Uran ve snu viděti

Málokterý současným ministrem průmylu a obchodu navržený projekt tak dobře ilustruje jeho pohled na svět. Grégr snahou oddálit konec českých uranových dolů demonstroval svoji koncepci ekonomické politiky – koncepci, která klade důraz na národní surovinovou i energetickou soběstačnost třeba i za cenu dotací, požaduje státní kontrolu nad hospodářstvím, především v sektorech považovaných za strategické, orientuje se na obstarožní odvětví a nebere ohled na ekologické důsledky.

Český uran

České území je na uran bohaté. Od roku 1840 se tu vytěžilo kolem stovky tisíc tun této radioaktivní suroviny. Skutečný rozmach nastal poté, co naše doly začaly přispívat na výrobu sovětských jaderných zbraní.

Uranové doly jsou v povědomí veřejnosti spojeny hlavně s koncentračními tábory a ekologickou kontaminací. Zdaleka nejvážnější problémy s sebou přinesla těžba tzv. chemickým loužením, založeným laicky řečeno na rozpouštění podzemního ložiska rudy roztokem kyseliny sírové. Takto se na Českolipsku začalo těžit v roce 1967. Právě v této době přestávali v dolech kutat poslední političtí vězni.

Během více než dvou desetiletí bylo do podzemí nalito přes 4 miliony tun vitriolu a dalších chemikálií, například čpavku. Objem kontaminovaných podzemních vod, který činí neuvěřitelných 260 milionů kubíků, na ploše zhruba 28 čtverečních kilometrů prakticky odpovídá slapskému přehradnímu jezeru. Znečištění ohrožuje jeden z nejdůležitějších zdrojů pitné vody u nás.

Program skoncování s českým uranovým průmyslem vláda schválila v prosinci 1991. Byla zastavena chemická těžba a nákladem 1,7 miliardy korun vybudována zařízení, která čistí kontaminované podzemní vody od chemikálií i rozpuštěného uranu. Krátce nato začalo také uzavírání klasických hlubinných dolů. Očekává se, že sanace bude pokračovat zhruba do roku 2030 a přijde přibližně na 60 miliard korun.

Přece to tam nenecháme ležet…

Ale potom se stal ministrem Miroslav Grégr, kterému přišlo vysloveně škoda nechat surovinu v zemi. Své uranové sny začal přivádět na svět krátce po nástupu do funkce. Velmi konkrétní podobu začaly získávat už v zimě 1999.

Dlužno poznamenat, že ani Grégr nikdy neprosazoval obnovení chemického loužení, jak jej někteří komentátoři obviňují. Jeho první návrh spočíval v oddálení termínu uzavření poslední české šachty, v Rožné na Českomoravské vysočině, o dva roky, a obnovení těžby na hlubinném dole Hamr u Stráže pod Ralskem. Narazil však hned na několik překážek.

Především jeho nápad není rentabilní. Cena uranu na mezinárodních trzích se během devadesátých let prakticky zhroutila. Rozvoj jaderných elektráren se zastavil, na prodej jsou mimořádná množství recyklované suroviny získané z rozmontovaných hlavic likvidovaných amerických a ruských atomových raket. A navíc během několika let má být v Austrálii a Kanadě otevřeno několik velkých dolů těžících velmi kvalitní rudu s extrémně nízkými náklady. Například důl McArthur River dobývá od podzimu 1999 uran o stokrát větší koncentraci, než lze získat na Hamru, a pokryje šestinu světové spotřeby. Hnutí DUHA v reakci na Grégrův návrh zpracovalo studii hodnotící trendy na trhu a shrnující prognózy analytiků uranového průmyslu. Ty se liší jen tím, zda jsou pesimistické nebo hodně pesimistické.

Především obnovená těžba na Českolipsku by nebyla schopna konkurovat na trhu. Grégrovi lidé by museli znovu postavit právě zbouranou úpravnu rudy, nakoupit nedávno odepsané stroje, rekonstruovat odkaliště a otevřít likvidovaný důl, to vše bratru za 655 milionů korun, a poté zahájit nerentabilní těžbu.

Původní ministrův návrh předpokládal investovat do celého nápadu 4,4 miliardy ze státního rozpočtu. Když pochopil, že operace nemá šanci na úspěch, změnil ministr strategii. V zastoupení  státu jako majoritního vlastníka prosadil uzavření smlouvy mezi ČEZem a, rovněž státním, důlním podnikem DIAMO, podle které se elektrárenská společnost zavázala nakupovat jaderné palivo za českou cenu, ačkoli by jej mohla koupit levněji na mezinárodním trhu.

Ovšem Grégrovy uranové sny ledaskdo nesdílí. Nesouhlas se proto ministr pokusil překonat poukazy na katastrofální nezaměstnanost v regionu. Argumentace se mu však zhroutila poté, co vyšlo najevo, že ačkoli v materiálu rozeslaném kolegům ministrům hovoří o 30 procentech lidí bez práce, ve skutečnosti jich kolem Stráže pod Ralskem místo hledá procent sedm. Nezaměstnanost v samotné obci Hamr je pod průměrem Mimoňska, na Mimoňsku pod průměrem okresu, v okrese pod průměrem kraje – a nadále klesá.

Ke všemu se navíc českolipský úřad práce proti záměru oficiálně postavil a varoval, že obnovený důl na několik let zabere pracovní sílu, a tím zabrání důležitějším, dlouhodobým investičním projektům. Třešničkou na dortu se potom stalo zveřejnění staršího, pracovního materiálu Grégrova ministerstva, kde úředníci popisují, že případné obnovení těžby se bude potýkat s nedostatkem pracovní síly.

Koncem července 1999 vláda návrh zamítla všemi hlasy proti jednomu.

Uranový kolotoč

Nebyl by to Miroslav Grégr, aby se vzdal. Rok s rokem se sešel a na světě byl druhý návrh. Rezignoval na Českolipsko a požadoval pouze prodloužení bezmála ukončené těžby na Vysočině. Tentokrát uspěl. Vláda souhlasila, že dá dolu ještě další dva roky a dovolí DIAMO vydobýt ještě 600 tun suroviny.

Ve srovnání s nápadem otevírat zrušený důl a znovu kupovat zbourané zařízení i prodané stroje na Českolipsku znamená projekt nesporný pokrok. Přesto má několik háčků. Nezanedbatelné jsou také ty ekonomické: v době, kdy vláda o projektu v listopadu 2000 jednala, byly světové ceny uranu na historickém minimu. Také kovnatost 0,25 % nesnese srovnání s patnáctiprocentní rudou z Kanady.

Ekonomické problémy Grégr obešel komplikovaným postupem. Návrh, který vládě předložil, zdůrazňuje, že těžba nebude dotována ze státního rozpočtu. Pouze nenápadnou a velmi diplomaticky podanou větou se zmiňuje o chytré operaci, jež vše vyřeší.

Při sanaci jezera podzemní vody znečištěného chemickou těžbou na Českolipsku vzniká odpadní uran, který se pochopitelně prodává. Grégr na šesté stránce svých podkladů pro vládu mimochodem poznamenává, že „vzhledem k výši tržby z prodeje uranu je žádoucí“, aby „tržby produkované ze sanace chemické těžby a z čistících stanic byly dočasně v období let 2001–2003 poukazovány ve prospěch lokality Dolní Rožínka“, tečka. Tedy aby dotovaly důl na Rožné. Odhaduje se, že za tři roky bude tak převedeno přes půl miliardy korun.

Problém vedle této umně skryté státní podpory těžby tkví pochopitelně v tom, že sanace na Českolipsku je dotována – likvidace uranových dolů přijde veřejnou pokladnu ročně asi na 2 miliardy. Za každou korunu, kterou Grégr z vedlejšího výdělku čištění odvede na Rožnou, se pochopitelně musí najít koruna dotací.

Zjistit, že tento dotační kolotoč má chybu, protože peníze nakonec někde budou chybět, Grégrovi netrvalo dlouho. V červnu 2001 napsal ministrovi životního prostředí, že sanace je ohrožena nedostatkem peněz. Žádá proto o 220 milionů korun ze Státního fondu životního prostředí, tedy z peněz určených třeba na podporu šetrných zdrojů energie, budování čističek odpadních vod či obnovu mokřadů.

Částka představuje přes 8 % ročního rozpočtu fondu, více, než je za celý rok věnováno na ochranu přírody, či bezmála ekvivalent prostředků vynaložených na podporu recyklace odpadů. Příznačným omylem Grégr v závěru svého dopisu Kužvartovi uvedl, že žádá o prostředky k „ekonomickému zajištění chemické těžby uranu“ (zvýraznění doplněno – pozn. red.) – ačkoli ve skutečnosti jimi hodlá financovat sanaci, nikoli těžbu.

Už jen pár tun

Projekt „nebude znamenat další ekologickou zátěž regionu“, tvrdí Grégr ve svém materiálu pro vládu. Nikde ale neříká, jak na to přišel – neuvádí žádná data, necituje analýzy, nepopisuje opatření. Omezuje se na pouhé tvrzení.

Prodloužení těžby pochopitelně problém znamená. Dalších 660 tun uranu zvýší objem radioaktivních odpadů na rizikových odkalištích. Vyčištění území, rekultivace a sanace se oddálí o další dva roky, protože namísto ledna 2002 začne likvidace až v roce 2004.

Problém představují především odkaliště, obrovské nádrže plné jemného kontaminovaného bahna, vytvořené během desítek let provozu dolu. Neleží v pustině a radioaktivní radon, který se z nich uvolňuje, tak bude vinou odložené sanace působit na okolí, především sousední obec Rožná. EPA, americký federální úřad pro životní prostředí, odhaduje dodatečné riziko onemocnění rakovinou plic u lidí v blízkosti otevřené deponie kalů s plochou 80 hektarů na 2 případy na 100 obyvatel – dvě odkaliště u Rožné zabírají celkem 90 ha. Materiálu v odkalištích navíc během další těžby přibývá a zanedbatelný není ani prach obsahující radon a uran.

Odkladem také roste riziko protržení. Projektanti sypaných hrází odkališť původně s takovým množstvím nepočítali. Během provozu dolu a úpravny proto byly hráze postupně zvyšovány a dnes už částečně stojí na kalech nebo jsou kaly spolutvořeny. Riziko zvyšuje velké množství kontaminované vody, která je v odkalištích a na jejíž čištění dnes nejsou peníze ani dostatečné technické kapacity.

Průsakové vody navíc pronikají do okolí. Teprve nyní jsou objevovány různé historické výkopy či štoly, kterými voda proudí. Radon uniká z dolu, jehož rekultivace se odkládá, stejně jako z materiálu na haldách, odkud navíc dešťová voda vymývá uran, radium a další těžké kovy. Část hald by byla použita na sanaci, namísto toho ale zůstane další dva roky ležet. Nyní haldy obsahují 2,6 milionu tun hlušiny a rozkládají se na více než 40 hektarech.