Vaše ohlasy

Jakub Patočka — Josef Velek: ekologický ombudsman 80. let (7.G 2/2012)

Dobrý den, také já jsem znala Pana Velka osobně. S velkou úctou a hrdostí to píšu a velké P je to nejmenší, co pro něho mohu udělat. Chápu, proč pán, který píše o jeho knížkách, má některé názory a pochyby. Nicméně zjevně je to muž, který se narodil teprve po roce 1989 (autor článku se narodil v roce 1973 — pozn. red.) a i on sám píše, že Josefa Velka osobně neznal. To je „polehčující okolnost“ :-). To, JAK Josef Velek psal, bylo ve své době téměř nemyslitené. A takříkajíc nepublikovatelné. Nikoli pouze stylisticky. Fakticky. Nikdo takhle v té době nepsal. A — jak poznamenal autor předchozího příspěvku pan V. Šouta — Panu Velkovi skutečně hrozilo reálné nebezpečí z „nejvyšších míst“. A on si toho byl naprosto reálně vědom. Mluvili jsme o tom spolu. Neměl strach, jen byl ve střehu. A stejně přišel o život… Ani já nevěřím, že to byla náhoda či shoda okolností. Ale to mu stejně život nevrátí. Velmi na něho vzpomínám, byla jsem i na zádušní mši, která se konala v kostele sv. Gotharda v Praze-Bubenči. Byla jsem spolu s jedním mladíkem jménem Honza (záměrně neuvádím příjmení, ctím soukromí), jedním z Velkových „dětí“. Natáčeli jsme s ním v Ostravě. Měla jsem Josefa Velka moc ráda a vážila jsem si ho. Svět — dřívější, dnešní i jakýkoli jiný — moc potřebuje lidi, jako byl právě ON. Děkuji, že jsem ho směla poznat osobně. Radka Mazáčková, Zbuzany

Příroda je inteligentní — rozhovor s Jeremym Narbym (7.G 1/2010):

Stále víc a více jsem během svého života přicházel na to, že zvířata jsou nejenom inteligentní, ale že cítí podobně jako my. Pravda, měl jsem od malička přírodu rád, vlivem mých rodičů a hlavně prarodičů, úcta ke zvířatům byla v naší rodině zákonem. Hodně jsme chodili na vycházky do volné krajiny i lesů a vždycky se našel někdo, kdo mi byl schopen vyložit, kdo to je či co ten nebo onen jev znamená, ať už se jednalo o mravkolvy, čolky, kokošku pastuší tobolku, mateřídoušku, našeho psa Gitinu (vlastně pejskovou, jak jsem začal říkat fenkám čeledi canidae) nebo o chování strakapoudů, o účelné létání květoliba či o zázračné rašení a růst zeleniny nebo ovoce, a tak mi přiblížil onen zázrak přírody, mně, malému klukovi, který pocházel z města. (…) Před lety jsem četl jednu myšlenku: „Zvíře je inteligentní natolik, aby obstálo v dané situaci a v daných životních podmínkách.“ Dnes už snad nikdo nepochybuje o tom, že některé tyto vlastnosti důležité pro přežití toho kterého druhu mají zvířata pevně zafixována ve své DNA a v mnohém nás předčí. Nikdo z lidí neumí pádit jako gepard (ten to potřebuje kvůli svému způsobu získávání potravy), létat jako třeba netopýr, který má na pohyb mezi překážkami a za soustem zvláštně vyvinuté orgány. Na podkladě myšlenky o zvláštních vlastnostech zvířat jsem kdysi nakreslil karikaturu: Potkají se dva psi a jeden říká tomu druhému: „Tak jak, co ti tví noví páni?“ „Ale,“ odpovídá druhý, „je to strašné, věřil bys, že ten chlap neví, že ta jeho žena je gravidní a kluk že trpí mononukleózou? Já jen čuchnu a je mi to jasné!“ „Jo, s tím musíš počítat, jsou to primitivové!“ A tak se mi otevřelo veliké pole poznání o citových stavech zvířat, o tom, jak mne moje poslední „pejsková“ milovala, a když umírala, tak jsem v jejích očích viděl takovou lásku, že jsem ji spatřil jenom v očích své milované ženy. Co ještě dodat, že se zvířata umí radovat, že umí žertovat, že jsou dříči, obětavá, i náladová? A o rostlinách? Věřím, že humor, veselí, mírné slovo, hudba, to vše rostliny také uklidňuje a že vnímají. Jednomu dubisku jsem domluvil a roste mi v květináči už deset let. Ale chce, abych ho sem tam někdy pochválil. Bláznovství? Oni ti indiáni a šamani dobře věděli, že s přírodou je třeba mluvit, ba dokonce se omluvit za to, že s ní musí udělat to nebo ono. Ale nikdy toho nezneužívali. Snažili se dělat jenom to, co přikazoval odvěký zákon přírody. Takže všechny vývody a myšlenky Jeremyho Narbyho mé skromné výzkumy a poznání jenom potvrdily a doplnily o nové postřehy a já mohu jenom děkovat za to, že nám je předává. I já bych mohl s ním říct: „Dnes chápu, že veškerá příroda kolem mě je právě tak živoucí a schopná cítění, jako jsem já sám. Mám velkou úctu ke stromům, rostlinám, hmyzu, k jednotlivým buňkám a tak dále. Od té doby, co považuji přírodu za inteligentní, se necítím na světě tak sám. Necítím se už od života odříznut. Můj život se stal mnohem zajímavějším.“ Díky ještě jednou, dobrý člověče! Smekám! Boris Šlechta, Hradec Králové

Vzkazy redakci

Jsem moc ráda, že máte stále odvahu a chuť takovýhle časopis vydávat!Srdečně zdraví a na další čtení se těší Mirka Fojtíková, Milovice nad Labem

Dobrý den všem ze 7.G, nyní nebudu předplatné časopisu prodlužovat, není to tím, že by neobsahoval zajímavé články, ale má cesta vede jinudy. Držím vám palce a děkuji, že jsem mohla váš časopis číst.Zdravím, Daniela Kaštánková, Praha

Díky za skvělý časopis, který svýmzaměřením nemá v našich vodách konkurenci. Těším se na další ročník! Ať se daří 🙂 Jiří Marek, Klášterec nad Ohří

Dobrý deň,predĺžil som si predplatné a rozhodol som sa prejsť na papierovú verziu. Pri tejto príležitosti som si spomenul, že takto pred rokom vám niekto písal, že bol vašim dlhoročným predplatiteľom, ale že to musel kvôli finančným dôvodom zrušiť. Pred rokom som bol v situácii, že som nevedel pomôcť, no už sa to zlepšilo :-). Ak si niekto nepredĺži predplatné, a ako dôvodov uvedie financie, dajte mi prosím vedieť jeho variabilný symbol a ja mu ho venujem. 🙂 Ak by bolo takých ľudí viac, tak prosím vyžrebujte jedného človeka. Prajem pekný deň. (jméno neuvádíme, předplatné bylo úspěšně věnováno)

Psát nám můžete na e-mail sgenerace@hnutiduha.cz nebo na adresy redaktorů (prijmeni@sedmagenerace.cz), pod články na webu, na náš facebookový profil, twitterový účet nebo na adresu Hnutí DUHA — Sedmá generace, Údolní 33, Brno 602 00. Děkujeme.