Tři roky po kontraktu s Amerikou

Když v listopadu 1994 Republikánská strana po dlouhé době získala většinu v americkém Kongresu, patrně jen málokdo tušil, co bude následovat. Republikáni tehdy do voleb vstoupili s novým vůdcem Newtem Gingrichem – později se stal předsedou Sněmovny reprezentantů – a netradičním programem, nazvaným Kontrakt s Amerikou. Za skutečnou příčinu jejich vítězství považují komentátoři obecnou nespokojenost voličů a touhu po změně (totéž ostatně o dva roky dříve vedlo k vítězství demokrata Clintona a porážce republikána Bushe ve volbách prezidentských), opominout však nelze ani roli tohoto pozoruhodného textu a promyšlený způsob jeho propagace.

Kontrakt s Amerikou sám o sobě vyvolává poněkud smíšené pocity. Relativně rozumné úvahy se v tomto poměrně krátkém (v Poslední generaci by zabral snad jednu stránku) textu střídají s pasážemi, které by ve střední Evropě republikány zařadily po bok nejpitoresknějších populistů typu Miroslava Sládka či Jána Luptáka.

Na preambuli programu jsou zajímavé snad jen některé pasáže, rétorikou poněkud připomínající českou levicovou opozici („doba oficiálního zamlčování a přetvářek… podrobný program národní obnovy… ukončit dobu skandálů a ostudy“). Přijetí osmi zásadních opatření, která měla Kongres učinit funkčnějším, otevřenějším – a populárnějším (omezení počtu volebních období, veřejná jednání výborů, zákaz přenosného hlasování ve výborech apod.), by patrně vesměs bylo prospěšné. Jen slib prosadit je během prvního dne jednání Kongresu opět připomíná spíše spolek populistických revolucionářů než stranu (údajně) rozvážné konzervativní politiky. (Mimochodem, jediným bodem, který kongresmani přes absolutní většinu republikánů nepřijali ani během prvního sta dní po volbách, bylo právě omezení počtu volebních období, po které mohou v úřadě setrvat.)

Rozhodující část programu však tvoří přehled deseti zákonů, které republikáni slíbili v Kongresu prosadit. Protože jejich účel Kontrakt přibližuje jen velmi stručně a povšechně, zaujme i zde ponejvíce jeho rétorika. Příkladem za všechny je název jednoho z návrhů, Zákona o obnově amerického snu (American Dream Restoration Act). Někdy však dokáže zaujmout i stručné vylíčení obsahu: Zákon o osobní odpovědnosti (Personal Responsibility Act) hodlá problém nemanželských dětí a těhotenství nezletilých řešit pozoruhodně jednoduchým způsobem: „zrušení podpory nezletilým matkám a odepřením zvýšené sociální pomoci rodinám s nezaopatřenými dětmi v případě narození dalších dětí“. Jak prosté.

Pěkně všechno pohromadě

Zákon o vytvoření pracovních míst a zvýšení mezd (Jobs Creation and Wage Enhancement Act) na první pohled také zaujme zejména svým názvem. Ten však, na rozdíl od obnovy amerického snu, není jen šifrou pro zřízení penzijního fondu. Pokus prosadit tento zákon, v Kontraktu prezentovaný jako opatření na podporu ekonomického růstu, byl přinejmenším z ekologického hlediska nejvýznamnějším konkrétním krokem republikánské většiny v Kongresu za poslední dva roky. Kdyby uspěli, dokázala by tato jediná právní norma v praxi znemožnit prosazování prakticky celé americké ekologické legislativy.

Konkrétní aktivity republikánů (či přesněji, jak uvidíme, jejich extremisticky naladěných vůdců) v Kongresu byly totiž ve svém výsledku daleko významnější než pouhá populistická hesla Kontraktu s Amerikou. Rada návrhů zákonů či jejich změn, které kongresmani za Republikánskou stranu předložili, sice s Kontraktem sdílí společného ducha nebo se od něj odvíjí, výslovně se však program zmiňoval jen o několika. Tento byl jedním z nich.

Předložená právní úprava nařizovala, aby každé nové ekologické či hygienické rozhodnutí federálních úřadů prošlo procesem analýz nákladů a prospěchu (cost-benefit analysis), rizik (risk analysis), efektivnosti nákladů (cost-efectiveness analysis) a flexibility (flexibility analysis).

Detailní hodnocení, sestávající se z 22 různých analýz, by musela být zpracována i na ty nejtriviálnější akty, třeba zahájení a uzavření lovecké sezóny nebo vydání jakéhokoli povolení. Sebemenší rozhodnutí by se tak nesmírně zdržela. Je přitom sporné, zda vůbec skutečně objektivní analýzy mohou vzniknout: republikánský návrh tomu zjevně bránil. K jejich přípravě by bylo nezbytné množství nových odborných dat, přitom ale zákon – údajně ve snaze omezit papírování – jejich získávání federálními úřady oproti současnému stavu významně omezuje. Některé požadované údaje navíc ve skutečnosti zjistit jednoduše nelze. A konečně je sporné, nakolik takové analýzy, které by měly proti sobě vážit ekonomické a mimoekonomické hodnoty, vůbec lze provádět.

Snad nejpozoruhodnější je ale fakt, že zákon předepisuje konkrétní metodiku, kterou mají odborné analýzy používat. Pak už příliš nepřekvapí, že nařizované metody zavánějí pavědou: zaměřují se totiž na rizika, která podstupuje průměrný člověk, nikoli ten, kdo bude ekologickými dopady rozhodnutí skutečně bezprostředně zasažen (například dělníci v továrně či obyvatelé jejího nejbližšího okolí).

Široké pozornosti se však zákonu dostalo zejména díky jedinému, původně nenápadnému ustanovení. Bylo jím právo kohokoli požádat o ověření jakékoli již existující federální ekologické či hygienické právní normy. Povinnost provést podrobné analýzy by se proto týkala nejen nových předpisů, ale potenciálně i veškeré legislativy dosavadní. A protože takové hodnocení by – je-li vůbec možné je objektivně připravit – bylo časově velmi náročné, v praxi by to patrně zcela zablokovalo výkon jakékoli ochrany životního prostředí, přírody a zdraví na území Spojených států.

Vedle těchto analýz však zákon obsahoval ještě několik dalších zvláštností: například klausuli, podle které mají být veškerá (nejen ekologická) regulační opatření omezována až do té doby, kdy jejich souhrnný efekt na ekonomiku Spojených států nebude překračovat pět procent hrubého národního produktu. Jinými slovy, ekonomika dostává absolutní přednost před ochranou prostředí. Nikoli věcná správnost, nýbrž ekonomické dopady se i takto stávají hlavním kritériem při určování ekologické legislativy.

Sporný je i způsob, jakým navrhovaný zákon zasahuje do ústavního pořádku Spojených států. Dává totiž Úřadu pro správu a rozpočet (Office of Management and Budget, OMB) nebývalou pravomoc zrušit libovolné konkrétní nařízení, normu či její část. Souhlas OMB je nezbytný k tomu, aby jakékoli opatření vešlo v platnost. Tato instituce tak získává dokonce větší práva než prezident (který smí vetovat jen celý zákon a jehož veto může Kongres přehlasovat).

Právo znečišťovat

V posledních několika letech americké soudy zamítly řadu doslova obskurních žalob, ve kterých se nejrůznější podnikatelé či společnosti domáhali úhrady za škody, které jim podle jejich názoru způsobila nejrůznější regulační opatření státu. Jistý majitel restaurace tak například požadoval odškodné za to, že musí svůj podnik učinit přístupným pro tělesně postižené. Nebo takový hoteliér z Atlanty, který si přál zaplatit za to, že podle zákona proti rasové diskriminaci musel ubytovat i černochy. Společnost vlastnící bar zase vyžadovala úhradu údajně ušlého zisku, neboť nedaleko od něj policie pravidelně kontrolovala, zda nejsou řidiči opilí.

Přinejmenším pokud by prošla radikálnější varianta Zákona o náhradách, navrhovaná v Senátu pozdějším prezidentským kandidátem Bobem Dolem, skončily by všechny tyto soudní spory vítězstvím žalující strany. Zákon požadoval, aby stát vyplatil plné odškodné každému, hodnota jehož majetku poklesne v důsledku nějaké státní právní normy či rozhodnutí (a v případě Doleova návrhu se týkal i zákonů proti diskriminaci). V praxi by se to týkalo zejména ekologických zákonů, jejichž dodržování by stát musel znečišťovatelům uhradit. Takové pravidlo ovšem staví na hlavu obecně přijmaný princip znečišťovatel platí: naopak, znečišťovat se stává nezadatelným privilegiem a snaha je omezovat zásahem, který stát musí finančně kompenzovat.

Povinnost uhradit újmu, kterou občanům či firmám způsobí rozhodnutí státu (například náhradu za případné vyvlastnění), je pochopitelně součástí americké ústavy. Navrhovaný zákon však konstitučně stanovené povinnosti překračuje. Podobná klausule se mimochodem objevila již v návrhu Zákona o vytvoření pracovních míst a zvýšení mezd. Tam se však její platnost omezovala na ekologické a hygienické předpisy a případy, kdy hodnota majetku poklesne o více než deset procent.

O absurditě návrhu vypovídá i příklad, na který upozornil kongresman Patrick J. Leahy. Jen několik dní před jeho projednáváním Kongres schválil kontroverzní rozpočtové opatření, které povoluje „kalamitní“ těžbu dřeva na federálních pozemcích a suspenduje v těchto případech veškeré ekologické zákony. Tím se ovšem značně zvýšil objem dostupného dřeva a klesla jeho cena na trhu. Protože prapůvodní příčinou je zákon – tedy státní opatření, budou moci firmy, které se „kalamitní“ těžby neúčastní, požadovat po vládě kompenzaci za ztráty vzniklé v důsledku tohoto poklesu ceny.

Proti navrhovanému zákonu se postavila široká koalice obcí, ekologických organizací, odborů a především samotných států Unie. Ve třech z nich se v předešlých letech o podobných návrzích uskutečnila referenda: ve všech třech případech voliči záměr výraznou většinou hlasů zamítli.

Zrušit, zrušit, zrušit…

Gingrich a jeho spojenci ovšem své aktivity v Kongresu neomezili na zákony přímo slíbené v Kontraktu s Amerikou. Ačkoli Zákon o vytvoření pracovních míst a zvýšení mezd by v praxi znamenal zásadní nepřímou reformu – či, alespoň podle pesimistů, spíše zrušení — celé ekologické legislativy, přišli i s řadou návrhů na konkrétní nové právní normy či změkčení těch již existujících.

Tak bylo například předloženo přes dvacet různých dílčích novel Zákona o čistotě ovzduší (Clean Air Act), jedné z rozhodujících součástí amerického ekologického práva. Tom DeLay, jeden z prominentních republikánských kongresmanů, přišel postupně se šesti návrhy, které zásadně měnily nebo přímo rušily jednotlivé části tohoto zákona, zabezpečující například ochranu ozonové vrstvy či opatření proti smogu a kyselým dešťům. Navržená novela další z klíčových právních norem, Zákona o čistotě vod (Clean Water Act), kterou deník New York Times překřtil na Zákon o špinavé vodě (Dirty Water Act), by vedla k růstu průmyslového i komunálního znečištění a odnětí právní ochrany 60 až 75 procentům amerických mokřadů.

Jeden z největších sporů byl sveden o reformu legislativy upravující pastvu dobytka na federální půdě. Nadměrná pastva je jedním z nejvýznamnějších ekologických problémů v západních státech Unie: vede k rozsáhlému ničení cenných přírodních lokalit, erozi půdy a znečištění vodních toků. Společnosti, které dobytek ve velkém chovají, se pochopitelně snaží získat právo na využití státní půdy v co největší míře a za co nejvýhodnějších podmínek. Zákon o pastvě dobytka, který několik republikánů v Kongresu předložilo, byl všeobecně označován za extrémní. Uchování dnešních stavů dobytka na federálních pozemcích, ať již jsou ekologické dopady jakékoli, interpretoval jako „právo“ majitelů; přidělování konkrétních parcel k pastvě vylučoval z posuzování vlivů na životní prostředí a poplatky za pastvu stanovil hluboko pod tržní cenou.

Podobných návrhů byla v Kongresu projednávána celá řada. Zvláštní pozornost získaly zejména dva z nich. Jedním bylo již zmiňované rozpočtové opatření – do státního rozpočtu se ve Spojených státech vejde ledacos – přikazující do konce roku 1996 provádět „kalamitní“ těžbu dřeva na federálních pozemcích. Na takto postižených územích byly suspendovány veškeré ekologické normy, zejména zákon ochraňující stanoviště ohrožených druhů rostlin a živočichů. (Abychom byli přesní: opatření příslušné zákony neruší, nýbrž prohlašuje, že budou „považovány za splněné“.) Povinnost těžby se přitom nevztahovala jen na nemocné a poškozené, ale i „přidružené“ stromy. Odtěžen mohl být každý strom „podezřelý z bezprostředního ohrožení ohněm nebo škůdci“. Těžko ale najít kus lesa, pro který tato definice prokazatelně neplatí. Toto opatření na dva roky proměnilo federální lesy v ráj dřevařských společností.

Druhý případ má poněkud zamotanou historii. V roce 1995 byl ve Sněmovně reprezentantů předložen, bez nejmenších problémů přijat a k projednání Senátem odeslán zákon sloužící k ochraně jisté oblíbené historické památky v Kalifornii. Někteří senátoři- se však rozhodli využít příležitosti – málokdo by si dovolil proti tomuto populárnímu zákonu hlasovat – a prosadili připojení několika klausulí, týkajících se s věcí vůbec nesouvisejících záležitostí, na kterých měli osobní zájem a kterými by se za normálních okolností zabývala samostatná právní norma. Mnohé z nich však jsou značně kontroverzní a samostatný návrh příslušného zákona by pravděpodobně vyvolal nepoměrně větší ohlas veřejnosti.

Protože se obě komory Kongresu musí na znění zákonů shodnout, nastala nekonečná peripetie dohadovacích řízení. Účastníci z obou stran využili situace a v jejich průběhu přihazovali další a další dodatky k zákonu. Do věci se navíc vložil prezident, který pohrozil, že kvůli některým z těchto bodů bude celý zákon vetovat. Po řadě jednání na podzim 1996 konečně vznikla definitivní verze, obsahující vedle původního ještě i řadu nových ustanovení.

Několik dní před hlasováním však vystoupil republikánský senátor Murkowski a prohlásil, že přijetí zákona zablokuje (funkce předsedy senátního výboru pro přírodní zdroje mu to skutečně umožňovala), nebude-li do něj zahrnuto udělení dlouhodobé, velmi výhodné licence k těžbě dřeva v aljašské oblasti Tongass, jedné z nejcennějších přírodních lokalit ve Spojených státech, společnosti Louisana Pacific, plus stanovení dlouhodobé státní dotace na provoz její ztrátové celulózky ve městě Ketchikan. Tento bod byl jedním z těch, kvůli kterým prezident Clinton hrozil celý zákon vetovat.

Po několika dnech jednání mezi Murkowskim, na kterého tlačili jeho kolegové – krátce před volbami si chtěli populárním krokem vylepšit image, Louisana Pacific a Bílým domem byl doslova v posledních minutách před ukončením práce Senátu zákon v kompromisní variantě přijat. Vedle zřízení veřejného fondu k financování památkové ochrany historické vojenské základny Presidio nedaleko San Francisca také mimo jiné uděluje dotace na rozvojové projekty na pobřeží Floridy, povoluje zřízení lyžařského střediska v Utahu, zakazuje federální vládě vyhlásit za chráněnou oblast jeden úsek řeky Colombia, omezuje právo úřadů kontrolovat znečištění ovzduší výletními loděmi v Glacier Bay na Aljašce, vyhlašuje dvě nové přírodní rezervace…

Šetrnosti není nikdy dost

Republikáni jako účinnou cestou k prosazení nejrůznějších záměrů využívali i státní rozpočet. Jejich původní návrh rozpočtu na rok 1996 jednak obsahoval rozsáhlé škrty, které by prakticky znemožnily fungování některých státních institucí či pokračování konkrétních ekologických programů, jednak bylo jeho součástí asi šedesát nejrůznějších opatření s negativními dopady na životní prostředí.

Ochrana životního prostředí se v roce 1995 na výdajích americké vlády podílela pouhými 2,3 procenty. Přestože je tak její účast na státním dluhu minimální, navrhli republikáni snížit rozpočet Agentury pro ochranu životního prostředí (Environmental Protection Agency – EPA, jakési federální ministerstvo životního prostředí) o více než třetinu. To by znamenalo zrušení řady klíčových ekologických programů.

Republikánští kongresmani navíc navrhli téměř šedesát škrtů v jednotlivých programech či konkrétních opatření. Mnohá z nich federální vládě zakazovala provádět některá ustanovení již přijatých zákonů, například stanovila moratoria na prohlašování jakýchkoli dalších druhů za chráněné či na jakékoli nové normy kvality pitné vody. Některé body jen namátkou povolení těžby ropy v přírodní rezervaci na Aljašce, zrušení rezervace v poušti Mojave a převedení správy území pod jiný federální úřad či již zmíněná povinnost „kalamitní“ těžby se státními výdaji souvisely jen volně nebo vůbec ne. Mimochodem, právě zde, přes republikány až do krajnosti vy hnanou snahu ušetřit, se (republikánský) senátor Murkowski poprvé pokusil uplatnit svůj návrh rozsáhlých dotací pro Louisiana Pacific.

Regulační horory

Svůj útok na ekologickou legislativu provázela republikánská většina v Kongresu rozsáhlou veřejnou kampaní. Není sporu o tom, že některé ekologické zákony, spočívající vesměs v regulaci hospodářských aktivit, mohou být nedokonalé, umožňovat omyly či zneužití a je nezbytné je postupně vylepšovat. Republikáni se však rozhodli si ušetřit práci a namísto náročných reforem jednoduše celé příslušné zákonodárství zrušit – dílem de jure, dílem de facto. „Je to jako byste chtěli vysypat celý pytel jablek jen kvůli jedinému zkaženému,“ prohlásil republikánský (záhy uvidíme, že tu nehovoříme o republikánech jako celku, nýbrž malé, extrémně naladěné skupině vůdců) kongresman Sherwood Boehlert o zákonu o vytvoření pracovních míst a zvýšení mezd.

Ve snaze své radikální kroky před veřejností zdůvodnit republikáni poněkud hystericky vykreslují obraz Spojených států jako země ovládané mafií úředníků ve Washingtonu. Jejich jediným přáním má být co nejvíce omezovat svobodu prostých lidí prostřednictvím absurdních příkazů a zákazů. Vystihli tak náladu mnoha Američanů, deprimovaných růstem byrokracie, všeobecnou centralizací a soustřeďování řady nesmyslných pravomocí do rukou federální vlády. Svojí kampaní a navrhovanými, někdy až kontraproduktivními kroky však problém zvulgarizovali a vlastně zablokovali jeho reálné řešení.

Celá kampaň je postavena na několika neustále opakovaných hrůzostrašných historkách o zneužívání nejrůznějších právních norem, které mají prokázat jejich nesmyslnost. Jedna například vypráví o pánovi z Floridy, který prý nevědomky porušil zákony na ochranu mokřadů, když „nasypal písek do příkopu“. Ve skutečnosti však onen muž, Ocie Mills, koupil lacino pozemek, jehož cena klesla právě díky tomu, že předchozí majitel musel zastavit zasypávání a vysoušení na něm ležícího mokřadu. Poté Mills otevřeně přestoupil dva soudní příkazy a mokřad zasypal.

Podle jiného vyprávění zase města po celém území Spojených států musí provádět testy pitné vody na pesticid, který se používá výhradně k ošetřování ananasů na Havaji. Skutečnost je ale i v tomto případě poněkud odlišná: oním pesticidem, dibromchlorpropanem, bylo do jeho zákazu v roce 1987 (způsobuje totiž sterilitu) vedle ananasů ošetřováno ještě asi čtyřicet dalších plo din. Doposud byl nalezen v šestnácti ze 25 států, kde byla voda na jeho přítomnost testována, a v deseti z nich dokonce jeho koncentrace překračovaly limit zdravotní závadnosti.

Pitoreskní byl též útok jednoho z vůdců republikánů ve Sněmovně reprezentantů Toma DeLaye, autora změn Zákona o čistotě ovzduší, včetně jedné, která měla zrušit program ochrany ozonové vrstvy. DeLay ostře kritizoval švédský Nobelův výbor za to, že přiřkl Nobelovu cenu za chemii Sherwoodu Rowlandovi a Mario Molinovi, objevitelům role freonů v ničení ozonosféry.

Trefou do černého v boji o podporu voličů nemohl nebýt nápad zařadit do volebního programu požadavek omezení bezbřehé moci právníků. Ta je jedním z nepříjemných rysů americké společnosti: před soudem se často řeší a lidé se navzájem soudí o odškodné za sebemenší nesmysly. Návrh, se kterým republikáni přišli, ale reformoval na nepravém místě, zjednodušoval život spíše průmyslovým společnostem a komplikoval jej skutečně postiženým spotřebitelům.

Republikáni návrh zdůvodňovali „nekonečnou záplavou“ soudních sporů o náhradu škod způsobených nekvalitním výrobkem. Tento argument není ničím než smyšlenkou: žaloby jednotlivců na obchodní společnosti (na které se reforma měla výhradně soustředit) tvoří pouhá 4 procenta všech procesů o odškodné ve Spojených státech, a jejich počet se od roku 1985 téměř o 40 procent snížil. Studie konzultantské firmy Rand Corporation ukázala, že jen desetina z těch, kdo škodu utrpí, se obrací na soud. Zvítězí-li, činí průměrné odškodné 3 767 dolarů – tedy žádné enormní částky.

I zde mají republikáni oblíbenou historku. Popisuje případ stařenky, která se polila horkou kávou u McDonalda a na odškodném vysoudila 2,9 miliónu dolarů. Ve skutečnosti však osmdesátiletá Sheila Liebecková utrpěla joto: archiv popáleniny třetího stupně na šesti procentech těla včetně genitálií, strávila osm dní v nemocnici a prodělala transplantaci kůže. V soudním procesu navrhla vyrovnání ve výši pouhých 20 000 dolarů, ale právníci zastupující McDonald’s jej odmítli. Během přelíčení pak vyšlo najevo, že její případ není náhodný: v posledních deseti letech proběhlo podobných soudních sporů s touto společností sedm stovek. McDonald’s navíc přiznal, že káva byla o čtyřicet stupňů teplejší než ostatní jídla. Soud přiznal poškozené úhradu nákladů ve výši 200 000 dolarů, s ohledem na její podíl na vině sníženou na 160 000. Další odškodné, které paní Liebeckové porota přisoudila, mělo odpovídat dvoudennímu zisku McDonald’s z prodeje kávy a činilo tedy 2,7 miliónu dolarů. Odvolací soud jej ovšem zredukoval na 480 000 – trojnásobek úhrady nákladů.

Jen to nepřehnat

Znamená to snad, že celá historie Kontraktu s Amerikou je příběhem příslovečné cesty do pekel, dlážděné dobrými úmysly? Že republikáni poněkud přehnali snahu změnit místy nekvalitní legislativu? Jde o upřímné idealisty, kteří chtějí lidi osvobodit od nadvlády byrokratů, omezit zásahy státu do ekonomiky a zmenšit vládní rozpočtový deficit? Proti této teorii hovoří nejednoznačnost i motivy jejich snah.

Kontrakt s Amerikou nelze ani s velkou dávkou fantazie vykládat jako frontální útok proti byrokracii a státním výdajům, a to i pomineme-li spíše ideologicky motivované zvýšení rozpočtu armády, které republikáni prosadili. Jen realizace Zákona o vytvoření pracovních míst a zvýšení mezd by si vyžádala více než 1.000 nových zaměstnanců a dalších 220 miliónů dolarů pro EPA, stejně jako dramatický růst soudních procesů, které by Agentura musela podstupovat. Kompenzace za náklady na plnění regulačních opatření, požadované Zákonem o náhradách, by podle odhadů jen během prvních sedmi let stály daňové poplatníky 28 miliard dolarů.

V některých případech navíc republikáni otevřeně navrhovali rozsáhlé dotace: o poskytování práva pastvy na federální půdě za daleko menší poplatky, než jaké na svých pozemcích požadují soukromníci či jednotlivé státy Unie, stejně jako o vydržování aljašské papírny, prodělávající ročně 40 milionů dolarů byla již řeč.

Kontrakt s Amerikou ani obskurní legislativní aktivity nebyly projevem ideologického zapálení svých autorů, ale spíše intenzivního lobbování a financování volebních kampaní kongresmanů společnostmi s bezprostředním zájmem na té které právní normě.

Praxe poskytování příspěvků do fondů na volební kampaň průmyslovými a obchodními zájmovými skupinami je ve Spojených státech značně rozšířena. Společnosti však peníze nepoukazují přímo, nýbrž se podle témat sdružují do tzv. politických akčních výborů (Political Action Committee, PAC), které se vhodně směrovanými dary snaží ovlivňovat hlasování.

Nikdy žádná zájmová skupina neposkytla tak rozsáhlé příspěvky, jako v posledních třech letech lobby  usilující o změnu ekologické legislativy: její dary se vyšplhaly do výše 46 miliónů dolarů. Ekologická organizace Sierra Club analyzovala hlasování kongresmanů ve čtyřech klíčových otázkách a srovnala je s těmito příspěvky. Jen 229 členů Sněmovny reprezentantů, kteří hlasovali přinejmenším pro tři ze čtyř sporných zákonů, obdrželo 29 z těchto 46 milionů. Příkladmo PAC sdružující největší dřevařské společnosti rozdělily 1,2 miliónu dolarů. Drtivou většinu (89,1 procenta) z toho tvořily dary poslancům a senátorům, kteří podpořili rozpočtové opatření o „kalamitní“ těžbě.

Konec dobrý…?

Snad nejzajímavější je na celé historii pokusu zrušit ve Spojených státech ochranu přírody fakt, že i přes republikánskou většinu v obou komorách Kongresu docela selhal. Zákon o vytvoření pracovních míst a zvýšení mezd neprošel Senátem ani na druhý pokus a z několika pozměněných návrhů vznikla nakonec jen značně okleštěná, byť i nadále sporná varianta. Z celé plejády navrhovaných protiekologických opatření a právních norem prošlo jen několik málo. Za normálních okolností by každé z nich znamenalo velký krok zpět a vyvolalo značné diskuse, za daných podmínek je to však asi to nejlepší, čeho mohly proekologické síly v Kongresu dosáhnout. Jednoznačně nejhorší přijatou normou je rozhodnutí o „kalamitní“ těžbě. V zákoně na ochranu Presidio a ve státním rozpočtu prošlo několik dosti sporných projektů, mnohé další se ale podařilo odstranit.

Příčiny jsou patrně dvě. Především je poněkud nepřesné hovořit o republikánech jako o jednolité mase. Frontální útok na ekologickou legislativu nebyl dílem všech kongresmanů, nýbrž jen extrémně orientovaných vůdců. První známky nejednoty se objevily již na jaře roku 1995 a vedly k propadnutí pokusu zásadně změnit Zákon o čistotě vod. Od této chvíle byl s republikánskou jednotou konec.

Průzkumy veřejného mínění navíc ukazovaly, že přes intenzivní kampaň se výrazná většina veřejnosti postavila na podporu ekologické legislativy: vesměs zhruba v poměru dva ku jedné. Zajímavé je, že zde většinou nebylo zásadního rozdílu mezi voliči republikánů a demokratů: jedinou zvláštní skupinu tvořili lidé nepodporující ani jednu z velkých stran, u kterých byly proekologické tendence často ještě výrazně silnější. Tlak veřejnosti patrně hrál významnou roli i v přístupu bezbřehého pragmatika Billa Clintona, jehož veto hrálo v některých významných momentech klíčovou roli. Výsledky jednoho takového průzkumu, připraveného na jaře 1995 Gingrichovým dvorním sociologem Frankem Luntzem, ve kterém ochranu prostředí podpořilo dvakrát více respondentů než omezování regulačních opatření, značně zapůsobily i na republikány.

Příběh Kontraktu s Amerikou však především ukazuje, jak křehká je ochrana přírody postavená na centralizovaném státním rozhodování, administrativních opatřeních a právních normách. A jak zranitelný je do hlavního města – rozdíl mezi Washingtonem a například kalifornským Sacramentem či mezi Bruselem a Prahou je sice značný, nikoli však úplný – soustředěný politický systém, ve kterém namísto kontaktu s realitou a voliči působí lobby mocných zájmových skupin.

Literatura:

• Kontrakt s Amerikou, bulletin Občanského institutu č. 48, srpen 1995
• Henderson, R.: Natural Lise. Reason 10/1996. October 1996
• Breath of Faith. How the Contract’s Fine Print Undermines America’s Environmental Success, Natural Resources Defense Council, Washington, D.C. 1995
• Stealth Attack. Gutting Environmental Protection Through the Budget Process, Natural Resources Defense Council, Washington, D.C. 1995
• Wetstone, G., et Buccino, S.: The Year of Living Dangerously. Congress and the Environment in 1995, Natural Resources Defense Council, Washington, D.C. 1995
• Wetstone, G., et Buccino, S.: Damage Report. Environment and the 104th Congress, Natural Resources Defense Council, Washington, D.C. 1996 The Salvage Law, Natural Resources Defense Council, Washington, D.C. 1996
• Tongass National Forest Update, Natural Resources Defense Council, Washington, D.C. 1996
• Watzman, N.: Regulatory Roll Backm Multinational Monitor, March 1995
• Goddard, P.: Taking on the Environment, Multinational Monitor, March 1995
• Belluck, J.: Tort Deform: Soft on Corporate Crime and Violence, Multinational Monitor, March 1995
• Senate Judicary Committee Votes to Take Our Wallets and Take Our Rights, tisková zpráva Sierra Clubu, 21. prosince 1995
• Take the Money… And Run. How Money and Politics Mixed in 104th Congress and the Environmental Consequences, Sierra Club, Washington, D.C 1996