Úvodní řeč Studentského fóra 2000

Během svých studií jsem byl svědkem toho, jak se může převaha jedné myšlenkové školy, v mé době té marxistické, stát do značné míry nezodpovědným intelektuálním přístupem. O pár let později jsem viděl, jak byl tento filozofický systém bez památky zrušen a jak na jeho místo nastoupil postmoderní konstruktivizmus a samozřejmě jsem opět svědkem toho, jak se tento systém bortí jako domeček z karet. Myslím, že v dnešní době již neexistuje jeden souvislý myšlenkový systém. To, co se mi líbí na konstruktivním myšlení, je odmítání „vlastníků“ pravdy. Pro mě je ten, kdo si nárokuje pravdu, právě tím, kdo začíná další konflikt. Místo toho navrhuji něco, co se nazývá tolerance dvojznačnosti a mezikulturní učení.

Byl jsem pověřen, abych v této řeči představil problematiku lidských práv jakožto univerzální podmínky. Rád bych začal pyramidou lidských tužeb a potřeb. Je to takový seznam, kde na vrcholu je potrava a přístřeší a dále pokračuje bezpečností, finanční jistotou, zdravotní péčí, vzděláním, reprodukcí a komunikací. Této pyramidě jsou již vlastní dvě generace lidských práv, které jsou v současnosti hojně diskutovány. Na jedné straně to jsou občanská a politická práva, na straně druhé práva ekonomická a sociální. Mezi těmito dvěma skupinami práv je vzájemná závislost. Větší uspokojení ekonomických a sociálních práv nám pomáhá ocenit naše občanská a politická práva. Země, kterým se daří v ekonomické oblasti, mají zároveň velkou míru ochrany občanských a politických práv. Říká se, že čím vyšší je úroveň demokracie, tím vyšší je i míra ekonomického blahobytu.

Jestliže přistoupíme nato, že ekonomická a sociální práva hrají v Evropě určitou úlohu, dostaneme se k problému, kterému neustále čelí Spojené národy. A to je problém, jak prosadit tato různá práva. Musíme pochopit, že mezi dvěma zmíněnými skupinami práv je rozdíl. Lidská práva, v legálním smyslu občanská a politická práva, jsou vskutku schopná revoluce a prosazení. Soudcové nicméně nemohou prosadit druhou skupinu práv – ekonomická a sociální práva. Pro ilustraci lze uvést případ nezaměstnaného – kdo je za jeho situaci odpovědný, kdo ji může posoudit a koho z ní vinit.

Zvyšující se role zemí třetího světa je důležitý faktor při zrodu třetí generace práv – práv kolektivních. Tyto země požadují společnou bezpečnost, právo na kolektivní sebeurčení vlastních záležitostí. My zase chceme společnou ekonomickou prosperitu a společný mír.

Zcela nedávno nám také ekologický vývoj ukázal, že potřebujeme dojít k určitým společným dohodám na celosvětové úrovni, a to je právě tato třetí generace lidských práv.

Pozvolna přejdu k tématu vzdělání, a to tím, že uvedu dva úryvky, které jsou klíčové pro mezinárodní  společenství. První je začátek preambule charty UNESCO. Říká: „Války začínají v mysli člověka, a v jeho mysli musí být zastaveny.“ Tato věta je pro mě v kostce vyjádřením účelu vzdělání. V této jediné větě nacházím, spolu s dalšími, důvod mé osobní i profesionální existence. Další úryvek je z poměrně nedávné doby. Následující slova pronesl Kofi Annan při zahájení  první světové konference ministrů pro mládež před třemi lety v Lisabonu: „Nikdo se nerodí dobrým občanem.“ Žádný národ se nerodí demokratickým. Obě záležitosti jsou spíše procesem, který se postupně odvíjí po celý život. Do tohoto procesu musí být zahrnuti mladí lidé.

V revolucích 19. a 20. století jsme viděli krok, který bych nazval krokem od puberty k dospělosti. Na začátku minulého století měli mladí lidé docela jiné požadavky než jaké byste dnes možná mysleli. Hlavní problém byl osvobodit mladé lidi z pracovního náporu a ukončit vyčerpávání mladého těla, získat čas k odpočinku a k jiným činnostem než je práce. Z toho se později vyčlenil další velký požadavek: přístup ke vzdělání a objevení přírody a společenství. Mít svůj vlastní prostor, mít znalosti a místo pro činění informovaných rozhodnutí.

Definice, která je podle mého názoru velmi přesná, říká, že občanství a společenství jsou slova, která se vztahují k základní lidské vlastnosti – soužití s ostatními. Tato dvě slova jsou na sobě navzájem závislá. Občanství nemá samo o sobě žádný význam. Musíte být občanem něčeho, jmenovitě společenství. A stejně tak nejsou společenství, hodná svého jména, která svým členům nenabízejí smysl něčeho společně sdíleného, neposkytují status toho, že člověk někam patří, status, kterému se říká občanství. Tyto pojmy jsou téměř tak staré jako lidstvo samo.

Věřím, že probíhá globální proces nacionalizace prostřednictvím uniformizace konzumních návyků, organizace práce, migrace a uspořádání každodenního života. Můžete si představit obrázek takovéto rodiny střední třídy s počítačovými pracovními místy, skoro totožnou domovní architekturou, stejným časem věnovaným dojíždění a téměř identickými nabídkami v supermarketech. Tento obrázek bude stejný v Torontu, Tokiu, Tel Avivu, Londýně, Sao Paulu a Kapském Městě. A to má vliv na naše chápání práce ve světě, to je jedna ze sil globalizace – neutrální síla, které nechci vytýkat žádná plus ani minus, ale kterou je třeba si uvědomovat.

V Evropě je navíc kromě globalizace pracovního a rodinného života a konzumu také jasná tendence sdílet starou neviditelnou svrchovanost národního státu. A to se děje ve dvou směrech. Jedním je regionalizace a samospráva obcí, to znamená, že stále více moci v zemi jde do rukou samosprávných regionálních organizací. Tím druhým trendem je nadnárodní organizace v Evropě v rámci Evropské unie. Ke garanci lidských práv je zapotřebí „dobrého“ státu. Je potřeba autority, které se dá důvěřovat. Je potřeba institucí, kterým můžete věřit. Potřebujete věřit v systém, který garantuje vaše práva, a tímto systémem býval národní stát. V budoucnu třeba uvidíme, že organizace toho, co jsem popsal v Evropě, se může stát pravdou i v jiných částech světa. V Evropě vidíme racionální tvorbu občanství a začátek života ve společenství už i za hranicemi. To je spojeno s budoucími výzvami, které již nemůže vyřešit národní stát sám.

A tím se tedy konečně dostávám ke vzdělání. Řekl bych, že vznikající kultura lidských práv nemůže vzkvétat bez vzdělání. Nestane se to ovšem samo od sebe. Mladí lidé teď mají k dispozici všechna dobrá znamení. Vidíme, že soudní systém funguje. Viděli jsme, že teď lze diktátory postavit před soudní tribunál. Během posledních deseti let jsme svědky obrovského pokroku ve vytváření mezinárodní atmosféry i nástrojů k pronásledování zločinců, kteří nerespektují lidská práva a lidské druhy. Nicméně k vytvoření takovéto kultury je zapotřebí vzdělání a rozsáhlých pokusů a především aktivního zapojení mladých lidí.

Dále je nutné, aby bylo měnící se chápání občanství a identity někomu adresováno. Nemohu jen přihlížet tomu, jak se národní stát, spolu se svými četnými institucemi, hroutí, aniž bych se zároveň neobával, co bude pak dalším domovem sociální spravedlnosti a vlády práva. Co přijde na jeho místo? Lze důvěřovat evropským institucím a mezinárodním úmluvám stejným způsobem jako zemi, ve které žijeme?

Přeložila Kateřina Juřinová.