Uhlík z popelnicových polí

Pralidi skleníkové plyny do vzduchu nevypouštěli, a podnebí se přesto měnilo, ozývá se sem tam na komentářových stránkách našich novin. Prezident souhlasně cituje ekonoma Karla Kříže: „Kdo je zodpovědný za zmizení ledovců ze Šumavy a Krkonoš? Lid popelnicových polí?“ Tohle prý klimatologové nemohou vysvětlit (drsnější kritici rovnou říkají: zamlčují), a tudíž globální oteplování musí mít jinou příčinu, zní pointa.
    
Klimatologové pochopitelně prehistorické výkyvy podnebí nezamlčují a vysvětlit je také dovedou. Snadno. Příčinou jsou takzvané Milankovičovy cykly, periodické změny zemské osy a dráhy, po které Země obíhá kolem Slunce. Všichni jsme se o nich učili na základní škole. (Že si je nepamatujete? Žádné deprese. Třeba autorovi se zase z hlavy vykouřila spousta učiva matematiky, jež coby školák hravě ovládal. Proto o něm teď nepíše do novin.)

Klima zkrátka ovlivňují přirozené faktory i exhalace skleníkových plynů.
    
Takže proč to řešit? Za prvé — protože není ovlivňování jako ovlivňování. Podnebí se přirozeně měnilo také v posledním tisíciletí. Středověk byl teplý, poté následovala takzvaná malá doba ledová. Takže k výkyvům docházelo. Jenomže k (poměrně) mírným. Byly několikanásobně menší než skok, který nás čeká v příštích desetiletích, pokud koncentrace skleníkových plynů ve vzduchu dál poroste stejným tempem (podrobnosti v Klimaxu ze 7G 2/2008).

Dobře, tohle je poslední tisíciletí. Nicméně očekávaný teplotní skok je pořád ještě jen zhruba poloviční oproti rozdílům, které planeta zažívala při střídání dob ledových a meziledových. Přesto se nějak vzpamatovala.

Ano, planeta se vzpamatovala. Leč, jak suše poznamenává britský klimatolog Mike Hulme, na světě tehdy nežilo šest miliard lidí. Nyní by obdobný výkyv znamenal obrovskou humanitární katastrofu.

Že k něčemu už došlo v minulosti a nějak jsme se s tím vyrovnali (a že k tomu za pár desítek tisíc let opět dojde), přece není důvod, abychom něco podobného opakovali. V polovině čtrnáctého století asi třetina evropské populace umřela na mor, a přežili jsme. Ale proto asi nebudeme rušit zdravotnictví nebo nepřestaneme léčit ani mnohem méně závažné nemoci.

Prezident argumentuje, že kusy země možná zmizí pod hladinou oceánu, ale severské kraje se promění v úrodnou zemi. V pražské pracovně se snadno posouvá miliony lidí po mapě. Ale v téhle hře se nějak zapomíná, že každá figurka představuje něčí život a osudy. Marek Švehla se v Respektu optal, kolik „by takové stěhování národů stálo utrpení i peněz a není lepší se dnes alespoň snažit tomu za nesrovnatelně menších nákladů předejít“? A vůbec, ptal se Václav Klaus v Rusku, zda přijmou desítky milionů Bangladéšanů? Totiž pokud ne, jeho řešení nebude fungovat.