Spokojené dítě netouží vyrůst a dospět

Kdy vás poprvé napadla myšlenka, že dceru budete učit doma svobodným stylem výuky?

Viděla jsem na synovi, že když začal chodit do školy, ztratil zájem o spoustu věcí a soustředil se jen na známky a hodnocení. Když chtěl, abych se s ním učila, pak jen proto, že ve škole píšou test, a ne proto, že by ho učivo zajímalo. Ukázala jsem mu nějakou zajímavost a on řekl, že když to není v testu, tak to nepotřebuje vědět. Můj zájem o svobodné učení tak přišel postupně. V období, kdy se mi narodila dcera, se u nás začaly objevovat první vlaštovky v podobě článků o svobodném vzdělávání a překlady textů od amerického vývojového a výzkumného psychologa Petera Graye, který se věnuje především roli hry v procesu učení. Když se mi dcera narodila, nějak se to ve mně propojilo a já cítila, že to chci tentokrát udělat jinak než se synem a chci se svou dcerou trávit více času.

Musela jste proto odejít z práce?

Spíše jsem začala vymýšlet různé věci, aby mohla být dcera se mnou. Když byla malá, udělala jsem si kurzy na cvičení s miminky, když vyrostla, tak se staršími dětmi. Zakládala jsem různá sdružení a jezdila po centrech cvičit. A když už jí byly tři roky, nastoupila jsem jako učitelka do školky. Dva roky jsme tam s kolegyní bojovaly a snažily se vytvořit svobodnou a respektující školku, ale bylo to pro nás spíš utrpení. Měla jsem pocit, že jsem zestárla tak o deset let.

Proč váš záměr nevyšel?

Byla to školka u Prahy ve vesnici, která má okolo sta obyvatel a všichni se tam znají. Nebyli jsme ve školce zdaleka tak radikální, jako je pro mnoho lidí iniciativa Svoboda učení, jenom jsme děti nechtěly dirigovat nebo nutit sedět u jídla, než všichni dojedí. Pro většinu rodičů byl ale drtivý problém to, že děti nechodí ve dvojstupu, že můžou lézt na stromy, že nemusí spát po obědě. To byl ale problém rodičů, protože v rámcových vzdělávacích programech (RVP) pro předškolní vzdělávání je jasně uvedené, že se děti nesmí nutit k odpočinku. Představa rodičů se prostě neshodovala s tou naší. Někteří stáli za námi, ale většina chtěla od dětí kázeň. Někteří rodiče na nás pak dokonce žárlili, protože si nás děti oblíbily, a dávali to pak nám i dětem nepříjemně najevo. Po dvou letech jsem to tedy vzdala.

Většina lidí zakládajících inovativní nebo komunitní školy měla dobrý prospěch a kladný vztah ke škole. Jak jste jako dítě vnímala školu vy?

Jednou jsem přemýšlela, jak se pozná, že je dítě spokojené, a vypozorovala jsem, že se to dá poznat podle toho, že netouží vyrůst a dospět. Pamatuju si, že jsem jako dítě neustále toužila být starší. Těšila jsem se, až mi budou dospělí vykat, a prahla jsem po jejich respektu. Byla jsem dítě, co umělo číst, psát a počítat ještě před nástupem do školy, ale protože jsem se narodila na začátku září, maminka usoudila, že bude lepší mi dát odklad. Teď už tomu rozumím, ale v době před revolucí to na mně napáchalo docela škody. Nudila jsem se a dělala věci dopředu, ale pak jsem za to byla káraná. Na prvním stupni jsem byla hodná jedničkářka, vnímaná některými spolužáky jako šprt. Na druhém stupni už jsem ale tak dobré výsledky neměla a začala jsem rebelovat. Oblíbená průpovídka učitelky matematiky třeba byla — dlouhé vlasy, krátký rozum, tak jsem se kvůli tomu nechala ostříhat, aby už na mě neměla tuto zbraň. Školský systém mě odstředil.

Členové Svobody učení, foto: archiv Svobody učení

Učení bez výuky

Jak vypadá vaše učení doma s dcerou?

My se neučíme způsobem, který znáte ze škol. Ale není to ani tak, že bych ji izolovala od poznatků. Jen se neučíme klasickým způsobem. Dcera to nemá tak, že přijde a chce něco vědět třeba o syslovi a my si otevřeme knihu a čteme. Lucinka má spíše dílčí otázky a přesně ví, na co se chce zeptat. Já mám občas pedagogické nutkání jí něco vyprávět zeširoka, ona mě zastaví a řekne, že toto už ji nezajímá. A to je fajn, že se nebojí říci, co je pro ni důležité. Kdyby mi to nedala najevo, stejně si nic z toho, co jí říkám, nezapamatuje. Naše vzdělávání je spíše o neustále komunikaci, a ta se odehrává všude. Ptáme se navzájem, a když něco nevíme, tak si to vygooglíme. Děláme to, co se nám chce, co nás baví, co nám dává smysl, a tím pádem se dozvídáme spoustu věcí. To je způsob učení, který praktikujeme.

Co dceru nejvíce zajímá?

Nejčastěji má náročné otázky hned po probuzení. Nedávno se ptala, jak fungují kravské žaludky. Odpověď jsem nevěděla, ale našla jsem jí skripta pro střední zemědělské školy a tam jsme si pročítaly, co ji zajímalo. Hodně se zajímá o zvířata a v biologii má skvělé znalosti. V jiných oblastech zase není na úrovni vrstevníků, kteří chodí do čtvrté třídy. Někde má větší znalosti a jinde nižší, ale myslím, že je to v pořádku.

Vzdělávala jste dceru od začátku sama doma?

Chvíli jsme se známými měli komunitní skupinu, ale po roce jsme se rozešli v názorech a v tom, jak má učení vypadat. Na mě a dceru to bylo až moc svazující. My ráno vstaneme a chceme se rozhodnout, co budeme dělat. Když je hezky, jedeme do přírody. Po čase jsme navíc přišli o objekt, v němž jsme skupinu provozovaly. Problém byl také, že se v téměř každé takovéto skupince najde dítě, jehož rodiče jsou zoufalí, protože jejich dítě už v žádné škole nechtějí. Nevědí, co s ním, a tak ho dají do svobodnější skupiny. Takové děti v ní často i prospívají, ale jejich chování je také ovlivněno rodiči. Měli jsme tam kluka, který neuměl komunikovat s dětmi jinak, než že je popichoval a ubližoval jim. A Lucinka mi jednoho dne řekla, že už tam nechce chodit. Já si uvědomila, že jsem to celé dělala kvůli ní, nemám totiž ambici zachránit děti celého světa. To jsou dva různé cíle, někdo komunitní školy dělá kvůli svým dětem, někdo má potřebu vést řadu dětí.

Jak učení řešíte nyní?

Učení neřešíme, ale od té doby máme se čtyřmi rodinami „střídavku“ — celkem šest dětí ve věku od šesti do třinácti let. Děti tráví v každé rodině vždy jeden den v týdnu i s přespáním.

V květnu 2018 začal v Jindřichovicích fungovat SvobodUm, inspirovaný britskou Summerhill School. Zdroj: svobodauceni.cz.

Jak vypadá běžný den s tolika dětmi?

Vypadá asi jako víkendový den běžných lidí, kteří chodí přes týden do práce a jejich děti do školy. Děti si celý den hrají vevnitř i venku, povídají si, hrají hry s námi dospělými i bez nás, jezdí na koloběžkách, chodí na hřiště, vymýšlejí spoustu věcí, večer většinou koukají na filmy nebo hrají hry na počítači. Já tam jsem dnes, když už jsou větší, v podstatě jen jako servis — uvařím oběd a večeři, jsem k dispozici, když chtějí, povídáme si, ale většinou si vystačí samy. Dřív jsme někdy vyráželi na různé akce a výlety, děti ale postupně přestaly mít zájem o organizovaný program, chtějí hlavně být spolu a hrát si. Hra je koneckonců nejvyšší formou učení.

Svoboda i ve školách

Ve vašich textech ale píšete, že opravdu svobodné vzdělávání, tak jak je ho možné provozovat v některých zahraničních státech, v Česku není legální. Co mu tedy brání?

Podle zákona se tady zcela svobodně vzdělávat nelze. Máme dané RVP, kterému se musí každé dítě podřídit. Dítě si tak nemůže rozhodovat o procesu svého vzdělávání. Pro mě unschooling, svobodné vzdělávání a sebeřízení vzdělávání, označují to, že dítě je samostatná osobnost, která má své vlastní touhy a představy o životě. My nevíme, kam se dítě vyvine, a nemáme právo ho směřovat někam, kam si myslíme, že je to pro něj dobré. Ono to pro něj totiž nemusí být nutně správné. O tom nikdo z rodičů nepochybuje?

Jak byste si tedy ideální školy a vzdělávání představovala vy?

Snažím se vysvětlovat, že za situace, kdy by tu byla svoboda, jak ji prosazuje Svoboda učení, a někdo si chtěl založit běžnou školu, může. My nechceme nikomu nic zakazovat ani nikoho omezovat, ale naopak rozšířit paletu výběru a nechat děti, rodiče, ale i učitele a školy, aby si to zařídili po svém. Jestli někdo chce kontrolu státu, ať ji má. Pak ale může existovat i řada jiných certifikačních úřadů. Byla by zrušena povinnost dodržovat RVP a povinná školní docházka by pro začátek mohla být nahrazena povinným vzděláváním, což je širší pojem, který funguje například ve Francii, Velké Británií a USA.

Jak to v takových zemích funguje?

Třeba ve Franci je domácí vzdělávání vyřešeno tak, že tyto děti jsou zapsány u speciálního úřadu. Ve Velké Británii a Skotsku se dokonce vůbec neřeší, jestli se dítě na domácím vzdělávání někde zapíše, nebo ne.

S jakými názory se při prezentaci těchto názorů setkáváte?

Občas se ozývají výroky typu „zpátky na stromy“ a „buďme všichni negramotní“. Svoboda, kterou jako organizace Svoboda učení chceme, však už existuje ve většině západních zemí. U nás je ale podle mě většinová společnost zatím spokojená s tím, jak nyní vypadají školy, a tak není velká motivace něco měnit.

Uvažujete o podání žádosti na vytvoření experimentu pro svobodné vzdělávání, jako tomu bylo dříve v případě domácího vzdělávání?

Určitě, toto je jedna z cest, po které se chceme vydat. Příprava pokusného prověřování je dlouhý proces, ale určitě něco takového chceme zkusit. Teď už pracujeme na projektu.

Víte, jaký k tomu zaujímá postoj ministerstvo školství (MŠMT)?

Loni v létě jsme k nám pozvali českého učitele ze Summerhillu, který tam učí IT, a nabídli jsme s ním novinářům rozhovor. Oni se pak ptali na vyjádření MŠMT na školy typu Summerhill, kde děti ve smyslu vzdělávání nic nutně nemusí (viz text Demokratické školy — příliš hlučná svoboda? v 7.G 4/2016 — pozn. red.). MŠMT se vyjadřuje tak, že takovéto školy zde nemůžou existovat, protože všechny školy musí dodržovat RVP a tato instituce by musela získat speciální výjimku.

V Česku najdeme několik škol, které mají v názvu svobodná. Kde je hranice mezi tím, kdy si škola může říkat svobodná, a kdy už ne?

V tom je ten problém, jsou to jenom slova. Kdysi se jako svobodné označovaly Waldorfské školy a dodneška některé tyto instituce slovo svobodná v názvu mají. Waldorfská pedagogika má ale jasně dané principy a plán výuky, tam té svobody moc nenajdete. V Česku máme RVP, do kterého se musí napasovat všechny školy, které jsou zapsané v rejstříku MŠMT. V tom rejstříku ale nenajdeme komunitní školy, které jsou skupinami pro děti na domácím vzdělávání a nejsou zatím naštěstí nijak legislativně upraveny. Ministerstvům se to ovšem nelíbí. Ministryně Valachová (bývalá ministryně školství — pozn. red.) dříve prohlásila, že je to paralelní systém školství, který v Česku nechceme a musíme udělat vše pro to, aby tu co nejdříve nebyl.

Jaký je v českém prostředí o svobodné školy zájem?

Poptávka po skutečně svobodném vzdělávání je minimální. V Česku je to tak pár desítek rodin. Spousta rodičů o tom ví a mluví, a dokážou to dokonce aplikovat v předškolním věku dítěte, ale jakmile přijde nástup do školy, podlehnou obrovskému tlaku okolí. Ve třetí třídě se děti ve škole učí vyjmenovaná slova a rodiče začnou panikařit, že to jejich děti ještě neumí. Přitom RVP jsou v tomto nyní hodně benevolentní. Za celý první stupeň tak nikdo nemusí po dětech tyto konkrétní věci chtít. Povinné výstupy jsou až po páté třídě a na druhém stupni v deváté. Na druhou stranu školy, které se snaží jít svobodným směrem, to nemají vůbec jednoduché, musejí kličkovat na hraně toho, co je ještě legální, a jsou často neúměrně zatíženy papírováním. Každá škola totiž bez ohledu na způsob výuky musí dodržovat RVP, z toho se nevykroutí.

Říkáte, že současné RVP poskytuje velkou volnost, v čem tedy vidíte hlavní problém?

Problémem například pro komunitní školy je to, že děti v nich jsou zapsány na domácím vzdělávání, někdy i každé v jiné škole. Protože však děti musí dojít do své kmenové školy na pololetní přezkoušení, vzniká tlak od rodičů, aby škola dítě připravovala na přezkoušení. To už svoboda není, když škola musí přimět děti, aby každý předvedl u přezkoušení, co se zrovna na dané škole požaduje. Spousta lidí řekne: „Ježišmarjá, to je super, mít takovouto svobodu, co ti vadí na tom přijít dvakrát ročně na přezkoušení?“ Mně vadí, že dítě to nechce a nevidí v tom smysl a já taky ne. Zároveň nechci dítě nutit do něčeho proti jeho vůli, a tím narušovat náš vzájemný vztah.

Svobodoum, foto: archiv Svobody učení.

Jak rodiče poznají, které školy jsou pro zapsání k domácímu vzdělávání vhodné?

Důležité je si přečíst školní vzdělávací program dané školy. Často je však v dokumentu uvedeno něco a v reálu je to úplně jinak. Proto by se měli rodiče domluvit i s ředitelem. Potíž je s tím, že školy, kde se přezkušuje portfoliem, jsou plné a stále přibývá lidí, kteří pro své děti toto přezkušování chtějí. Některé školy tak mají pořadníky i na několik let dopředu. Škola totiž může zapsat jenom takový počet školáků, na které mají ve třídě místo. Je to pro případ, že by se rodiče rozhodli dát dítě do školy, což dneska už moc nedává smysl, protože tím, že jsou některé školy přátelštější a některé míň, jsou často děti zapsány do školy i na druhém konci republiky. Navíc škola za domácího školáka dostává asi čtvrtinu finančního normativu, některé školy si z toho udělaly byznys, některé to zase odrazuje.

Jak s dcerou řešíte přezkušování vy?

Do portfolií se můžou dávat vstupenky z programů v muzeu, je tolik možností, když někdo chce vzdělávat dítě zábavou formou, tak to jde, ale problém je, že ne všechny děti jsou z těchto věcí nadšeny. Zeměpis se učíme při cestování, rády cestujeme po republice i do ciziny. V rámci dějepisu se díváme na sérii videí, která mapují dějiny od lovců mamutů až po současnost.

Ví už vaše dcera, čím by chtěla být?

Ona o tom zatím moc nepřemýšlí, já doufám, že je to tím, co jsem říkala na začátku, že nepotřebuje rychle vyrůst, že je spokojená tady a teď. Velmi ale miluje zvířata a má o nich hluboké znalosti. Možná půjde tímto směrem, ale děti ve svobodných školách většinou budoucí povolání začínají řešit až dlouho po desátém roce. Do té doby žijí v přítomnosti, což je skvělé.

Jak se těmto dětem daří v dalším studiu?

Když začnou řešit povolání, mají silnou motivaci k dosažení cíle, protože jim nikdo neomezoval vnitřní motivaci a energii, a jsou schopny naučit se velmi rychle na přijímačky. Svobodná škola Summerhill bude mít za dva roky stoleté výročí, dětí už tam za tu dobu studovala spousta. O jejich úspěšnosti existují studie i knihy. Řada z těchto dětí vystudovala vysokou školu a často jsou z nich umělci nebo podnikatelé. Pro mě ale tyto studie nejsou podstatné, já jsem člověk, pro kterého je důležité, že vidím mé dítě šťastné.

O dětech bez dětí

Podle výroční zprávy České školní inspekce je učivo v RVP předimenzované. Jak jeho obsah vnímáte vy?

Čím více položek v něm bude, tím větší bude na děti vyvíjen tlak. Dějepisáři chtějí více dějepisu, matematici více matematiky. Větší podíl dostává IT a psychosociální vývoj. Všichni chtějí něco přidat. Pokud by mělo nějaké RVP do budoucna existovat, mělo by v něm být naprosté minimum a školy by si mohly vybrat, co můžou dětem nabídnout. Nyní se školy nemůžou moc lišit. Jistě, každá může mít jiný přístup k dětem a také dílčí přístupy, jak učivo do dětí dostat, ale to, co mají do dětí dostat, mají všechny školy téměř totožné. Centrální plánování nefunguje, to už jsme si vyzkoušeli za socialismu. A navíc v tak rychle měnícím světě není možné, aby takový kolos, jakým je MŠMT, mohl pružně reagovat na to, co se ve světě děje.

Ano, vývoj jde rychle dopředu. Jak se k tomu ale co nejlépe postavit?

Když se podíváme na to, co se za posledních deset let změnilo, je až neskutečné, jak rychle se vyvíjejí technologie. Naše děti ví o IT více než my, ale my jim budeme vymýšlet, co se o tom mají ve škole učit. Místo abychom se učili od dětí a měli radost, že umí něco, co my ještě ne, tak jim to ve škole naservírujeme podle sebe. Na debatě o Strategii vzdělávací politiky do roku 2030 byl bloger Táta parťák, který měl výstižnou připomínku — že my tady debatujeme o vzdělávací strategii a o tom, co se budou děti učit, ale nepřizveme si jediného žáka ani studenta. To je, jako bychom si svolali debatu o kojení a seděli by tam samí muži a vymýšleli, jak to má vypadat, a žen se nikdo nezeptal

SvobodUm, foto: archiv Svobody učení.

Takže názor dětí se nebere při hledání inovací vůbec v potaz?

Jsou náznaky snahy o získání názoru od dětí. Například ve výroční zprávě České školní inspekce se dětí ptali, ale ve výsledku to moc dobře nedopadlo, a tak se tomu nepřikládá příliš velká váha. Zakladatel gymnázia PORG a společnosti Scio Ondřej Šteffl o tomto problému psal. My jakožto dospělí si samozřejmě můžeme vymýšlet, co dáme do RVP, ale kde bereme tu jistotu, že dokážeme správně určovat, co mají lidé z jiné generace do života umět?

Připravila Veronika Charvátová. Rozhovor je součástí její bakalářské práce Plánované změny v RVP a svobodné vzdělávání v ČR (soubor publicistických rozhovorů). Kontakt: vcharvatova78@gmail.com.

Zdeňka Šíp Staňková (*1981) dva roky učila v mateřské škole, spoluzaložila mateřské centrum a pracovala jako lektorka aktivit pro děti a rodiče. Sama je matka dvou dětí, narození třetího právě očekává. Starší syn (17) chodí na střední školu a dcera Lucie (11) je vzdělávána doma formou sebeřízeného vzdělávání v mezích české legislativy. Je členkou Svobody učení, což je projekt podporující stejnojmenný styl vzdělávání v Česku. V organizaci pracuje dobrovolnicky už sedm let, píše blog, věnuje se dodržování práv dětí a rodičů ve školách, přednáší na besedách.