Toxičtí kostlivci v mediálních skříních

Během dosavadních čtyřiadvaceti dílů Kurzu mediální sebeobrany jsme se dotkli řady témat a dozvěděli se o médiích mnohé: například že realitu spoluvytvářejí, a ne ji pouze — objektivně či subjektivně — odrážejí; že nás nenutí, co si máme myslet, ale o čem máme přemýšlet; že je často důležitější, co v nich nenajdeme, než to, co z nich na nás vyskočí; že každý mediální vlastník ovlivňuje obsah „svého“ titulu, i kdyby se redaktoři stokrát zaříkávali „nám do toho nikdo nekecá“; že nové komunikační hračky spojené internetem sice skýtají ohromný demokratizační potenciál, ale zároveň vytvářejí nové nerovnosti, chcete-li „digitální propasti“.

Víme i to, že i kdybychom sledovali CNN 48 hodin denně, nepochopíme svět.

A tušíme, že internetové virtuálno pohlcuje „reálný život“ takovým způsobem, že je už od sebe nikdy nerozeznáme. Existence nového média se tak opět stala tou nejdůležitější zprávou.

Jak špinavá jsou média?

Naopak příliš nevíme, jak moc jsou mediální, komunikační či kulturní průmysly — televize, rádia, tisk, ale i knihy, hudba, počítače, mobily nebo reklama — špinavé. Jinými slovy, jak se podílejí na znečišťování životního prostředí, skleníkovém efektu nebo mizení přírodních druhů. Jaká je vlastně ekologická stopa takového časopisu (ano, včetně Sedmé generace), filmového pásu, cédéčka, nonstop vysílající televizní stanice, knižního bestselleru nebo digitálního foťáku? Zabývá se vůbec někdo důkladně životním cyklem mediálních výrobků, od jejich počátečních návrhů přes výrobu až po vyhození?

Jak vyčítavě konstatuje newyorský mediální analytik Richard Maxwell z Queens College, ačkoliv v posledním půlstoletí rostly mediální a komunikační katedry jako houby po dešti a jejich počet jde celosvětově do tisíců, výzkumy či studie zacílené na ekologický kontext provozu médií v podstatě nejsou po ruce. Téma environmentálních nákladů mediální výroby je přitom nejen důležité, ale i vcelku pikantní, uvážíme-li, že do všemožných médií od Avatara až po Ženu a život čím dál více pronikají ekologická poselství „jak chránit planetu“ (ostatně ekopříběhům jsme zasvětili předminulé téma 7.G Příroda v hlavní roli). Kolik másla na hlavě a toxických zombie ve skříni vlastně mediální producenti mají?

Ptáci, stromy, skládky

Richard Maxwell nezůstal u lamentování a společně s kalifornským kolegou Toby Millerem předloni uveřejnili v časopise International Journal of Communication studii Ekologická etika a mediální technologie. V ní uvádějí řadu zajímavých čísel. Například, že celosvětový informační a komunikační průmysl má na svědomí zhruba dvě procenta emisí oxidu uhličitého, tedy zhruba tolik co letecká doprava. Pět ze čtyřiceti nejvíce znečišťujících firem v USA jsou mediální korporace, tamní datová centra spolknou půldruhé procento spotřeby elektřiny, o komunikační věže a dráty se ročně ve Státech zabije na padesát milionů ptáků. Papírenský průmysl je největším konzumentem vody v zemích OECD — a jen za rok 2000 se ve Spojených státech vyrobilo ze 35 milionů stromů na 12 miliard výtisků časopisů, přičemž dvě třetiny z nich se neprodaly a 90 % do roka skončilo v odpaďácích.

V hledáčku ekocentrických mediálních studií by měly být i další rizikové aspekty: zejména elektronický odpad zamořující okolí toxickými látkami, například trichloretylenem a těžkými kovy — na 70 % všech těžkých kovů ležících na skládkách pochází z e-odpadu. Pro ilustraci nebezpečí autoři uvádějí případ kabelů herní konzole Play Station obsahujících smrtelné množství kadmia, přičemž náprava stála firmu Sony 85 milionů dolarů, nebo miliony kazet s herní adaptací filmu E. T. Mimozemšťan od firmy Atari rozválcovaných na skládce v Novém Mexiku. Navíc velká většina e-odpadu je, jak známo, vyvážena do chudších částí světa, kde nezřídka způsobuje vážná zdravotní rizika. A právě probíhající přechod na digitální vysílání znamená záplavovou vlnu stamilionů „zastaralých“ televizorů.

Pláž pod buldozery

Stranou zájmu by neměl zůstat ani historicky starší chemický odpad z výroby filmového pásu a fotografického papíru (firma Eastman Kodak byla do roku 2000 primárním zdrojem rakovinotvorných dioxinů ve státu New York), dále pak škodlivé vyzařování obrazovek, mobilů nebo vysílačů, vesmírný odpad z komunikačních satelitů (na orbitu je v současnosti více než 330 milionů „kousků“) nebo s médii související nanotechnologie, jejichž toxické vedlejší produkty a odpad nejsou na úrovni atomů zatím podrobně prozkoumány.

Autoři dále upozorňují na často problematický ekologický rozměr filmování. Například při natáčení Pláže režiséra Danny Boyla (loňského držitele Oskara za Milionáře v chatrči) došlo v zátoce Maya na thajském ostrově Phi Phi k odtěžení části přírody, nezapadající do představy správné tropické idyly. Filmový štáb studia Fox zde nechal přemístit písečné duny, přearanžoval zeleň a vysadil nový pás kokosových palem. Producenti za to něco ukápli thajskému ministerstvu lesů a kampani na podporu místní turistiky. Bohužel následující monzun prokázal, na co předtím marně upozorňovali místní environmentální aktivisté: že zničit si přirozenou protierozní ochranu písečných dun se nevyplácí a zákonitě dojde ke kolapsu.

Konec nonstop televizí?

V eseji Má mediální studia pak Richard Maxwell volá po kritickém zkoumání environmentálních dopadů mediálních firem a zdůrazňuje, že sociálně a humanitně zaměření badatelé by se měli seznámit s poznatky a metodami environmentálních věd, klimatologie či toxikologie, a pomoci vyvinout ekologicky šetrná média a kulturní spotřebu. Na politické úrovni by pak měli kupříkladu uvažovat o snížení emisí zavedením zelené daně pro inzerenty podle jejich podílu na obsahu daného titulu.

Zamysleme se nad tím, kolik médií nám může zajistit demokracii, zábavu či kulturní vynalézavost, a zároveň být trvale udržitelnými pro Zemi. „Můžeme se rozloučit s časopisy na křídovém papíře, energii žeroucími datovými farmami a nonstop vysílající televizí?“ ptá se provokativně Maxwell a navíc doporučuje popřemýšlet, jak my sami můžeme psát a publikovat environmentálně šetrněji: „Je z ekoetické perspektivy dobré recyklovat naše slova do článků, knižních kapitol, knih a blogů? Mohl být tento článek kratší a napsán rychleji?“

Nepochybně.

—–

Studii Ekologická etika a mediální technologie najdete zde.