Ten, co tančí s liškou

V roce 2009 jsem se s liškou potkal zvláštním způsobem. S kamarády jsme v noci fotografovali náves, když jsme si všimli lišky, pozorující nás skrze vysokou trávu u rybníka. Nikam neutíkala a my se začali přít, zda je vzteklá, či jen vystrašená a uvězněná mezi rybníkem, zástavbou a námi. Klonil jsem se k druhé variantě. Po čase jsme si lišky přestali všímat a chtěli jí dát prostor k tichému odchodu. V určitý moment jsem se od skupinky vzdálil. Brzy jsem zaslechl volání jednoho z kamarádů: liška mi prý běží přímo do zad. Bral jsem to s rezervou, ale když jsem se otočil, spatřil jsem v asi pětimetrové vzdálenosti lišku s vyceněnými zuby a v plném trysku. Okamžitě jsem přešel do jakéhosi střehu, liška znervózněla a zastavila se asi dva metry přede mnou. Kroužili jsme pak kolem sebe, ona rejdila hlavou ze strany na stranu. Hledala skulinku, malou nepozornost. Já zase hledal její oči, dával jsem jí najevo, že vím o každém jejím pohybu, a každý jsem také zrcadlil. Sledoval jsem zápas toho zdravého, sebezáchovného pudu, s šílenstvím způsobeným nemocí. Divoké zvíře zotročené ještě divočejší zběsilostí. Zároveň mě situace nutila přemýšlet o co nejsmrtelnějším protiútoku v případě výpadu, o protiútoku, který zamezí kousnutí. Takto svázaní jsme dokroužili zpět k oněm kamarádům. Lišce jsme lehce vyprášili kožich drobným kamením a ona zmizela. Co vím, myslivec ji brzy na to zastřelil.

Liška obecná, foto: Karelj, Wikimedia Commons. 

Dalo by se říct, že jsem prošel jistou iniciací, ale abych ji plně pochopil, musel jsem počkat další tři roky. Vyprávěl jsem tehdy kamarádce o svých toulkách a vyslovil přání nalézt své duševní zvíře. Probudit se v noci a vidět u ohně sedět třeba plcha, který mě bude upřeně pozorovat, a cítit v srdci, že ke mně také promlouvá. Zasmála se a připomenula mi onen tanec s liškou. Snad mi byl význam té události dřív zastřen „obyčejným“ prostředím vesnické návsi, snad jsem tehdy o duševním zvířeti ještě nepřemýšlel. Ale prosté připomenutí stačilo k jistotě: jsem Ten, co tančí s liškou.

Ona mi na oplátku dala těžko popsatelné pouto s divočinou. Někdo by mohl namítnout, že si na lišku uzurpuji větší právo než ostatní. Pravdou je, že ji nerad vidím jako vyprázdněnou popovou ikonu. Těžko říct, co ji tak zpopularizovalo, snad že je jakýmsi kočkopsem. V lišce se mísí roztomilost kočky s jistou nezávislostí, danou faktem, že nebyla domestikována. Zároveň nám ale evokuje psa — pohyby, tvarem hlavy, představou sklonu ke krotkosti. Máme tendenci ji považovat za člověku bližší, než je třeba vlk. A zde padá kosa na kámen. Vlastnosti, které lišce přisuzujeme, které na ní máme rádi, nejsou kvality její, ale kvality připsané. Přehnané zdůrazňování několika takových vlastností stejně jako propagace toho, že jsem milovníkem lišek, není nic jiného než její virtuální domestikace. Neudivilo by mě, kdyby se tato módní náklonnost k liškám proměnila v byznys se skutečnými domestikovanými liškami. Takové už bohužel existují.

Namísto sdílení všelijakých liškovin by bylo lepší hledat vlastní duševní zvíře. Pěkně ve skutečném světě. Najít ho nemusíte a není to důvod k zoufání, ale k doufání. Může to samozřejmě být i liška, ale rozhodně budou ze svetrů vyskakovat také plši, prasata, jeleni, srny, sýkory, tetřevi, rysi a další. Anebo si je, ještě lépe, poneseme jen v srdci.