Staňme se informačními environmentalisty!

Potřebujeme informační environmentalismus, tvrdí americký právník James Boyle ve své knížce The Public Domain: Enclosing the Commons of the Mind (Veřejná sféra: Zábory společných duševních statků) o vývoji práva v oblasti duševního vlastnictví ve Spojených státech a jeho důsledcích pro podobu veřejné sféry. Jestliže se v 50. letech minulého století objevilo environmentální hnutí, které začalo upozorňovat na skutečnost, že o přírodu a životní prostředí je potřeba se starat jako o veřejný statek, dnes potřebujeme informační environmentalismus, který začne podobným způsobem hájit nemateriální skutečnosti — vědění, metody, jazyk, umělecká díla.

     Boyle uvádí na scénu úvahy Thomase Jeffersona, který považoval duševní vlastnictví za nepřirozené: ideje se podle něj mají šířit jako oheň. Jediné ospravedlnění pro soukromé duševní vlastnictví je podle Jeffersona inovace. Vlastnictví má být uznáno, pokud a jen dokud umožňuje inovativní jednání, které by se bez něj neodehrálo. Právo duševního vlastnictví se ale v USA od toho principu zásadně odchýlilo. Stále více skutečností, které dříve patřily do veřejné sféry, se dnes stává předmětem komercializace a nabývá podobu soukromého vlastnictví. Dnes jsou tak patentovány i genetické informace či obchodní metody; jestliže se copyright neboli autorské právo do roku 1978 vztahovalo na 28 let po vydání díla (autor si ho mohl dále prodloužit, ale to se obvykle nedělo), dnes je to 70 let po úmrtí autora! Copyrightu tak podléhá převážná část kulturní produkce 20. století. Boyle v knize líčí řadu konkrétních kauz — od problému copyrightu na internetu po otázku ochrany genetických technologií vytvářených syntetickou biologií — a ukazuje slepé uličky, do kterých současný systém duševního vlastnictví vede.

     Boyle není anarchista, který by hájil konec soukromého vlastnictví, byť jen v oblasti idejí. Důsledně však vyžaduje, aby se dodržoval princip definovaný původně Jeffersonem: soukromé vlastnictví je legitimní, jen pokud stimuluje inovaci. Vše ostatní je třeba vrátit do veřejné sféry, ze které primárně všichni, včetně držitelů patentů a copyrightů, čerpáme. V tomtoduchu byl Boyle v roce 2002 jedním z těch, kdo stáli u zrodu licence Creative Commons, v jejímž rámci si autoři na rozdíl od copyrightu nastavují požadovanou míru ochrany a většinou dovolují volné šíření díla. Stejně tak Boyle obhajuje open a free software a další formy „distribuované kreativity“ a ukazuje, že navzdory neoliberálním ekonomickým poučkám fungují.

     Jakkoli se knížka soustředí na severoamerickou realitu, útok na veřejnou sféru dnes citelně zasahuje i nás. Staňme se informačními environmentalisty, dokud je ve veřejné sféře co hájit.