by tato pestrá skladba byla pěstovaná. „Historicky se často uplatňovalo takzvané sedmihonné hospodaření, při kterém se po dobu šesti let na stejném pozemku pěstovaly různé plodiny a sedmý rok se nechal pozemek ladem, aby si půda odpočinula a mohla i v dalším období poskytovat dobrý hektarový výnos,“ připomíná Ulčák a přidává další rovinu — lidskou. Zmiňuje přítele, který po zemědělských studiích nebyl dvacet let v kontaktu s oborem a nedávno začal hospodařit. Odstup mu umožnil navázat na naučené zásady. Držel si tak krávy i přes jejich prodělečnost. Kvůli hnojivu. Jako investici do půdy. Tento až zenový přístup by mohl být inspirací pro mnohé naše zemědělce i státní zemědělskou politiku.

Kontakt: st.jindra@gmail.com.

Text vznikl díky podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.