Uhelné jádro aneb jistota desetinásobku

3. října 2008 /

Téma, o kterém se loni popsalo tolik papíru, je v posledních měsících doslova na odpis: „globální oteplování“ se v letních vedrech kamsi vypařilo.

Nahradila ho lidská práva spolu s olympiádou a válkou v Gruzii, novou studenou válkou a „naší energetickou bezpečností“, kvůli které je nezbytné stavět jaderné elektrárny „nové generace“ (to jest asi méně radioaktivní) a „čisté“ uhelné elektrárny (to jest normální uhelné elektrárny, které ovšem budou zachycovat oxid uhličitý, který se pak bude skladovat s tím, že se s ním „potom“ něco udělá). Zatímco sjezd Strany zelených opanovali bursíkovci, mediální prostor týkající se české elektrárenské budoucnosti opanovali energetičtí otesánci.

Ale jakým způsobem? Prostřednictvím lepších argumentů určitě ne, to bychom si všimli. Někdejší polemika zastánců uhlí a jádra proti environmentalistům spíš novináře jednoduše omrzela — pořád stejné argumenty dokola. Jako obvykle šlo spíš o dvojici monologů než o dialog, jako obvykle měla tato „diskuse“ pramalý vliv na konečné rozhodnutí, a jako obvykle to nedopadlo dobře: zatímco environmentalisté z titulních stránek zmizeli, zastánci takzvaně realistického řešení se tam pohodlně rozvalili a zůstanou tam už zřejmě navěky.

A zůstanou tam paradoxně z toho důvodu, že jsou s nimi vždycky nějaké trable — a oni musí podle zákonů novinářské etiky vždycky dostat slovo. Energie je příliš drahá nebo levná, ale vždycky je jí nedostatek; je třeba dovážet suroviny z Ruska, ale co když Putin přivře kohoutky; kvůli národní energetické bezpečnosti bude třeba přistavět další bloky Temelína, a tak podobně: ať na to jdeme z kterékoliv strany, pokaždé narazíme na problém a jeho zdánlivě rozumné řešení. Naopak environmentalisté mají zdánlivě k dispozici jenom krajinu hyzdící větrníky, třetí svět ožebračující biomasu a neefektivní solární panely, které by tempu našeho trvale udržitelného rozvoje dozajista nestačily.

Paradoxně přitom lidé, kteří jsou na environmentálně „problematických“ průmyslových aktivitách existenčně závislí, používají stejný typ argumentace jako environmentalisté: ke zdůvodnění chystané jaderné či uhelné renesance (o zeleném automobilovém boomu nemluvě) jim doslova ukradli téma globálních klimatických změn. A že jsou s tím vším pořád problémy? To vůbec nevadí, protože „svým“ problémům oni musí samozřejmě rozumět nejlíp, a koneckonců jsme přece všichni na stejné arše — tedy pardon — lodi, že?

Zkrátka, jestliže to Evropě pěkně „osladíme“, přímořským státům to zase pěkně osolíme.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2022 vychází v 2. polovině prosince.