Soucitný intelektuál

Soucitný intelektuál je poměrně nově vzniklý tvor, výskyt se datuje od sedmdesátých let 20. století. Poznáme ho podle toho, že se z pozic morálky a moralizování vyjadřuje ke všemu, co dokáže vzbudit jeho vysoce selektivní soucit. S rozhořčením a zcela zásadově poukazuje na zločiny Srbů, Číňanů, Kubánců a Íránců. Naprosto chladným ho naopak nechávají jakékoliv zločiny našich spojenců a spojenců našich spojenců.

Nejprve upoutaly zájem soucitných intelektuálů rozvojové země. Také jejich přičiněním se ze zemí „třetího světa“, které byly dříve schopny sledovat koordinovaně své společné zájmy, staly „chudé země“, jejichž hlavním lidským právem má být ochota pokorně natahovat ruku směrem k věčně slibujícím zemím vyspělým. Tato proměna, k níž dochází od 70. let 20. století, byla předzvěstí toho, jakým směrem se bude ubírat vztah mezi privilegovanými a potřebnými přímo v rámci společností vyspělých.

Je vědecky dokázáno, že soucitní intelektuálové vznikli z marxistů, kteří na přelomu šedesátých a sedmdesátých let odvrhli své učení, dokázali se ho však zbavit právě jen napůl. Z marxismu odvrhli jeho pokus o věcnou analýzu poměrů ve společnosti založené na vykořisťování. Podrželi však manichejský pohled na svět, který se do marxismu dostal z osvícenství, a tam zase z křesťanství. U Marxe má černobílé vidění podobu nezlomné víry v to, že vyvolený aktér (v tomto případě proletariát) je svým utrpením předurčen k tomu, aby spasil svět.

Mladí francouzští sociologové (a ti, kdo je směrem na východ kopírovali) se tak namísto kritického přístupu k sociální realitě a jejím hlubokým problémům dopracovali k černobílému vidění založenému na polaritě jakýchsi metafyzických sil dobra svádějících heroický boj se silami zla.

Tito filozofové, kteří hodili přes palubu marxismus, podrželi zápal pro věc obětí. U nich a u jejich následovníků má univerzální Zlo tutéž podobu, ať je to v případě německých nacistů, sovětských bolševiků, rudých Khmerů, zelených islamistů, černých Hutuů, xenofobních Srbů a Rusů bojujících proti Čečencům. Místo věcné analýzy máme před sebou výkřiky o univerzálním utrpení, jež lze překonat univerzální láskou. Vzniká tak nový žánr — „dramatická filozofie“. Jejím základním trikem je, že vyvoláváním a stupňováním emocí zcela spolehlivě znehybňuje a vyřazuje rozum.

Příklon k nejprimitivnějšímu ze všech možných výkladů vede soucitného intelektuála k tomu, že se stává militantním stoupencem lásky. Aby dosáhl svých mírumilovných cílů, potřebuje válku. Jestliže celé dějiny lze redukovat na boj dobra se zlem, pak tento intelektuál stojí společně s nevinnými oběťmi na straně dobra, zatímco všechny v protějším táboře je nutno — pokud možno vysoce humánně — nemilosrdně zlikvidovat.

Krajně zjednodušené chápání světa v kontrastu dobra a zla se snadno mění ve falešnou záminku ke sledování cílů mocných. Ve světové politice se dnes nemůže přihodit nic důležitého, aniž by se přitom nevzývalo individuální utrpení. Slouží to k emotivnímu ospravedlnění dané akce, neboť nic nepohne více veřejným míněním než poukaz na oběti. Veřejné mínění by dnes odmítlo vést válku s poukazem na obyčejné materiální zájmy, na zájmy národa, či dokonce na nutnost zmocnit se strategických surovin, které vlastní někdo jiný.

Díky soucitným intelektuálům žijeme v natolik humánní době, že válečný útok je třeba prezentovat jako způsob, jak šlechetně ulevit obětem. Proto se války na zemi, ve vzduchu i na moři od jisté doby zásadně prezentují jako vysoce humánní úsilí pomoci obětem. Moralizování soucitných intelektuálů bývá nejhlasitější v těch případech, kdy oběti „kolaterálních škod“ (mluví se o nich pokaždé s velkou lítostí, ale vždy jen tak jaksi na okraj) jsou svým počtem i utrpením srovnatelné s oběťmi, kvůli nimž tažení za lepší svět pro všechny začalo.

Patří k náplni práce soucitných intelektuálů, že zůstávají docela neteční k utrpení lidí, kteří jsou přímo uprostřed společnosti hojnosti obětí nezaměstnanosti, žijí v chudobě a bídě. Snad proto, že jejich postavení nelze jednou provždy zlepšit ani tím nejrazantnějším bombardováním, zůstává osud sociálně znevýhodněných zcela mimo rozlišující schopnost soucitného intelektuála.

Poznámka: Blíže se lze o zálibách a slabůstkách soucitných inte-lektuálů dozvědět v knize Guillaume Exnera: La société des victimes, Paris: La Découverte, 2006.

Autor je sociolog. Seriál navazuje na knihu Abeceda prosperity, jejíž
3. vydání vyšlo loni v nakladatelství Doplněk.