Únikový východ podle Roberta Sedláčka

Režiséru a scénáristovi Robertu Sedláčkovi, který se kdysi zablýsknul poněkud schematickým, ale ve své době potřebným dokumentem Lesk a bída země české, nelze ani po tolika letech odpustit jeho Ságu Romů 1950-2000 a Václav Bělohradský: Nikdo neposlouchá. V prvním nabízí výchovná klišé o romském etniku, v druhém se stává nerovným partnerem Václava Bělohradského. V kontrastu k uvedeným dvěma dokumentům ovšem stojí jeho pozoruhodná hraná tvorba, ať už jde o Pravidla lži nebo Největšího z Čechů. V nejnovějším filmu Rodina je základ státu míří opět přesně: road movie s prvky psychodramatu nahlíží do zkorumpované české duše a na kořeny (středoevropské) krize kapitalismu suverénně a nenuceně zároveň.

Hrdinové dnešní doby

Libor, který se ve své bance systematicky podílí na nezákonných transakcích a finančních únicích, se kvůli policejnímu vyšetřování mění z manažera na stíhanou osobu. Najednou si má uvědomit, že ani jako „bílý kůň“ si nevystačí s vysvětlením, že pouze „slouží systému“ a „živí rodinu“. Stává se tak hrdinou příběhu o selhání, spravedlnosti a životní prohře. Jenže scénárista a režisér filmu nabízí i druhou stranu zkorumpované mince, a to v podobě pochopení, nutnosti sounáležitosti, významu tradic. I když je Liborovi (doslova i symbolicky) „na blití“, jako zázrakem se ve chvíli krize dokáže podívat pravdě do očí, přijmout vinu a mimo jiné provést rituál veřejného svléknutí z kůže; stejně jako si uvědomit, co podstatného mu v životě zbylo, a pokusit se obhájit alespoň před svou rodinou. Tato režisérská fabulace, daleká soudobé korupční reality, umožňuje vnímat hrdiny filmu jako „jedny z nás“.

Vždyť z čeho jiného může vyplývat pochopení pro ústřední dvojici silněji než z vědomí, že „v tom jedeme taky“. (Druhým zásadním důvodem jsou ovšem skvělé dialogy a herecké výkony Igora Chmely, Evy Vrbkové či Martina Fingera.) Korupce je téma explicitní, nosné; ovšem hlavním tématem příběhu je Systém. Sedláček název filmu původně myslel ironicky, postupně se mu však ukazoval jako stále pravdivější. „Hypotéka je stranická knížka kapitalismu,“ našel si přiléhavý slogan. Rodiny s hypotékou si systém drží jako loajální zástavu. Stejně jako za socialismu se středem soudobé společnosti stávají zvukotěsně uzavřené bunkry domácností, v nichž nyní neutápíme iluze, ale „svobodně“ vydělané peníze. Domov jako prostor původně určený pro rozvoj individuální identity se stává místem vynuceného uspořádání — vázanosti ženy na domácnost a muže na práci, obou na splátky hypotéky a další poplatky. V tomto odosobnění a uzavření domova „logicky“ dochází k míjení, vyčpění vztahů, které nastává i mezi ústřední dvojicí filmu. Sem směřuje Liborova výčitka adresovaná jeho ženě Ivě — „taky sis mohla něčeho všimnout“.

Rodinná krize u táboráku

Zajímavé je též poselství v podobě hodnot, které tvoří pevnou kostru filmu. V jeho úvodu dva Liborovi a Ivini potomci trápí želvu ve velkorysé vile v obci na kraji Prahy, tedy v nóbl variantě příměstského satelitu. Ukazuje se však, že jde o citlivé, chytré děti se zájmem o vše nové a s respektem k okolí. Podobně jako jejich rodiče prahnou po vzdělání. Rodina ještě umí tábořit v lese, sedět u ohně, při jízdě v autě si zpívá. Před policií utíkají tito zástupci zbohatlické střední třídy na moravský Velehrad (slovanské kořeny), do Strážnice (folklorní tradice), z města na venkov, k opravdovým přátelským vztahům z doby studia. Sedláček tak vytahuje z příslušného arzenálu hodnoty v Česku stále menšinové, typické pro (humanitně) vzdělanou střední třídu vymezující se vůči komunistické zkušenosti svého mládí. Nejen individualizace, ale i solidarita, nejen peníze, ale i vzdělání. Podléháme podezření, že Sedláček víc než důkladně studoval sociologa Ronalda Ingelharta a oblíbil si jeho teorii postmaterialismu.

Sledovat zvídavé, poslušné děti ctící autoritu, přestože nijak slepě, je ve stále materialistickém Česku určitým způsobem povznášející; a to i přes sžíravé poselství celého filmu, za nímž dělají tečku slova Krylovy Ukolébavky — „budeš jako táta“. Liborova rodina na útěku drží při sobě a v důležitých okamžicích jedná fér, je otevřená intuici, smyslu pro pravdu a správnost. Když o něco skutečně jde, dokáže máma, táta i syn státní autoritu poslat do…

Mužožena „ze Severu“

Celý snímek mimo jiné přehodnocuje také role muže a ženy ve vztahu, respektive je důvěryhodně glosuje, rozehrává i v jiných než tradičních schématech. Žena je většinu filmu silná, rozhodná, mužský hrdina sice navenek jistý, ale uvnitř tápající, rozhodující gesto (přiznání pravdy svým blízkým) udělá polovičatě. Eva Vrbková alias Iva hodnotí svou postavu jako Mužoženu „ze Severu“, jako až nepoužitelně chladnou. Protiváhou chladnosti a netečnosti hlavní hrdinky, její sebejistoty, samostatnosti je však zároveň její partnerská tolerance a absolutní důvěra. Právě ta vede k rozhodujícímu gestu, v němž se v extrémní situaci projeví vnitřní vášeň. Přes řadu „typických“ vztahových situací (včetně lesbického a chlapáckého intermezza) tak díky vztahu hlavního páru a do značné míry hlavně díky postavě Ivy můžeme přemýšlet o mužských a ženských světech a o jejich střetech v jiném úhlu.

To vše by nefungovalo, pokud bychom postavám nevěřili. Pokud je ve filmové řeči Rodiny něco skutečně funkční, jsou to herecké výkony. Práce s herci je už tradičně Sedláčkovým trumfem. Na rozdíl od teatrálnosti showbussinesu (Největší z Čechů) nebo venkovské komediálnosti (Muži v říji) zde vládne herecká úspornost. Nejdramatičtějšími gesty jsou těkající oči, poskakující ohryzek nebo chvějící se chřípí. Vidíme v nich nejistotu, nepochopení, rozpaky i trapnost, vše tak dobře známé z našich životů.

Konec umolousanosti?

„…V onen až fatální čas, kdy večer začínají zprávy a celý národ pomyslně bilancuje stav světa ze svých zaprděných pokojíků, se každý den v přesný čas z amplionu rozezní fanfára, která je namíchána z různých znělek televizních zpráv z celého světa. Na domácím dvorečku se tak mísí oficiální globální mišmaš s lokální umolousaností… Chcete-li, je to ironický monument střetu lokálního s globálním,“ vysvětluje Kryštof Kintera funkci své sochy, která se stává jednou z četných odboček filmu, v nichž si Sedláček libuje a které tak kouzelně pomáhají narušovat žánrové zařazení snímku.

Rodina nepatří mezi vysokorozpočtové trháky. I proto je označována za alternativní a cestu k divákům si hledá pomaleji. Díky ocenění kritiky — film byl nominován v osmi z devíti kategorií Ceny české filmové kritiky, přičemž si odnesl vítězství za nejlepší film, režii, scénář a ženskou vedlejší roli — však byla v lednu už podruhé nasazena do kin. Doufejme, že avizovaná spolupráce Roberta Sedláčka se spisovatelem Pavlem Kosatíkem jej nesvede na scestí dávné Cesty Romů, ale k dalšímu výstižnému (road) movie.

Rodina je základ státu. Režie Robert Sedláček, ČR 2011, 106 minut.