Skleníková lobby

Účinný postup proti riziku klimatických změn předpokládá zejména výrazné snížení emisí oxidu uhličitého, plynu, který vzniká spalováním organických látek. Takovým opatřením se pochopitelně brání skupiny s finančními zájmy v oblastech tak či onak souvisejících s fosilními palivy.

Lobby vystupující proti omezování emisí C02 sestává prakticky ze tří skupin. První jsou pochopitelně státy exportující uhlí, zemní plyn a zejména ropu, především země Arabského poloostrova. Saúdská Arábie se do značné míry podepsala na zhroucení pokusů dosáhnout konkrétní dohody již v roce 1992.

Druhou skupinu pak tvoří ideologicky motivované politické organizace, vesměs ve Spojených státech, kterým se ekologická opatření – a ve zvláštní oblibě mají právě cokoli, co souvisí s klimatickými změnami – nelíbí jaksi z principu. Dlužno ovšem dodat, že se těší mohutné finanční podpoře s ropou tak či onak souvisejícího průmyslu. Například mezi sponzory americké organizace Citizens for a Sound Economy (Občané pro zdravou ekonomiku), jež v červnu během summitu hlav států skupiny G7 zahltila Denver půl milionem letáků varujících před údajnými neblahými ekonomickými dopady snižování emisí C02, patří společnosti jako Amoco (ropa), BMW (automobily), Boeing (letadla), BP (ropa), Chevron (ropa), General Motors (automobily), Honda (automobily), Mobil (ropa) či Toyota (automobily).

Zdaleka nejvýznamnější část „skleníkové“ lobby však tvoří průmysl samotný. Aktivně vystupují zejména tři organizace, založené s cílem ovlivňovat mezinárodní jednání o klimatických změnách: Koalice pro globální klima (Global Climate Coalition, dále Koalice) Mezinárodní partnerství pro klimatické změny (International Climate Change Partnership, dále Partnerství) a Klimatická rada (Climate Council, Rada).

Koalice sdružuje přes šedesát společností a průmyslových sdružení, jež se zabývají těžbou a zpracováním fosilních paliv, výrobou elektřiny či automobilů a dalšími obory s vysokou spotřebou energie. Partnerství reprezentuje asi pětadvacet firem, mezi kterými je ve srovnání s Koalicí poněkud více zastoupen chemický průmysl. Rada seznam svých členů tají, de facto však slouží jako formální zázemí Dona Pearlmana, zaměstnance americké právní firmy Patton, Boggs and Blow, mezi jejíž klienty patří mimo jiné Du Pont (chemický průmysl), Exxon, Texaco a Shell (vše ropa).

Vedle těchto specializovaných skupin vystupují i lobbyisté jednotlivých firem a šířeji zaměřená sdružení. Americký petrolejový institut (American Petroleum Institute) a Edisonův elektrický institut (Edison Electric Institute) reprezentující ropné, respektive elektrárenské společnosti, na lobbyingu se podílí i v Evropě dobře známý Evropský kulatý stůl průmyslníků (The European Round Table of Industrialists, ERT).

Argumenty a pseudoargumenty

Skleníková lobby se od roku 1989 nejrůznějšími metodami, nenápadným lobbováním počínaje a reklamními kampaněmi konče, snaží udržet status quo, jak dlouho to jen půjde. Koalice se například nijak neskrývá „společným zájmem [svých členů] na zajištění dostatku levné energie, která činí americký životní standard předmětem závisti celého světa.“

Své snažení staví průmysloví lobbyisté na čtyřech základních argumentech: tvrdí, že neexistují skutečné důkazy růstu průměrné teploty atmosféry v důsledku lidské činnosti; počítačové modely klimatických změn dříve předpovídaly daleko větší oteplování, než k jakému nakonec prozatím došlo; nemá jakýkoli smysl, aby průmyslové země omezovaly své emise oxidu uhličitého, neboť jejich největším producentem se v budoucnu stanou státy jako Indie a Čína; a konečně, prosazovaná opatření by znamenala nadměrnou zátěž pro ekonomiku a jen ve Spojených státech by vedla ke ztrátě statisíců pracovních míst.

Nová data, získaná klimatology v průběhu devadesátých let, však prokázala, že první dva argumenty jsou mylné. Lobbystické organizace se jich sice doposud nevzdaly, z opatrnosti je ale užívají pouze před laickou veřejností – na odbornějších jednáních by se jimi rychle zesměšnily. Své snažení tedy nadále opírají především o poukazy na trendy ve třetím světě a argument ekonomický.

Z jednání o klimatických změnách je ovšem jasné, že země třetího světa nebudou dělat nic, dokud se ke skutečně seriózním krokům neodhodlají státy industrializované. Mají k tomu ostatně docela dobré důvody. Na, podle všeho právě začínajících, klimatických změnách se pochopitelně podílí veškerý atmosférický C02, ať již jde o emise současné či historické – a napříště i budoucí. Odpovědnost za značné zvýšení koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře, k němuž již došlo, nesou v převážné míře průmyslové země. Ty jej ostatně i doposud v přepočtu na jednoho obyvatele produkují nesrovnatelně více (zmíněná Čína a Indie ve srovnání se Spojenými státy dvacetkrát méně). Ať již se tedy na věc díváme z hlediska toho nejtvrdšího politického pragmatismu, nebo elementární spravedlnosti, je čekání na třetí svět zhola nesmyslné.

Konečně tedy zbývá argument hospodářský. Koalice rozšiřuje scénáře ekonomického kolapsu a související rozsáhlé nezaměstnanosti v průmyslových zemích, přistoupí-li k opatřením proti klimatickým změnám. Oblíbeným údajem Koalice je ztráta 600.000 pracovních míst ročně jen ve Spojených státech. Zaštiťuje se modelem vývoje ekonomiky v případě snížení emisí oxidu uhličitého o dvacet procent do roku 2005 (tento postup prosazují klimatickými změnami nejvíce ohrožené malé ostrovní státy a ekologické organizace), který na její objednávku zpracovaly dvě konzultační firmy.

Jiné studie přitom docházejí k docela odlišným výsledkům. Podle nich by ekonomické náklady na snižování emisí C02 měly být jen velmi nízké, či dokonce nulové.

Příčinu evidentně značných disproporcí není obtížné odhalit: kalkulace Koalice jsou totiž žalostně nepřesné. Jejich autoři sice umí vykreslovat přitažlivá katastrofická proroctví, evidentně však postrádají elementární znalosti nejen ekonomických souvislostí klimatických změn, ale především samotných základů celého oboru, kterým se zabývají. Osvětlení chyb, jichž se dopouštějí, proto vyžaduje krátký exkurz do základů environmentálni („ekologické“) ekonomie.

Smyšlená ekonomická katastrofa

Účelem daní je vybrat určitou částku, nezbytnou k zabezpečení funkcí státu či obce. Není tedy v zásadě důležité, odkud či na základě jakého klíče potřebné finance přijdou. Daňové systémy v moderních ekonomikách bývají ovšem stavěny nesmyslně. Zdanění totiž podléhají v zásadě pozitivní hodnoty (majetek, příjem, prostřednictvím sociálních a zdravotnických dávek zaměstnanců nepřímo pracovní místa) a to, čeho bychom chtěli mít více, je tak paradoxně znevýhodněno. Naopak jevů negativních (znečištění, čerpání přírodních zdrojů) si daňová soustava nevšímá, zůstávají tedy daňově neutrální.

Idea ekologických daní tedy předpokládá pozvolné přesouvání zdanění z klasických položek právě na znečištění a spotřebu přírodních zdrojů. Tzv. uhlíková daň, které by měly podléhat emise oxidu uhličitého, má být klíčovým prostředkem ke snižování produkce tohoto nejvýznamnějšího „skleníkového plynu“.

Modely Koalice však ignorují jeden, na první pohled sice drobný, leč důležitý detail: nepočítají právě s oním paralelním snižováním klasických daní, jež by mělo zavádění ekologických — včetně uhlíkové – doprovázet. Zatímco ve skutečnosti zůstane celkový objem zdanění nezměněn, předpokládají tyto studie jeho dramatický růst a pochopitelně i příslušné ekonomické a sociální dopady.

Koalicí prezentované modely navíc pomíjí i další zásadní skutečnosti. Počítají pouze se zápornými důsledky opatření proti klimatickým změnám, ignorují ale značné ekonomické dopady změn samotných. Těch bude ovšem hospodářství v případě snížení emisí ušetřeno a jejich neuskutečnění je tedy třeba brát v úvahu jako přínos. Rovnice, která a priori zanedbává všechny členy s kladným znaménkem, nemůže nikdy vyjít správně.

Koalice též zcela bezdůvodně předpokládá, že uhlíková daň bude jediným prostředkem ke snížení emisí. Přitom například pouhé odstranění dotací na fosilní paliva, jež v roce 1992 činily 235 miliard dolarů ( na tunu uhlíku), by podle různých odhadů vedlo ke snížení produkce CO2, o 4-18 procent. Ze stejné příčiny také v modelech chybí i značné kladné ekonomické dopady různých opatření, ať již přímé (vedle snížení rozpočtových nákladů a tedy i daní odstraněním dotací je to například rozvoj průmyslu alternativních zdrojů energie) či nepřímé (například odstranění ekonomických dopadů dopravních zácp, vyplývající z omezení automobilové dopravy).

Přičteme-li k tomu některá nepřijatelná zjednodušení, vyplývající například z paušální interpretace veškerých jevů prostřednictvím zavádějícího měřítka hrubého domácího produktu, není příliš překvapivé, že modely, se kterými Koalice operuje, se zcela rozcházejí s realitou i výsledky řady dalších studií. „Nahradili bezduché přírodní vědy bezduchou ekonomií,“ komentuje přechod Koalice od mylných klimatologických argumentů k chybným předpokladům ekonomickým americká organizace Sdružení znepokojených vědců (Union of Concerned Scientists).

Ránu argumentům Koalice a jejích spojenců pak představovalo únorové prohlášení 2.600 amerických ekonomů včetně osmi nositelů Nobelovy ceny v tomto oboru, podle kterých „je důvod k preventivním krokům“ proti klimatickým změnám. „Ekonomické studie nalezly celou řadu potenciálních opatření ke snížení emisí skleníkových plynů, u kterých celkové přínosy převažují nad náklady,“ píší ve svém prohlášení, v americké ekonomické obci bezprecedentním.

Poněkud bizarní tiskovou zprávou na něj v panice bezprostředně zareagoval Institut pro konkurenceschopné podnikání (Competetive Enterprise Institute, CEl), jedna z politických organizací, jež proti redukci emisí C02 vystupují. Proti interpretaci obsahu prohlášení jako „konsenzu ekonomů“ – kteréžto ambice z jeho textu ovšem vůbec nevyplývají – nabídl kontakty na „přední ekonomy“ (rozuměj: kteří s ním nesouhlasí). Následovala pak jména a telefonní čísla devíti lidí, vesměs představitelů podobných ideologických skupin.

Bez rukaviček

Vedle sice chybných, na první pohled ale relativně sofistikovaně působících argumentů nasadila skleníková lobby i tvrdší metody, jako je diskreditace oponentů a šíření pomluv. Agresivitou v tomto ohledu vyniká právě Koalice, jejíž činnost New York Times popsaly jako „systematickou dezinformační kampaň“.

V roce 1995 Koalice tvrdila, že stanovisko Mezivládního panelu pro klimatické změny (Intergovernmental Panel for Climate Change, Panel), rozsáhlé skupiny expertních týmů tvořené 2500 vědci, kterou zorganizovalo OSN, ovlivnily „politicky motivované názory“. Následující rok pak Panel přímo obvinila z „vědeckých čistek“. Jedna ze stěžejních kapitol zprávy Panelu měla prý být z politických důvodů v konečné verzi oproti rukopisu pozměněna. Kampaň, založená na bohapusté smyšlence, pak přerostla do úzce osobních útoků, které Koalice zaměřila proti hlavnímu editorovi kapitoly, jistému dr. Santerovi. „Nemohou napadnout vědecké výsledky, napadají tedy vědce,“ popsal metody Koalice jeden klimatolog.

Tento přístup k diskusi však Koalici stál zbytky dobré pověsti. CNN na začátku října odmítla vysílat její televizní reklamy, součást kampaně, jejíž celková cena měla dosáhnout třinácti milionů dolarů a jež měla předcházet posledním fázím rozhodování Clintonovy administrativy a jednání v Kjótu. Možná větší problém než ztráta kreditu však může pro Koalici představovat obavami o vlastní image motivované rozhodnutí dvou z nejvýznamnějších členů, ropné společnosti BP a elektrárenské Arizona Public Service Company, z Koalice vystoupit.

Jiné skupiny, zejména Partnerství a ERT, zvolily méně kontroverzní přístup. Namísto osobních útoků a zjevných smyšlenek se snaží působit relativně umírněně. Na rozdíl od Koalice netvrdí, že zjištění klimatologů jsou výsledkem politického spiknutí, přesvědčují však, že bude lepší s konkrétními kroky počkat na dobu, kdy budou „ještě jistější“. Vedle odsouvání rozhodnutí kladou důraz na ponechání nezbytných opatření v rukou průmyslu: ERT se například usilovně brání zavedení uhlíkové daně v zemích Evropské unie. Napadá ji jako nevýhodnou a nebezpečnou, namísto ní prosazuje již uskutečňované dobrovolné kroky průmyslových společností. Jako jednotlivosti sice pěkné, avšak zoufale nedostačující.

Na druhé straně se však strategie Koalice ukázala být přinejmenším krátkodobě úspěšnější. Přinejmenším jí přísluší rozhodující podíl na rozhodnutí Clintonovy administrativy, jež spolehlivě potopilo nejen samotnou konferenci v Kjótu, ale patrně i veškeré pokusy o dosažení účinné mezinárodní dohody v příštích několika letech.
 

Literatura:

• Lobbying for Lethargy. The Fossil Fuel Lobby and Climate Change Negotiations, Friends of the Earth International, London 1997.
• Putting Costs into Perspective. Economic Benefits from Fighting Climate Change, Friends of the Earth International, London 1997.
• The Climate Change Debate. Seven Principles for Practical Policies, ERT, Brussels 1994.
• The Global Climate Coalition. Membership Backgrounder, GCC, Washington, D.C., nedatováno. The Global Climate Coalition. Position Statement in Support of Scientific and Economic Research,GCC, Washington, D.C. 1996.
• Impacts on Trade and Competitivness from Proposed Greenhouse Gas Emission Restritions, GCC, Washington, D.C. 1996.
• „Activities Implemented Jointly“: A Strategy Option for Global Emissions Reductions, GCC, Washington, D.C. 1996.
• Technology Cooperation: Sustaining Economic Growth and Environmental Improvement, GCC, Washington, D.C. 1996.
• ERT: Getting the Right Climate, Corporate Europe Observer, October 1997.
• Economic „Consensus“ Bandwagon on Warming Derailed. Institute President Says Global Warming Policies Will Bring Pain, Little Gain, tisková zpráva Competetive Enterprise Institute, 13. února 1997.
• Patočka, J.: Uspokojivý krach UNCEDu, Poslední generace 4/1 (červenec-srpen 1992).