Války o vodu: nové konflikty 21. století?

Poté, co sucha zničila farmu jeho rodičů, se šestnáctiletý Hussain a jeho dvouletá sestra Sareye stali kvůli nedostatku vody dalšími z nových uprchlíků. „Nebylo co sklízet,“ sdělil Hussain tlumočníkovi během interview v keňském uprchlickém táboře v Dadaabu, který ubytovává kolem 160 000 Somálců. „V mé vesnici dva roky nezapršelo, nemáme žádnou úrodu,“ postěžoval si.

S měnícím se klimatem počet lidí nemajících přístup k pitné vodě roste. Hussain je jedním z 1,2 miliardy obyvatel planety, kteří pociťují nedostatek této základní tekutiny — jakkoliv většina případů není tak hrozivá. Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) ve zprávě Environmentální výhled do roku 2030 předpokládá, že 47 % světové populace bude v roce 2030 žít v oblastech s obtížným přístupem k vodě. Někteří analytikové se strachují, že žízniví obyvatelé, oportunističtí politici a mocné korporace budou o mizející takzvané modré zlato v budoucnu bojovat ve válkách.

Důležitá varování

Vlády jsou si tohoto problému vědomy a průběžně zpracovávají analýzy, jako například Vyhnutí se válkám o vodu: Nedostatek vody a rostoucí význam Střední Asie pro stabilitu v Afghánistánu a Pákistánu určenou pro americký Senát. S rychlým růstem populace a průmyslové poptávky se spotřeba vody podle údajů OSN za posledních padesát let ztrojnásobila. „Utekli jsme i kvůli válce,“ doplňuje Hussain, „v okolí naší vesnice se hodně bojovalo.“

Podle slov ředitele Centra pro ekonomická a sociální práva (CESR) Ignacia Saize stojí za nedostatkem vody demografický tlak, klimatické změny a znečištění: „Světové zásoby vody by přitom měly každému obyvateli planety zaručit pokrytí jeho osobní potřeby,“ tvrdí Saiz a dodává, že „v podstatě jde o problém způsobený bídou a nerovností“.

Z celkového objemu vody na Zemi tvoří 97 % voda slaná a jen zbylá tři procenta patří vodě sladké, přičemž méně než jedno procento pitné vody na planetě lze použít přímo. O nedostatku pitné vody se hovoří tehdy, když má osoba ve svém okolí přístup k méně než 1000 kubických metrů vody za rok. Oblasti trpící nedostatkem vody zároveň často postihují politické konflikty, což může vést k výbušným situacím.

Někteří experti tvrdí, že jediná prokázaná válka o vodu proběhla před 4500 lety, když se mezopotamské státy Lagaš a Umma utkaly v povodí Eufratu a Tigridu. Novinář a spoluautor knihy Války o vodu: nové konflikty na Středním východě Adel Darwish ovšem tvrdí, že i moderní dějiny zažily nejméně dvě „vodní“ války. Jednak v případě Izraele, který podle bývalého premiéra Ariela Sharona vstoupil do války proti arabským armádám právě kvůli vodě a dle některých analytiků pokračuje v okupaci syrských Golanských výšin kvůli kontrole tohoto strategického zdroje. V roce 1989 vypukla válka kvůli právu na řeku Senegal mezi Senegalem a Mauretánií a též Sýrie a Irák se zapletly do menších potyček kvůli řece Eufrat.

Tvrdý úder na Střední východ

Aktuální studie OSN předpokládají, že v roce 2025 bude nedostatkem vody trpět třicet národů, čili o deset více než v roce 1990. Osmnáct z nich žije na Středním východě a v Severní Africe, například v Egyptě, Izraeli, Somálsku, Libyi či Jemenu. Darwish soudí, že nejbližší konflikt se odehraje právě v Jemenu, kde se proti sobě postaví sever a jih země. A pokud problém nebude vyřešen, další státy budou následovat.

Hlavní město Jemenu Saná by podle hydrologů mohlo do roku 2025 kompletně přijít o vodní zdroje. Podle výzkumu konzultační firmy McKinsey & Company, vypracovaného předloni pro jemenskou vládu, by kvůli nedostatku vody mohlo přijít o práci až 750 000 lidí, což by v průběhu příštího desetiletí srazilo příjmy obyvatel tohoto nejchudšího arabského státu o čtvrtinu. Jemenci, žijící v jedné z nejsušších zemí světa, závisejí na čerstvé vodě z nepravidelných srážek a vyčerpávajících se podzemních hydrogeologických kolektorů. „Očekáváme, že v budoucnu dojde voda v mnoha soukromých studnách,“ sdělil deníku The Los Angeles Times v roce 2009 tehdejší jemenský ministr vodních zdrojů Andul Rahman Fadhl al-Eryani a dodal: „Stane-li se tak, budeme muset najít nový zdroj, nebo nám nezbude nic jiného než vrtat hlouběji.“

Tento příběh se s různou intenzitou opakuje po celém Středním Východě, v části Asie a též na americkém jihozápadě. Komentátoři zpravidla jemenské problémy svádějí na kmenové rozdíly, ale separatistické snahy v jižní části země i všeobecné místní násilí může být rozdmýcháno prostřednictvím environmentálních rizik. „Z první války v Zálivu (když Irák napadl Kuvajt) jsem si odnesl zkušenost, že v srdci kmenových konfliktů vždy leží přírodní zdroje,“ soudí Darwish a připomíná, že „název islámského práva šaría má svůj jazykový původ ve spojení ,voda ze studny‘“.

Další oblastí potencionálního střetu o vodu je řeka Nil. V roce 1989 tehdejší egyptský prezident Husní Mubarak pohrozil, že pošle demoliční jednotky k přehradě v Etiopii. Darwish spekuluje, že dnešní napjatá politická situace v Egyptě by mohla vyústit v útok armády na Etiopii, který by odvedl pozornost veřejnosti od domácích problémů. „Pokud by na Nilu probíhala spolupráce, při níž by jednotlivé státy například společně stavěly přehrady nebo snižovaly ztráty vody způsobené vypařováním, všechny by z ní profitovaly,“ myslí si ředitel stockholmského think tanku Mezinárodní vodní institut Anton Earle. Podle něj je sice pravděpodobnost vypuknutí nilské války nízká, ale „stále probíhá mnoho konfliktů, které brání v pokračování společných infrastrukturních projektů“.

Různá hlediska

Nedostatek vody a z něj vyplývající možné konflikty souvisejí s obecnějšími tématy populačního růstu, zvyšujících se cen potravin a globálního oteplování. Existují dva základní způsoby, jak na tyto problémy nahlížet. První se inspiruje dílem Thomase Malthuse, britského duchovního z osmnáctého století, který věřil, že „síla lidstva je ve snaze produkovat obživu natolik nadřazena síle Země, že musíme v té či oné formě předčasně vyhynout“. Jinými slovy: více lidí a méně zdrojů zákonitě povede ke svárům a násilí. Současní vědci, včetně amerického politologa Thomase Homer-Dixona, zanalyzovali rozličné případové studie degradace životního prostředí a přišli na to, že žádná přímá spojitost mezi nedostatkem zdrojů a násilím neexistuje. Homer-Dixon má naopak za to, že povahu a prudkost konfliktu určuje společenská nerovnost, marginalizace a další faktory. „Právě nerovné mocenské vztahy uvnitř států a konflikty mezi etnickými skupinami a společenskými třídami budou největším zdrojem sociálního napětí,“ doplňuje jej Ignacio Saiz, podle nějž  se s vodou „často zachází jako se zbožím či s nástrojem, pomocí kterého může jedna skupina potlačovat druhou“.

Kanadská spisovatelka a poradkyně OSN Maude Barlowová připomíná, že silné protesty související s vodou už v posledních letech zažily Bolívie, Jižní Afrika, Indie, Botswana, Mexiko a dokonce i části Spojených států amerických. „Boj o privatizaci vody v Cochabambě v Bolívii se přiblížil k definici války o vodu, a proto musela zasáhnout armáda,“ přibližuje Barlowová a dále vysvětluje: „V Botswaně vláda zničila vodní vrty v rámci hrozivého záměru vyhnat domorodce z pouště Kalahari. Město Mexico čerpá vodu z venkovských zdrojů, přičemž je konfiskuje samo pro sebe a buduje kolem nich opevnění, jako by šlo o doly na zlato. Podobná opevnění zbuduje po podepsání smluv firma Coca Cola v Indii, čímž zabrání místním obyvatelům v přístupu k pitné a závlahové vodě. A v Detroitu je podle oficiálních statistik momentálně odstřihnuto od vody už 45 000 lidí.“

Podle Barlowové se spory o vodu povedou převážně uvnitř států spíše než mezi nimi, přičemž velkou moc převezmou na úkor jiných uživatelů zejména zemědělské podniky a těžební a energetický průmysl.

Voda jako lidské právo

Mezitím v keňském uprchlickém táboře Hussain doufá, že začne nový život — daleko od vyprahlých polí, mrtvého dobytka a veřejného násilí, které ničí komunity v jeho rodném Somálsku. „Nikdy jsem nebyl ve škole,“ přiznává se, „ale tady chci začít.“

Péče o Hussaina a ostatní „vodní“ uprchlíky se v situaci očekávaného zhoršování situace stává opravdovou globální výzvou. Ke zvládnutí všech tlaků budou nutné nové technologie, politická vůle i nové vize trvale udržitelného rozvoje.

„Lidsko-právní přístup k problému vody znamená, že Hussain nemusí přijmout svůj osud jakožto nevyhnutelnou tragédii,“ podotýká Ignazio Saiz. Podle něj mají lidé právo očekávat přístup k základním lidským zdrojům typu vody nehledě na společenskou situaci, do které se narodili, případně v níž aktuálně žijí. „V souvislosti se znepokojivým hydrologickým vývojem doufám, že zesílí snahy pojímat přístup k vodě nikoli jako privilegium jedněch, ale jako právo pro všechny,“  uzavírá Saiz.

Autor je reportérem Al Džazíry, z jehož serveru článek přeložila a upravila Veronika Gregušová.