Trefit správný model

Vědci správnou odpověď vypočítávají pomocí komplikovaných komputerových modelů. Do velmi výkonných počítačů zadávají obrovské množství údajů o myriádě přírodních i umělých faktorů a složité programy z nich kalkulují, jak se bude klima vyvíjet. Jenomže: a jak víme, že pracují správně? Nemohou prostě vycházet špatná čísla?

Primitivnější verze téhle námitky zní: a jak by asi mohli znát podnebí na sto let dopředu, když nedovedou ani předpovědět počasí na příští týden, ha ha ha.

Odpověď: podnebí není počasí, ha ha ha. Podnebí je něco jako průměrné počasí za několik desetiletí. Meteorologické podmínky se mění daleko rychleji a chaotičtěji než klimatické. Proto také bývá daleko obtížnější je předpovídat.

Ale vážně. Čím ověřit, zda prognózy, jež z modelů vypadávají, opravdu správně ukazují, jak se klima s přibýváním skleníkových plynů bude vyvíjet? Člověka asi nejprve napadne porovnat starší projekce s výsledky reálných měření. Trochu potíž je, že propočty se dělají poměrně krátce, takže máme ke srovnávání dost krátké časové řady.

Nicméně v červnu 2007 sedm předních světových klimatologů publikovalo v prestižním časopise Science grafy, kde srovnali projekce ze starších zpráv Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) s měřeními za posledních patnáct let. A sedí to. Naměřený trend teplot se soustavně drží v předpovídaném rozpětí, konkrétně u jeho horního okraje.

Leč tohle není hlavní metoda. Klimatologové samozřejmě modely průběžně verifikují, aby prověřili, zda opravdu ukazují dobré výsledky. (Nejen kvůli kontrole. V prvé řadě tak zjišťují, jestli už mají správný model, a tedy mohou začít modelovat.) Používají k tomu celkem snadnou fintu: nechají program, aby udělal výpočet, u kterého předem znají správnou odpověď. Jak? Předpovídají minulost. Vloží do počítače údaje o faktorech, které ovlivňují podnebí (třeba o slunečním záření, koncentraci skleníkových plynů atd.) řekněme za posledních padesát let a nechají jej, aby je schroustal. Pokud opakovaně ukazuje výsledky (teploty, velikost srážek a podobně), jež odpovídají tomu, co meteorologické stanice ve stejné době opravdu naměřily, model evidentně pracuje dobře.

Nyní vědci používají ještě jednu pojistku. Nepočítají pouze na jednom modelu, ale souběžně zadávají stejný úkol několika na sobě nezávislým programům. Říkají tomu půvabným termínem ansámbl. Mohou je tak vzájemně porovnat a ujistit se, zda nedávají každý úplně jiný výsledek.