V Čečně pořád vládne teror

Jak funguje vaše činnost v Čečně, když tam nemůžete být osobně, protože jste byla vyhoštěna?

Hlavní projekt – dětský dům, který tady vznikl, už ve chvíli mého odjezdu z Ruska spravovala Česká katolická charita. My, jako občanské sdružení Berkat, už s tím nemáme nic společného. Navíc lidé, kteří se v Berkatu angažují, nikdy na Kavkaze nebyli a není možné, aby se tam teď někdo rozjel a zakládal misi. Ale i přesto se nám podařilo rozvinout jeden projekt, hlavně díky spolupráci s Člověkem v tísni, který tady má stálou misi. Projekt je zaměřen na individuální pomoc lidem, kteří propadli humanitární sítí velkých organizací. A to třeba jen proto, že jsou nepohybliví a nedokázali si vystát frontu na mouku, kterou tam Člověk v tísni rozdával. Tím se nyní zabýváme a na to dostáváme od lidí peníze.

Od jakých lidí?

Od našich lidí a docela se nám to daří. Často jezdím na besedy, protože potřebuji lidem říct, co se děje. Je velký rozdíl mezi tím, když si to někde přečtou, a besedou, kde se mě můžou přímo zeptat na různé podrobnosti. Třeba se mně stalo v evangelickém kostele v Poděbradech, kde bylo opravdu málo lidí, že se tam během půl hodiny vybralo čtyři a půl tisíce korun. Máme ale i větší sponzory, to jsou kamarádi podnikatelé.

Na jakých projektech teď pracujete?

Teď chceme zakládat tzv. ochraňované dílny. Uvažujeme o tom dokonce i v Afghánistánu, kde bychom chtěli zřídit dílny na tkaní koberců pro válečné vdovy. V Čečensku bychom zase chtěli zřídit truhlářské dílny pro výrostky, kteří vybuchli na mině. Doplnili bychom je o tkalcovský stav pro invalidy, který tady v Čechách jeden moc hodný pán vymyslel. Výrobky by byly primárně určeny pro lidi, kteří také vybuchli na mině, ale jsou na tom ještě hůř.

Tyto dílny bychom mohli provozovat jen díky Člověku v tísni, který by na to dohlížel, protože my tam nemůžeme být pořád přítomni. Chtěli bychom tak rozšířit naši rodinu. Opravdu trváme na tom, aby tam někdo z nás jel a s místními lidmi se skamarádil. Musíme o sobě navzájem vědět. Nemůže to být tak, že jim někdo posílá peníze a oni nevědí kdo a proč. Musí být našimi rovnocennými partnery; my něco posíláme a oni něco dělají.

Mohl bych se zeptat na okolnosti vašeho vyhoštění z Ruska?

Bylo to hrozně podivné. To, že jsem vyhoštěna, mi sdělili vlastně náhodou, když jsem si jednou jela z Kavkazu do Moskvy něco zařídit. Zatkli mě na letišti a neumožnili mi odletět. Drželi mě celou noc v nějaké cele a vyslýchali. Pak mi k ránu sdělili, že jsem byla zatčena, protože jsem vyhoštěna. Zeptala jsem se jich, jak to mám tedy vědět, proč mi to nesdělili. Prý mě nemohli najít, což je ale lež jako věž. Už sedmý měsíc jsem žila v Grozném, kde jsem byla řádně zaregistrovaná jako občan, ne jako novinář. Plnila jsem to, co jsem slíbila, že v Čečensku nebudu pracovat jako novinář a že tam budu žít a provozovat humanitární aktivity.

Zjevně tam ale prostě nemohou nechat člověka, o kterém vědí, že má potenciál dostat se do médií a rozbouřit situaci. Když jsem žila v Čečensku, byla jsem svědkem a skoro i účastníkem jejich teroru. Občas jsme byli cílem nájezdů. Samozřejmě mi nevěřili, že tohle nikdy nikomu neřeknu. Tak mě vyhodili. A to jsem tam neměla ani kameru, ani foťák, ani počítač, nic – jak jsem slíbila. Ale pořád si ještě něco pamatuju. Ale myslím, že v tom hrály roli i staré hříchy z prvních čečenských válek, kdy jsme možná příliš nahlas říkali, že se lidi nemají střílet. V Rusku se to nějak setkalo s nepochopením.

Jaká je situace v Čečně nyní?

Zrovna včera mi kamarádka z Čečenska říkala, že se tam od roku 2000, kdy jsem odjela, nic nezměnilo. Jestli je to pravda, tak je to strašné, přestože to už nemá podobu války se zákopy a kobercovým bombardováním. Ačkoliv s bombardováním se ještě úplně nepřestalo. Cílem jsou hlavně horské oblasti. Pozornost novinářů je teď však obrácena na jiné konflikty, takže rozbombardování nějaké malé čečenské vesnice asi nikoho ze židle nezdvihne.

Kamarádka mi ale říkala, že nejhorší je teror civilistů. Okupační a loutková vláda, tj. militantní ruští generálové a čečenští kolaboranti, se spojili a terorizují zbytek obyvatelstva. Ve strachu je částečně poslušnost. Probíhají tam ruské „začistky“, ale už ne takové, kdy vtrhne komando do vesnice a celou ji vyčistí. „Začistky“ se změnily v cílené prohlídky domů spojené se zatýkáním. Naivně jsem se jí ptala, jako bych tam dlouhá léta ani nežila, zda mají nějaký zatykač? Samozřejmě si poklepala na hlavu, kde že to žiju.

V Čečensku nikdy nebyl vyhlášen ani výjimečný, ani válečný stav. Takže by tam měly platit všechny zákony, které platí v Moskvě. To znamená, že pokud někoho zatýkáte, buď ho zadržíte pouze na určitou dobu, nebo k tomu musíte mít nějaký soudní příkaz. To je však jen teorie, protože fakticky tam výjimečný stav byl. Politické strany jsou zakázány, nedá se pořádně demonstrovat, neprobíhají normální volby. Lidi sbírají na ulici a už se nikdy neobjeví, prostě zmizí. Přijede obrněný transportér, jenž má bahnem zamazané identifikační znaky, z něho vyskáčou nějací chlapíci v maskáčích s kuklami na hlavách, seberou tři chlapy a odvezou je. Jejich zoufalé ženy se večer vzchopí a jdou na tu nejvyšší komandaturu. Když mají štěstí, vykoupí za nějaké peníze své muže zpátky, když nemají, tak je za pár měsíců najdou zakopané někde v hromadném hrobě. Nebo je také nenajdou nikdy. Řada lidí sedí v různých věznicích po Rusku. Ta situace je odporná, opravdu odporná.

Do jaké míry místní lidé podporují kolaborantskou vládu?

Čečenská společnost má klanové uspořádání. To znamená, že kolaborantská vláda má podporu toho klanu, ze kterého pochází pan Kaderob. V Čečně vždycky víc znamená rodina a rod než stát. Kaderobův rod je poměrně velký, ne úplně bezvýznamný a znepřátelený s jinými rody.

Nějaké občanské vědomí společnosti tam vůbec neexistuje. Proto v Čečně ani nemůžou proběhnout demokratické volby či referenda tak, jak je známe z Evropy. Tuto naši zkušenost tam nejde přenést. Neříkám bohužel, je to prostě jinak. To nevadí. Fungující klanová společnost má také svoji rovnováhu a v jejich pojetí přináší i jistou demokracii.

Toto však bylo narušeno ruskou okupací. Jeden rod je podporován jak finančně, tak silou zbraně na úkor jiných, což tím pádem způsobuje fantastickou nerovnováhu. Kdyby teď Rusové odešli, pravděpodobně to povede k občanské válce, stejně jako v roce 1993 v Afghánistánu. V tom vidím tu zločinnost. Když se mě dnes zeptáte, zda bych chtěla, aby Rusové odešli z Čečny, budu se bát říct „ano“. Rusové onu tradiční společnost narušili tak, že nakonec mohou způsobit – což je možná i jejich cíl, ale nechci jim jej podsouvat –, že se ti lidé mezi sebou pobijí sami. Afghánský vývoj přesně ukazuje, k čemu vede toto dramatické narušení tradičních vztahů – jedněm začnou prodávat zbraně a ti druzí mají pořád jen šípy.

Jaký by byl podle vás ideální scénář řešení?

Mezinárodní správa, dočasný protektorát mezinárodních vojsk, kontingent spojený s výraznou humanitární a ekonomickou pomocí, s rekonstrukcí země. Musely by z toho být vyloučeny státy, jež by tam mohly vzbuzovat určité negativní emoce, především USA a Rusko. Myslím, že evropské země by kontingent dokázaly vytvořit. Je to však idealismus, protože jde o ruské území. Na jiná území se šlapat může, protože takové státy jsou malé a nemají atomové zbraně. Ale jsou území, kam se nešlape, ať si tam porušují lidská práva, jak chtějí, protože na ty už jaksi nemáme.

Foto: Ben Skála, Wikimedia Commons

Které oblasti jsou z humanitárního hlediska podle vás nejpotřebnější?

Jasný je Irák, který, doufám, neujde pozornosti. Vzhledem k rozsáhlé medializaci z toho strach nemám. Trochu se bojím o Afghánistán, na který se začalo kvůli Iráku zapomínat. Je mnohem chudší než Irák, postižený nejen třiadvacetiletou válkou, ale i šílenými klimatickými podmínkami (sucho, zemětřesení), nemocemi a neuvěřitelnou zaostalostí.

Velmi se zapomíná na Afriku, což mi připadá jako velká tragédie. Nás jejich války nikdy tolik nebolí; pořád je v nás zakořeněno, že když umírá bílý, je to horší, než když umře černý. Toto v Evropě cítím a nikdo mi to nevymluví. Například jižní Súdán se sice díky pomoci OSN z toho největšího hladomoru zachránil, ale pořád jde o zoufale zaostalou a chudou zemi, o níž celé měsíce nenajdete v novinách ani zmínku.

Pomoci je třeba samozřejmě v Čečensku a i v řadě asijských zemí, jako je například Severní Korea.

Myslíte si, že budou Američané pokračovat v nátlaku směrem na Koreu?

Bojím se nejen ohledně Severní Koreje, kde jsou režimy také děsně odporné, přesto jsem daleka tomu vyrazit tam s tanky. Obávám se, že s jídlem roste chuť, což je nyní zřetelné na Iráku. Američané tak trochu převzali recept z Afghánistánu a ono to zase vyšlo. Tehdy Taliban najednou opustil Kábul a z obávané, velké, dlouhé bitvy s obrovskými obětmi vyšly Spojené státy vítězně téměř bez boje. Totéž se stalo i v Iráku. Ale varuji před tím, jednou to nevyjde.

Obávám se i toho, že zesílí nešikovný tlak na Írán, který byl, podle mě hloupě, Bushem označen za součást „osy zla“. I kdyby to stokrát byla pravda, měl by být alespoň trochu diplomatem a měl by vědět, komu plive do tváře. Írán zaznamenal v posledních letech, co se týká lidských práv, konkrétně například práv žen, dost velký vývoj. I když je to pořád hrozné, nedá se to srovnat se situací před pár lety. Teď je ale házíme do „osy zla“ a ajatoláhové se začínají bouřit právě vinou toho, že je takto provokujeme. I vinou války v Iráku se Írán vrací jakoby zpátky. Mně se to americké dupání v porcelánu vůbec nelíbí, přihodila bych tam špetku citlivosti. Obzvláště pokud jednají s kulturami, kterým zjevně absolutně nerozumí.

Nedávno vám vyšla knížka Aluminiové královny, můžete ji trochu přiblížit?

Začala vznikat už strašně dávno, když jsem bydlela v Grozném. Tehdy mě oslovila Jana Hradílková s tím, že by bylo dobré, když už se nevěnuji novinařině, udělat něco takového. Ta kniha je zajímavá už jenom tím, že jsem ji psala v ruce a při svíčce.

Byla formálně dělaná jako rozhovory, byť by z toho mohl být klidně rozepsaný román. S čečenskými ženami jsem strávila velké množství času. Jeden rozhovor, který třeba ani není tak rozsáhlý, vznikal měsíce. Každý rozhovor začínal tak, že jsme se s tou ženou skamarádily. Nejdříve jsme si různě povídaly o rodinách, o dětech. Pak jsem jim jednou navrhla, že bych ten jejich rozhovor použila do knížky, kterou chci udělat. O těch, které s tím souhlasily, se v ní můžete dočíst. Ta kniha je otevírá, trochu obnažuje, ale neuráží. Každou z nich je možné obdivovat, každá z nich je taková královna svého osudu, už jen proto, že přežila válku.

Připravil Martin Ander.