Střet civilizací, nebo střet mentalit? (2. díl)

Tvář současného světa více než střety rozmanitých civilizací poznamenává setkávání odlišných, namnoze protikladných a rozporuplných mentalit. Třebaže mentalita je fenomén, který má ke kultuře a civilizační tradici daného místa velmi blízko, zdaleka s ní nemusí být totožný. Mentalita představuje soubor hodnot, nálad a aspirací jednotlivců i celých společností a na rozdíl od svěrací kazajky civilizační tradice jde o jev nanejvýš těkavý, proměnlivý a jen stěží postižitelný, navíc velmi snadno ovlivnitelný výkyvy dějin. A jelikož žijeme v době téměř globálního vykořenění, stává se právě mentalita mnohem důležitějším činitelem než civilizační tradice, jejíž rozhodující úloha v podstatě skončila s příchodem industriální éry.

Pokusíme-li se vytvořit mapu současného světa na základě velmi všeobecných mentalit, vyvstane před námi obraz, který mozaiku předchozích teorií (viz SG 5/2003) jistě nezruší, nicméně poněkud přeskupí. Světy různých mentalit totiž procházejí nejen skrze Huntingtonovy civilizační okruhy, ale i napříč územními celky etablovaných národních států. V prvním díle jsme již pohovořili o přírodních národech a třetím světě, nyní nás čekají země poznamenané komunismem a euroamerická civilizace.

Komunistický skanzen

Skomírající komunistický skanzen tvoří stále slábnoucí část světa, svými socio-ekonomickými ukazateli představujícími horší průměr třetího světa. Mentalita, která v něm vládne, je poznamenána strachem a apatií. Středoevropskými revolucemi roku 1989 a rozpadem Sovětského svazu v roce 1991 ztratil tento svět charakter mocensko-ideologického bloku a zůstal omezen na několik zvláštních ostrůvků, jež by svou bizarností mohly inspirovat Jonathana Swifta k tomu, aby na ně poslal svého Gullivera. Zatímco dynamická Čína a Vietnam se otvírají globálnímu kapitalismu a ideologickou fasádu udržují místní machiavellisté pouze jako prostředek spíše oligarchické než ideologické diktatury, Kubu a Severní Koreu osvědčenými brutálními metodami stále ovládají „blouznivci našich hor“ se všemi tragickými důsledky. Nicméně lze předpokládat, že konflikty, které neodvratný rozklad těchto společností vyvolá na mezinárodní scéně, budou spíše geopolitické než ideologické povahy. Ve světě charakterizovaném globálním oběhem kapitálu ve vývoz světové revoluce zřejmě nedoufá už ani ten nejpodivínštější blouznivec.

Postkomunistický svět

Postkomunistický svět představuje nový a v dějinách dosud nevídaný fenomén. Třebaže členové tohoto klubu zvláštního ražení se rozbíhají různými směry (do prvního i do třetího světa), stále je jako prokleté dědictví spojuje zátěž společné mentality. Šedivého tvora označovaného sociology jako „homo sovieticus“ nahradil psychologicky jistě zajímavější, ovšem stejně bezperspektivní a tragikomický „homo postcommunisticus“. Jeho geograficky a sociálně šťastnější zástupci se vrhli na divoký konzum a dohánění ztracených let ve stylu Trimalchionovy hostiny, řídíce se zásadou „urvi, co můžeš“ a dobrou radou, že „jen pro ten dnešní den stojí za to žít“, zatímco těm méně šťastným nezbývají než oči pro pláč a každodenní zápas o holé živobytí ve stylu „přežij, jak umíš“. Zdá se, že více než mediální svědectví o hrůzách komunismu teprve osobní setkání s tímto zvláštním tvorem vyléčilo mnohé západní utopisty z jejich snů o ráji na zemi, novém člověku a beztřídní společnosti.

Třebaže postkomunistický svět měl na začátku devadesátých let vynikající výchozí pozici pro modernizaci i demokratizaci, šancí využil jen váhavě a z malé části. Čtyřicetileté až sedmdesátileté lámání páteře jeho občanů vedlo k tomu, že navzdory náhlé svobodě se v těchto zemích nevytvořily odhodlané občanské struktury, schopné čelit korupci a psychopatům na všech úrovních systému a zároveň nutit své elity k potřebným změnám. V lepším případě tak vznikla institucionálně dokonalá demokracie, ovšem bez demokratů (Polsko, Česko, Maďarsko) či vlády charismatických „otců národů“ (mečiarovské Slovensko, Putinovo Rusko), v tom horším nastala rafinovaná restaurace diktatury (Bělorusko, Uzbekistán, Turkmenistán).

Cynickou morálku postkomunistického světa vyznačující se hrubostí, bezohledností, lajdáctvím, absencí politické kultury, mafiánským způsobem organizace politiky, ekonomiky i společnosti a ekonomickou kriminalitou projevující se miliardovým tunelováním na místech nejvyšších a každodenním nenápadným, leč vytrvalým kradením téměř všude pozoruhodně doplňuje a povznáší příval iracionality od zázračných léčitelů až po americké rychle vykvašené sekty a komické guru úspěchu. Dlouhodobé vykolejení z kulturní a náboženské tradice utvářející se po staletí (ve střední Evropě záměrné popření antického a židovsko-křesťanského dědictví) a krach marxisticko-leninského náboženství spolu s otřesy transformace vytvořily v těchto zemích tristní duchovní vakuum, na jedné straně prohlubující pocit únavy, uštvanosti a apatie, na druhé pak excesy a výstřelky v podobě náhražkového nacionalismu a rasismu. Jeho výlupky jsou stejně tak východoněmečtí a čeští skinheadi, jako srbské polovojenské jednotky a ruští fašisté.

Navíc mentalita velké části populace v tomto světě je určována pocitem porážky. Skalní příslušníci komunistických elit jsou frustrováni porážkou ve studené válce, Rusové pak navíc ztrátou impéria. Široké vrstvy obyvatel prohrály transformaci a přišly o své chatrné, nicméně spolehlivé sociální jistoty. Tato skutečnost dříve či později naprosto zastínila počáteční euforii z pádu komunistických diktatur, odchodu okupačních vojsk a v mnoha zemích i opětovného dosažení národní nezávislosti. Všeobecné ukazatele blahobytu se zvýšily jen ve střední Evropě a Pobaltí, ve větší části postkomunistického světa nastává spíše propad.

Charakteristickým rysem postkomunistického světa je mentální retardace projevující se ztrátou zájmu o veřejný prostor, netolerancí a přízemním, provinčním myšlením. Z tohoto klimatu pak pramení i neschopnost důstojné, samostatné a velkorysé zahraniční politiky. Zatímco Rusko, které s rozpadem Sovětského svazu ztratilo pozici supervelmoci, zjevně tu tápá, tu nervózně těká jako tygr v kleci. Prozápadně orientované post-komunistické státy, ona rumsfeldovská „nová Evropa“, namísto důstojné neutrality rakouského, švýcarského či skandinávského stylu (která by jim nejlépe slušela) horlivě a bezmyšlenkovitě sekundují zámořskému globálnímu hegemonovi se všemi jeho excesy, zatímco na sousedské úrovni vytrvale živí nedořešené lokální půtky. K tomu, aby se alespoň určitá část tohoto světa mentálně posunula, respektive vrátila na západ, bude zřejmě zapotřebí určitého „zcivilizování shora“ prostřednictvím Evropské unie, tak jako se to alespoň zčásti podařilo zatím jen ve sjednoceném Německu. Svým dílem k tomu nepochybně přispěje i nástup mladší generace nezatížené traumatickou minulostí a vyrůstající v politicky i mentálně otevřeném světě. Ani tento svět ovšem není dokonalý a stojí tváří v tvář mnoha problémům, k jejichž rozpletení dosud nesebral dostatek odvahy.

Euroamerická civilizace

To, co vymezuje západní, euroamerický (přesněji euro-americko-izralesko-jihokorejsko-japonský) svět, nejsou jen ekonomická výkonnost, vědecko-technologická dominance a všeobecně rozšířený blahobyt, ale především určité sociálně-politické charakteristiky – tj. pluralitní parlamentní demokracie, sekulární liberální společnost, systém sociální péče eliminující alespoň nejkřiklavější chudobu, a s tímto vším spojená mentalita, charakterizovaná sebevědomím svobodných jednotlivců a rozvinutým občanským vědomím.

Západní svět, zejména jeho evropskou část, lze označit jako postideologickou společnost, tzn. společnost, jíž nedominuje žádná oficiální a povinně závazná ideologie a pro kterou je příznačný onen postmoderní supermarket idejí. Zatímco v uzavřených společnostech, ať už komunistických, nebo nábožensky fundamentalistických, představuje náboženství a ideologie základ organizace společnosti a veškerého veřejného života včetně ekonomiky a práva, v západní společnosti jde o privátní záležitost každého občana. Západní společnost je sekulární nikoliv v tom smyslu, že by byla nenáboženská nebo přímo ateistická, ale tím, že odděluje náboženství a ideologii od politiky. Na druhé straně si ovšem musíme uvědomit, že i sekulárně humanistická etika západní demokracie vyrůstá v podstatě z židovsko-křesťanské tradice a že navíc někteří teoretikové považují právě zdůrazňování lidských práv, někdy i ekologii, za nové náboženství této společnosti. Například česko-britský sociolog Jaroslav Krejčí dokonce přímo hovoří o „civilizaci lidských práv“, neboť nutnost zachovávání lidských práv představuje prý to jediné, na čem se názorově pluralitní západní společnost dokáže ještě ve své většině shodnout.

Toto vymezení do značné míry platí v případech, kdy jsou lidská práva instrumentalizována jako prostředek mezinárodní politiky, jak tomu bylo v době studené války a jak se tomu děje dnes v zahraniční politice USA, které uskutečňování vlastních geopolitických a ekonomických zájmů zakrývají lidskoprávní frazeologií a „ideologií svobody“. Jinak lze ovšem západní pojetí lidských práv a ekologie považovat spíše za neideologický projev jakési komunální slušnosti, k němuž v té či oné formě dospívají všechny lidské komunity kdekoliv na zemi. Jediná zvláštnost Západu spočívá v tom, že tuto komunální a v podstatě univerzální elementární etiku formalizoval ve svém právním řádu a politických institucích. Tato etika je minimalistická a nikterak neomezuje soukromý život jednotlivce. V této souvislosti lze říci, že zatímco v uzavřených společnostech vládne etika „absolutního nároku“, tzn. etika autoritářsky si uzurpující duši jedince se vším všudy, pro otevřenou společnost je charakteristická autonomní etika „zodpovědné tolerance“, tzn. morální jednání nemotivované bázní před posvátnou církevní či státní autoritou, ale hlasem vlastního svědomí, věcně shrnutá v jasné a univerzální zásadě „co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ani ty jim“. Tohoto jistě příkladného stavu dosáhl západní svět kontinuitou civilizačního vývoje nepřerušovaného traumaty chronických válek a dlouhodobých totalitních režimů. Nicméně i tento klidný vývoj západní společnost uvedl do problémů, s nimiž se musí vyrovnat. Některé jsou pouze její vnitřní, jiné mají globální dosah.

Za prvé, podobně jako v předchozích případech ani v případě Západu nelze hovořit o nějaké společné mentalitě. Právě nedávná irácká válka ukázala, že existuje podstatná a hluboká propast mezi západoevropskou a americkou mentalitou, a zároveň mezi různými americkými mentalitami. Americká společnost se totiž narozdíl od Evropy nachází – zejména díky periodickým návratům konzervativců do její politiky – ve stavu ideologického poblouznění vyznačujícího se mnohdy až středověkými rysy. Názorným ukazatelem rozdílů mezi Evropou a Amerikou je odlišný vztah k trestu smrti, armádě a státním symbolům. S prohlubující se modernizací Evropy se tento mentální rozdíl spíše prohlubuje a ohrožuje samotné základy euroamerické jednoty.

Podobně jako například v helénismu, kdy se helénská kultura stala základem kosmopolitní civilizace řecko-římské antiky, dnešní euroamerická kultura se všemi svými bohužel více stíny než světly se stává základem globální civilizace jednadvacátého století. To do našich úvah o střetu mentalit vnáší nový prvek, neboť stále větší počet lidí z různých civilizačních okruhů a mentálních světů se stává tu povrchně, tu do hloubky příslušníky této nové globální vrstvy akademiků, byznysmenů, špičkových politiků, turistů, manažerů nadnárodních společností, pracovníků mezinárodních agentur i antiglobalizačních aktivistů. Příslušníci této vrstvy (pro něž angličtina používá výstižné metaforické označení „jet set“ – vrstva lidí cestující tryskovými letadly) podobně jako jejich předchůdci v době helénismu mohou opakovat známý Senekův výrok: „Je třeba žít s vědomím, že jsme se nenarodili pro jeden kout, ale že celý tento svět je naší vlastí.“ V jejich případě to platí jak fyzicky, tak mentálně. Podobně jako v helénismu může toto propojení světa prostřednictvím rostoucí vrstvy nadnárodní elity přispět k vytváření univerzalistické etiky a růstu mezinárodního a mezicivilizačního porozumění, na druhé straně ovšem odcizit vztahy v původních komunitách. Trefně to při své nedávné přednášce vystihl teolog a sociolog Tomáš Halík, když bez rozpaků přiznal, že si rozumí více s intelektuály jiných náboženství než s fundamentalisty vlastní konfese.

Helénistický svět se ovšem nakonec rozpadl a následoval po něm středověk. Je tedy otázkou, kam se bude ubírat soudobý vývoj a jaký stav lidské mysli se nakonec zrodí z tavícího tyglíku mentalit, tím spíše, když jediná současná globální supervelmoc stále více inklinuje k moralistické a ideologické rétorice připomínající spíše středověké kázání před křižáckou výpravou než moderní politiku jednadvacátého století. Pokud se velmoc představující ohnisko globalizačních procesů stává v podstatě hlasatelem nesnášenlivého džihádu, je jisté, že globalizace bude ve velké části světa vnímána jako krajně nesympatický proces a univerzalistické vize světové jednoty se rozplynou právě tak jako kdysi křehká jednota řecko-římské civilizace.

Navíc západní svět stojí před řadou náročných sociálních a technicko-ekonomických problémů, jejichž řešení politika orientovaná na krátkodobé zájmy důsledně odkládá (energetické zdroje, demografická nerovnováha, stárnutí populace spojené s krizí penzijních systémů, celková krize sociálního státu, migrace z třetího světa). Pokud se k nim v brzké době nepostaví čelem, riskuje celkové oslabení s fatálními důsledky pro jeho sociální stabilitu i mezinárodní postavení.

Vývoj euroamerické kultury rovněž vyvolal zjevnou duchovní krizi, v určitém ohledu možná hlubší než traumata postkomunistického a třetího světa. Postmoderní supermarket idejí totiž nevytváří jen duchovní svobodu, ale také duchovní prázdnotu, morální relativismus. V kombinaci s existenčním zajištěním a životem v pohodlí, kdy v hojnosti konzumních statků jako by již nebylo o co usilovat, se dostavuje ona rakouským psychiatrem a filozofem Viktorem Emanuelem Franklem skvěle popsaná „krize smyslu“, na kterou většina lidí ve třetím světě prostě nemá čas. Západní člověk neřeší otázku, jak přežít, ale jak si užít života a jak jej prožít. Jeho problémy nejsou existenční, ale existenciální povahy. Ona v dějinách dosud nebývalá svoboda, kdy se velké množství lidí stává plně zodpovědnými tvůrci vlastního životního osudu, vyvolává otázku, jakým smyslem tento život naplnit.

Stupňování požitků, které naše společnost blahobytu nabízí jako lék na existenciální krizi, většinou nedává tu nejpřesvědčivější odpověď a hledání transcendence, s níž jsou mnozí obyvatelé jiných částí světa v přirozeném každodenním kontaktu, se pro značnou část Zápaďanů stává celoživotním problémem. Občas navíc přichází ke slovu ona iracionalita, kterou jsme připomněli již v souvislosti s duchovní prázdnotou postkomunistických společností. Bohužel zatím se zdá, že blazeovaná postmoderní lehkost a nezávaznost, bohorovné sobectví a neochota pro kohokoliv a pro cokoliv se obětovat se stává dominantním postojem západního světa, zvláštní daní za jeho svobodu a právo na soukromí. Projevuje se to jak uvnitř erozí mezilidských vztahů a komunit, tak navenek rostoucím uzavíráním se před problémy světa a opevňováním Evropy i Ameriky před invazí uprchlíků, licoměrně obhajovaným rétorikou boje proti ilegální migraci (jako by nějaká legální v důsledku administrativních i policejních bariér byla možná). Stěží si lze představit symboličtější ztělesnění soudobého zápaďanství než nečinné přihlížení nizozemských vojáků srebrenickému masakru v roce 1995. Že tak učinili občané země, jejíž společnost se v generální stávce před šedesáti lety postavila jako jedna z mála proti deportacím židovských spoluobčanů a dnes je považována za vzor tolerance, svobody, sociálního blahobytu a jednu z mentálně nejpokročilejších společností, představuje hořké „ale“ pro všechny, kdo by chtěli nekriticky adorovat současný západní svět jako jediné a absolutní ztělesnění pokroku a všestranné vyspělosti.

Skončíme tam, kde jsme začali, totiž v zemi mezi řekami. Když se americké tažení chýlilo ke konci, předpovídala média i političtí analytikové buď „svatou válku proti nevěřícím agresorům“, anebo „nadšené uvítání osvoboditelů od diktatury“. Ke všeobecnému údivu se nekonalo ani jedno, ani druhé. Namísto toho začali obyvatelé Iráku rabovat, co se dalo. Od muzeí a knihoven až po univerzity a nemocnice. Jakkoliv takové chování působí odpudivě, v případě národa zbídačeného diktaturou, dvanácti lety diskriminačních sankcí a nakonec brutální válkou, je docela pochopitelné a nakonec představuje vcelku pragmatickou reakci každé lidské bytosti, jejímž prvním přáním je přežít. Ostatně netopili obyvatelé kdysi velmi kulturního a kosmopolitního Sarajeva v době jeho obležení knihami? Jakkoliv se nám to nemusí líbit, i toto patří k naší civilizaci jako její neodmyslitelná součást nebo spíše důsledek. I toto je asi jedním z rysů naší mentality. Do značné míry zřejmě všelidským. Ukazuje se tak, že vznášet jakékoliv apriorní ideologické předpovědi týkající se jednání a chování lidí je nanejvýš ošidné – ocitneme se tak na kluzkém ledě. Na něm se nepochybně nalézá i tato mapa mentalit, která zůstává otevřená. Stejně jako celé dějiny a jeden každý lidský život.