Užovka stromová bez hranic

Podle staré legendy zachvátila Řím ve 3. století před naším letopočtem velká smrtící epidemie. Město před touto pohromou zachránil bůh lékařství Aesculap, který do města přišel v podobě hada, podle všeho právě užovky stromové. Z vděčnosti stavěli Římané chrámy a tyto užovky v nich chovali. Aesculapova hůl s ovinutým hadem je od těch dob symbolem lékařů i farmaceutů. Někdy se jí proto také říká užovka Eskulapova*). I u nás se k ní vázaly různé pověry a pověsti. Jiří Svoboda zaznamenal v knize Pověsti ze Znojemska vyprávění o tom, jak „obyvatelé statku, kde hádek přebýval, se vždy těšili dobrému zdraví a byli rádi na světě, dobytek prospíval, úroda byla každým rokem hojná, a tak všichni žili šťastně až do smrti. Běda rouhači nebo surovci, který na hádka vztáhl ruku, nebo ho dokonce zabil. Než se rok s rokem sešel, sešel i on násilnou smrtí“.

Byla to ona!

A teď pojďme od mýtů k faktům. Užovka stromová je náš největší had, který může dorůstat až dvoumetrové délky — největší jedinec odchycený v Podyjí měřil 197 centimetrů. V Česku se vyskytuje vzácně a pouze ve třech oblastech. Moravské populace v Podyjí a v Bílých Karpatech jsou okrajovými výběžky souvislejšího areálu ležícího v Rakousku a na Slovensku, českou populaci nalezneme v Poohří. Jedná se o malou a izolovanou populaci, která je společně s populacemi v německém Schlangenbadu nejsevernějším současným výskytem tohoto druhu na světě. U nás je užovka stromová chráněna v kategorii kriticky ohrožený, had je také veden v evropské knize ohrožených druhů.

Užovka Sidonie, foto: archiv Mojmíra Vlašína.

Z toho důvodu jsou všechny naše lokality tohoto vzácného hada sledovány a chráněny. V Podyjí má užovka štěstí — žije zde převážně na území národních parků. První publikovaný údaj o jejím výskytu v Podyjí pochází z třicátých let dvacátého století. Po roce 1950 byla tato oblast z velké části znepřístupněná železnou oponou, a tak když mě v roce 1983 volali památkáři ze Znojma k nálezu podivného hada, nechtěl jsem zprvu věřit vlastním očím. Ale byla to ona! Hada jsem zdokumentoval a vypustil zpět na lokalitu Nový Hrádek. Po odstranění zátarasů a vyhlášení Národního parku Podyjí a později i partnerského Thayatalu se podařilo „ stromovku“, jak jí familiérně říkáme, nacházet pravidelně na obou stranách hranice. Proto se jeden ze společných česko-rakouských výzkumných programů v NP Podyjí a NP Thayatal, řešený Ekologickým institutem Veronica, zaměřil právě na tento druh.

Rekordmanka Maruška

Naší hlavní výzkumnou metodou byl zpětný odchyt. Spočívá v tom, že každého odchyceného jedince individuálně označíme a na místě vypustíme. Při opětovném odchytu můžeme hada identifikovat, zaznamenat místo a datum jeho odchycení a opět ho pustit. Celkem se nám takto podařilo označit 1053 jedinců. Některé z nich se následně znovu chytit vůbec nepodařilo, jiné jen jednou, ale na druhou stranu mělo patnáct jedinců více než třicet zpětných odchytů. Rekordmankou byla samice Maruška, odchycená během let 2000—2009 dokonce 76krát. Díky tomuto značení (později doplněnému o telemetrii čili dálkové sledování pomocí voperovaných vysílaček) se podařilo zjistit migrace těchto hadů, a tak víme, že samci užovky jsou mnohem pohyblivější a v terénu dokážou denně překonat vzdálenost čtyři kilometry, zatímco úspornější samice se většinou pohybují do vzdálenosti kolem jednoho kilometru.

Líhniště Nový Hrádek, foto: archív Mojmíra Vlašína.

V Podyjí se užovky stromové vážou převážně na tok Dyje a její přítoky, ale se státní hranicí si hlavu nedělají.Překonávaly ji už za minulého režimu tak lehce, jako my později po zavedení Schengenského prostoru. Dobře plavou, takže ani překonání řeky jim problém nedělá. Také víme, že mají ve velké oblibě skály a kamenitá stanoviště, která jim poskytují místo pro vyhřívání i vhodný úkryt v případě nebezpečí. Užovky nejvíce vyhledávají na sucho skládané zídky, postavené buď ve vinicích (například u nás Šobes, v Rakousku Retz), nebo například na terasách pod Novým Hrádkem. Nálezy ze zídek tvoří celkem 29 % všech odchytů.

V Podyjí jsme též vypozorovali významnou vazbu užovky na historické stavby, ať už neobývané (Nový Hrádek, v Rakousku hrad Kaja) nebo částečně obývané (hrad Hardegg). Užovky v Podyjí využívají i člověkem vytvořené prvky v krajině (skládané zídky, ruiny staveb), ale téměř je nenajdeme u lidských sídel, vyjma ojedinělých nálezů z městečka Hardegg, z Havraníků a ze Znojma.

Foto, prosím

Z výzkumu vyplývá, že populaci užovky stromové významně omezuje nedostatek úkrytů a vhodných míst k inkubaci vajíček. Proto jsme věnovali velkou pozornost proreprodukčním opatřením a například v lokalitách Šobes, Nový Hrádek, Široké pole a Široká louka jsme instalovali líhniště. Jedná se o roubené ohrady z kulatiny (ta brání zejména přehrabávání divokými prasaty) o velikosti asi 4 x 4 metry, zevnitř obalené pletivem, chránícím před hrabavými ptáky a drobnými šelmami. Dovnitř se ukládá substrát — hnůj, hobliny či kompost, vylehčený větvemi a pravidelně doplňovaný či obnovovaný. Užovky tyto struktury pravidelně využívají ke slunění, odpočinku i páření. Řada míst, svou strukturou odpovídající nárokům užovky stromové na biotop — zídky, rozvaliny a podobně, je dnes zcela zarostlá a užovky je přestávají využívat. Snažíme se tudíž i o jejich obnovu a údržbu.

Tabulka u líhniště Nový Hrádek, foto: archív Mojmíra Vlašína.

Užovka stromová patří nepochybně k přírodním vzácnostem a její ochrana v NP Podyjí je velmi důležitá. Pokud se s ní setkáte, pozdravujte ji ode mě, nezapomeňte ji vyfotit a fotku mi poslat. Zejména v národním parku se člověka příliš nebojí, takže pokud ji uvidíte vyhřívat se na kamenné zídce, můžete ji klidně fotografovat ze vzdálenosti několika metrů. Očumování užovek (snake watching) bylo dokonce zařazeno jako atrakce do prohlídkové trasy na Novém Hrádku.

Autor je ekolog, působí v Ekologickém institutu Veronica, Panská 9, 602 00 Brno, mojmír.vlasin@veronica.cz.

*) Podle jiné teorie je námětem k symbolu vlasovec medinský Dracunculus medinensis, který parazituje pod kůží člověka, nejčastěji na noze nebo ruce, kde vytvoří svědivý vřed. Ve vodě vřed praská a vzniklým otvorem klade parazit své larvy do vody. V této chvíli lze vyčnívající konec červa zachytit a opatrně jej namotávat na kus dřívka. Proto se prý dřívko obtočené vlasovcem stalo lékařským symbolem.