Skládky, elektro a děti

V České republice funguje více než tisíc dvě stě sběrných dvorů, kam lze zdarma odvážet téměř všechny druhy odpadu. Přesto se potýkáme s více než třemi tisíci černých skládek. Tolik jich lze alespoň aktuálně napočítat na serveru ZmapujTo.cz, který se mapováním skládek zabývá. Tento ojedinělý projekt si v roce 2012 vytyčil za cíl přispět k boji proti ilegálním skládkám. A daří se mu to. Více než čtyři a půl tisíce jich bylo za dobu jeho existence zlikvidováno (viz následující rozhovor).

Dnes tato webová aplikace mapuje nejen černé skládky, ale mnoho dalších „neřádstev“ jako poškozené veřejné osvětlení, dětská hřiště, lavičky nebo dopravní značky, čímž pomáhá místním samosprávám dané problémy rychleji řešit. Zmapovat „místo činu“ přitom není nic těžkého, stačí danou věc vyfotit a přidat na web.

Vlastník nenalezen

Poněkud náročnější už bývá takovou černou skládku zneškodnit. Města a obce mají v zásadě dvě možnosti. Pokud nepořádek leží na obecním pozemku, lze jej uklidit na náklady obce a nebývá s tím problém. Pokud se však nachází na pozemku soukromém, situace se komplikuje. Obec může vlastníka vyzvat k tomu, aby odpad uklidil. Pozemek však často patří hned několika majitelům, přičemž někteří pobývají v zahraničí, což nezřídka vede k téměř neřešitelným koncům.

I proto se tým lidí kolem portálu Enviweb rozhodl řešit problematiku nelegálních skládek aktivně. Výsledkem je akce Ukliďme Česko, která letos přilákala přes třicet tisíc dobrovolníků. Ti často uklízeli i takzvané „ležáky“ — skládky na soukromých pozemcích, které vlastní nezastižitelní majitelé a které obec ze svých prostředků zneškodňovat nemůže. Jak nám ovšem prozradil Miroslav Kubásek, hlavní autor projektu ZmapujTo, úředníci často podnět o skládce odpadu odbudou tím, že se jedná o soukromý pozemek. Přitom ze své pozice mohou vlastníka pozemku vyzvat, aby danou skládku odklidil. Pak už má daná kauza jakousi historii a může se s ní hnout. Například letos poskytlo ministerstvo životního prostředí obcím na zneškodnění takovýchto skládek dotace, ale právě s tou podmínkou, že soukromý majitel už musel být k odklizení vyzván.

Jak lze vyčíst z následujícího rozhovoru s Miroslavem Kubáskem, v největší míře se u nás setkáváme s nelegálně vyvezenou stavební sutí. Ta je totiž jako jeden z mála druhů odpadů (spolu s například pneumatikami) ve sběrných dvorech zpoplatněna. A složitě se i recykluje. Velké množství suti se musí skládkovat na oficiálních skládkách. Zde se dostáváme k tradiční podstatě odpadového problému: ideální odpad je takový, který lze zcela recyklovat, a nejlepší je ten, který vůbec nevznikne. I proto stojí za vážnou úvahu stavba domů z přírodních materiálů, ať už z hliněných cihel, nebo ze dřeva. Po dosloužení za padesát, sto či kolik let je budeme schopni rozumně zlikvidovat. Pálená cihla vytváří problémy nejen při likvidaci, ale i při energeticky náročné výrobě. Nemluvě o používání cementu, který má kvůli výrobě v pecích (kde se využívá z 60 % černé uhlí) u nás v republice na svědomí 3,5 milionů tun oxidu uhličitého ročně, tedy přes tři procenta jeho celkové produkce. Při těžbě cementu a kvůli spalování uhlí se navíc uvolňují prachové částice PM₁₀ a PM_2,5, které poškozují kardiovaskulární a plicní systém.

Červená se kontejner

Pomineme-li nejčastěji vyhazovanou suť a směsný odpad, najdeme na černých skládkách různá dosloužilá elektrozařízení a baterie. Velké spotřebiče typu televize, lednička či tiskárna přitom mohou lidé pohodlně odevzdat v jakémkoliv sběrném dvoře. Ten nejbližší mohou najít na mapovém editoru www.sberne-dvory.cz (a navíc ho i ohodnotit, jak s ním byli spokojení). Drobné elektro lze zase jednoduše vhodit do červených kontejnerů spravovaných neziskovou společností ASEKOL, která v zastoupení výrobců a dovozců elektrozařízení organizuje celostátní systém zpětného odběru. Nejbližší červený kontejner vyhledáte na adrese www.cervenekontejnery.cz, a kdybyste nevěděli, patří do něj například žehličky, fény, rádia, elektrické hračky či nářadí.

Smutným faktem však zůstává, že v ČR vytřídíme pouhých 25 % drobného elektrozařízení, přitom červených kontejnerů stojí nyní po republice více než 2129. Tisková mluvčí společnosti ASEKOL Martina Ďaďová k tomu dodává: „Recyklací lze znovu využít až 95 % všech materiálů obsažených ve spotřebičích. Když tedy úspory surovin získané recyklací vyčíslíme, zjistíme, že jen tříděním spotřebičů za jeden rok Češi pravidelně ušetří například 4 miliony litrů ropy. Takové množství by vystačilo na čtyři cesty kolem rovníku dopravním letadlem. Uspořená elektrická energie by zase stačila celé České republice na den a půl provozu. Loni jsme tříděním uspořili také 850 milionů litrů vody, což odpovídá spotřebě celé země za čtyřicet dní. Je tedy snadné si představit, kolik surovin by se ušetřilo, kdyby lidé zrecyklovali desítky tisíc tun starých spotřebičů, které již nepoužívají a válejí se v českých domácnostech.“

foto: archív Ukliďme Česko

Ona čtvrtina loni vytříděného drobného elektra znamená necelých 17 000 tun, což představuje osmiprocentní nárůst oproti roku 2013. Jak recyklace probíhá? Elektrospotřebič se nejčastěji nejprve manuálně zbaví nebezpečných součástí, například baterií, kondenzátorů či tonerů, které se recyklují zvlášť. Poté je spotřebič rozdrcen a přes řadu třídících a separačních procesů rozdělen na několik různých materiálů — plasty, kovy, vzácné kovy, případně sklo a další. „Ovšem některé spotřebiče, například televize nebo monitory, vyžadují pečlivou ruční práci od začátku až do konce,“ upřesňuje Martina Ďaďová. ASEKOL tuto práci zadává chráněným dílnám, díky čemuž dostává práci přibližně sto padesát osob se zdravotním či duševním onemocněním.

Baterky na poličkách

Pokud se nějaké elektrozařízení objeví na černé skládce, největší nebezpečí hrozí právě od těžkých kovů. Například olovo či rtuť se mohou dostat jak do vzduchu, tak do půdy a následně i do spodních vod. Tím samozřejmě zaniká možnost tyto kovy znovu využít a zamezit tak často kontroverzní těžbě kovů nových. Podobně pokud se do směsného odpadu či na černou skládku vyhodí úsporné kompaktní zářivky, hrozí únik 3—10 miligramů rtuti. Z baterií se zase mohou uvolňovat různé kyseliny či alkalické hydroxidy.

Domácí systém zpětného odběru vysloužilých přenosných baterií zajišťuje z 90 % společnost EKOBAT, nabízející více než devatenáct tisíc sběrných míst. Na sběrné nádoby lze narazit nejen ve sběrných dvorech, ale také ve většině prodejen s elektrozařízeními. „Hlavní třídicí linka EKOBATu se nachází v Kladně, kde se baterie roztřídí podle typů a velikostí. K recyklaci se pak posílají nejčastěji do Německa. Získává se z nich především železo, zinek a měď, dále pak kobalt, nikl, plasty či papír,“ přibližuje manažer provozního oddělení EKOBATu Petr Musílek.

V minulém roce se EKOBATu podařilo zpětně odebrat více než tisíc tun baterií, což představuje necelou třetinu baterií dodaných na trh. Podle směrnic Evropské unie bychom ovšem měli v roce 2016 vytřídit alespoň 45 % všech baterií. Na základě zjednodušené studie, kterou si nechal EKOBAT zpracovat, však největší úložiště dosloužilých baterií leží v domácnostech. „Zdaleka nejvíce přenosných baterií (45 %) nakoupených v České republice v letech 2012 až 2014 zůstalo nahromaděno v českých domácnostech a na svoje využití nebo odstranění teprve čekají,“ sděluje jednatel EKOBATu Petr Kratochvíl.

A co děti, mají si kde recyklovat?

Systém zpětného odběru u nás tedy funguje poměrně dobře. Všechny výše zmíněné společnosti vznikly v roce 2005 na základě novelizace zákona č. 185/2001 Sb. o odpadech, který ukládá povinnost zpětného odběru použitých elektrozařízení a baterií výrobci a dodavateli. Na „trhu“ jich však působí mnohem více. Například REMA Systém a Elektrowin odebírají většinu druhů elektrozařízení, firma EKOLAMP úsporné zářivky, ASEKOL Solar zase vysloužilé solární panely. Jednotlivé firmy jsou financovány výhradně z poplatků, které ze zákona odvádějí výrobci a dodavatelé elektrozařízení. Ve svých stanovách mají navíc povinně zakotvenu neziskovou činnost. Každý sběrný dvůr pak s jednotlivými firmami podepisuje smlouvy na odběr konkrétních druhů elektrozařízení.

Porovnat český systém s jinými zeměmi jde obtížně, jelikož v zahraničí systémy zpětného odběru fungují různě. Ale například v Německu, které je v produkci elektroodpadu čtvrté na světě (23,2 kg na osobu ročně), se podle novin Die Welt ročně nevytřídí „jen“ pětina elektroodpadu, tedy okolo půl milionu tun — část z něj leží v domácnostech, část se vyhodí do směsného odpadu (120 milionů tun) a část je vyvezena na černé skládky nebo ilegálně odvezena do zemí třetího světa. Tento šokující nešvar přitom v současnosti dosahuje obřích rozměrů. Die Welt uvádí, že téměř 90 % celosvětově produkovaného elektroodpadu končí na ilegálních skládkách v rozvojových zemích, nejčastěji v Ghaně, Nigérii a Kongu. Skládky pak běžně „recyklují“ africké děti získáváním vzácných kovů a dalších materiálů, které lze zpeněžit. O souvisejících zdravotních a ekologických rizicích není třeba dlouze přemýšlet.

Množství elektroodpadu přitom navíc každoročně roste. Podle údajů OSN dosáhla loňská globální produkce 42 milionů tun a předpokládá se, že hodnoty dále porostou, především následkem odeznívající ekonomické krize. Podle tiskové zprávy společnosti ELEKTROWIN se jen v České republice loni vysbíralo přes 58 tisíc tun všech vysloužilých elektrozařízení, tedy o šest tisíc tun více než v roce 2012.

Jakkoliv nás však může těšit hustá síť sběrných dvorů a míst zpětného odběru, důležitější skutečností zůstává, že odpad přináší problémy. A čím méně ho vytvoříme, tím lépe — nejen pro nás, ale i pro děti v Africe.

Kontakt na autora: grohmann@sedmagenerace.cz.